Ze života (nikoliv mého)

Pršelo a já si převazovala cop bílou stuhu. Zkusila jsem půdu pod nohma a vydala jsem se pomalu ke kraji. Věděla jsem moc dobře co dole je. Silnice, auta a smrt. A i tak jsem se přes okraj nahla a podívala jsem se, do čeho jsem hodlala skočit. Dala jsem nohu přes okraj, když tu-
,,Lin!" otočila jsem se a ocitla se pod drobnohedem oněch krásných smaragdových očí. V ruce držel můj vzkaz. ,,Proč? Proč to všechno děláš?" křikl na mě. Já ale nemohla promluvit. ,,Řekni něco! Žádám vysvětlení!" Jeho nádherné oči zalily slzy.
,,Miluju ho." řekla jsem a skočila.

Pořádně se rozběhni, dýchej... PANEBOŽE JÁ TU DNESKA UMŘU.
Všechny zraky spočívají na muži stojícím na střeše budovy. Kamery jsou připravené, je jen na něm, kdy to spustí.
Co když se zabiju. Já to snad zabalím.
Rozhlédne se kolem. Přihlížející strnule zírají.
Ne, to nemůžu udělat, teď to nemůžu vzdát.
Muž na diváky hodí falešně bezstarostný úsměv. Je přece Jackie Chan, není nic, co by nezvládl.
Soustřeď se. To by chtělo křídla.
"AKCE!" Zakřičí herec, s rozběhem se odráží, letí.
Tvrdě dopadá na protější balkón.
V noze to zakřupe, ale Jackie je živý.
Jako vždy při něm stojí všichni andělé.

Předtím jsem to nevěděla, po TOM jsem to věděla. Před TÍM jsem se cítila nervózně, potom jsem se cítila uvolněně a šťastně. Spokojeně. Byl to úžasný pocit, úplně skvělý!
Přišla jsem, sundala si bundu a boty a šla jsem si sednout. Vážně jsem byla nervózní, vystresovaná, napjatá. Co když to nedopadne dobře? Co když se něco pokazí? Co když to bude mít katastrofální následky do budoucna?
Přišel. Přejel po mně pohledem. Sáhl si do tašky a něco pomalu vytahoval. Moje nervozita stoupala.
Dal mi to.
Podívala jsem se na svoji písemku a v tom jsem to uviděla: dostala jsem JEDNIČKU!!!

Jako studentka psychologie znala obvyklé chování lidí. Téma ročníkové práce: Prokrastinace. Sledovala několik objektů, vedla s nimi rozhovory. Odpovědi byly stále stejné. To jí nedalo spát, chtěla jim pomoci, naučit je postavit se výzvám, řešit problémy. Ale jak v nich nezabít poslední kapku naděje na zdárné vyřešení čehokoliv? Aby to v nich nezemřelo nadobro?
Při konzultační hodině, kdy odevzdávala svou práci, všichni očekávali nějaké rozuzlení, jak donutit lidi, aby neprokrastinovali. Rozhodla se přečíst jen závěr: „Ti lidé vlastně krouží okolo všeho důležitého jako čápi, dělají pomalu pravidelné obrovské kruhy - nerušte je u toho svými radami, mohlo by je to zničit.“

„Haló, tady IT!“
„Nejde internet“, konstatoval hlas v telefonu.
„Kdo nejde?“, nechápal rozespalý Ron.
„Taková ta liška na zeměkouli“, odpověděla žena na druhé straně.
„Můžete být konkrétnější?“
„Otevře to jen tabulku `program nenalezen’ a strašně to chrastí.“
„Tohle teď nevyřešíme po telefonu slečno, pošlu vám tam ráno technika. Vaše ID?“
„Chřestová, Ludmila, 3428“
Ron zavěsil telefon a položil jej na noční stolek... který tam nebyl. Místo toho se po chvíli ozvalo jen třesknutí. V tom se plně probudil a uvědomil si, že je zavěšený ve spacím pytli nad propastí. Asi neměl brát službu na telefonu, když zrovna leze po skalách.

"A jak to uděláš s prací, Matouši?"
"Budu dojíždět. Domluvili jsme se se šéfem, že týden budu tady a týden vzdáleně přes počítač z Brodu."
"Myslíš to vážně? Brzy tě to omrzí! A co na to Kristýna? Nebude ji po tobě celý týden samotné smutno?"
Matouš jen pokrčil rameny a na chvíli se, s poměrně smutným výrazem, zamyslel.
"Víš co, to je její volba. Ona se chtěla přestěhovat."
"Já se vám divím, Matouši, máte tady oba kamarády, práci i zázemí. Tam nemáte zhola nic."
"V tom se mýlíš. Máme tam byt po babičce. Jak říká Kristi - takovou malou útulnou klícku."

Přistěhovali se nedávno. Bylo léto, a tak prozkoumávala okolí nového domova.
Jednoho dne došla k dřevěné ohradě. Zatajil se jí dech. Byli tak nádherní... Několik jich přišlo blíž, zvědavě k ní natahovali krky. Dotkla se jemného čumáku, zafuněl jí do dlaně. Vyhrkly jí slzy. Jak je to dlouho...? Tři roky, víc?
Začala tam chodit pravidelně. Seznámila se s klukem, kterému patřili. Povídali si.
,,A nechceš se svézt?"
Zarazila se. Od toho pádu na koni neseděla... ,,Jen kousek," sliboval. ,,Povedu ho, neboj."
Vysadil ji nahoru. Nebojí se. Věří jim oběma.
Brečí štěstím. Jak se jí stýskalo!
Už nikdy se jich nevzdá...

Situace doma houstne. Výčitky od manželky, výčitky od tchýně. Úkoly, povely, hádky.
Vždycky jsem měl rád vodu. Beru děti na řeku.
Tím horší to doma je. Potřebuju vypadnout sám.
Plavba na moři a kapitánský kurz jsou dokonalou relaxací. Vítr se prohání v plachtoví a z mé unavené hlavy odnáší starosti všedního dne. A ten rum vlastně chutná docela dobře.
„No výborně,“ vříská manželka po návratu. „Klidně se zdejchneš a ještě je z tebe vožrala. Prej námořník! Jsi jen bečka rumu!“
Jdu k sobě, oči mi podezřele vlhnou. Zavdám si přímo z flašky.
„Myslíš, že tatínek pláče rum?“ zaslechnu dětský hlásek.

Balfamína se zasmála mužově vtipu. Už dlouho ji nikdo nepřipadal tak sympatický.
Desátý, to musí něco znamenat. Dopila nápoj, který ji koupil.
“Doprovodím tě, na ulicích není bezpečno”, navrhl.
“Umím se o sebe postarat”, chtěla odpovědět, ale zmohla se jen na “budu ráda”.
Vyšli společně z baru.
“Půjdeme raději tudy”, vedl ji do potemnělé uličky.
Neprotestovala. “Tohle není cesta ke mě domů”, chtěla říct, ale byla tak unavená.
Viděla jak muž něco vytahuje z přiruční tašky, ale chtělo se ji tak spát.
“Neboj se, za chvíli to budeš mít za sebou”, znělo odněkud z dálky.
A pak už nebylo nic.

Nečekal, že to vyjde zrovna takhle. Osud mu dopřál setkání s Nikolou skoro vtipným způsobem. Bouřka a bloudění na celotáborové hře je svedlo pod střechu stejného seníku. Zázrak, zázrak! Sám s NÍ. Andělem. Hvězdou. Jeho touhou od prvního dne tábora. Zkusil se jí nenápadně dotknout. Dostal facku. Zkusil s ní mluvit. Vylila se na něj nádoba sprostoty a zloby. Déšť, bloudění, za všechno mohl on, i když se tu setkali poprvé a náhodou. Špína tekoucí z krásných úst byla prvním vpichem jedu do jeho srdce. Překvapil ho a neměl proti němu obrany. A tehdy se v něm poprvé probudil cynismus.