DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

Bylo ráno, den první.
Prsty běhaly po klávesnici, hotová práce utěšeně přibývala.
Byl večer, den první.
Zbývala toho tak půlka.

Bylo ráno, den druhý.
Práce naskákalo snad víc včera.
Byl večer, den druhý.
Zbývala toho tak třetina.

Bylo ráno, den třetí.
S nadšením prstíky ťukaly.
Byl večer, den třetí.
Zbývala toho tak čtvrtina.

Bylo ráno, den čtvrtý.
Tady pár oprav, tady něco doplnit.
Byl večer, den čtvrtý.
Zbývala toho tak pětina.

Bylo ráno, den pátý.
To už musím dodělat.
Byl večer, den pátý.
Zbývala toho tak šestina.

Bylo ráno, den šestý.
Sklenku vody vystřídal silný čaj.
Nehotovo. Co bude zítra?

Kryšpín Táhlo neměl ani trochu dobrý den. Už u snídaně ve Velké síni si z něj spolužáci z ročníku dělali legraci a popisovali mu všechny možné způsoby, jimiž se bude moci při dnešní zkoušce z Vyvolávání ocitnout v Podzemním rozměru, zhmotnit si na hlavě démona nebo se jednoduše odpálit. Nejhorší na tom samozřejmě bylo, že všechny tyhle možné konce už dávno znal a každý z nich už ho v noci probudil tolikrát, že k nim vlastně cítil trochu nejistě blízký, důvěrný vztah.

Zatím se mu totiž vždy povedlo provést vyvolávací oktagram všemi barvami, bohužel až na tu poslední - barvu kouzel.

„Hotovo,“ spokojeně se rozhlédla Hermiona kolem sebe.
„Co?“ zabručel Ron.
„Esej pro McGonagallovou.“
Ron vyskočil z křesla.
„Na ZÍTRA? Proč jsi nic neřekla, kde mám brk...“
„Na příští týden,“ protočila panenky.
Ron zapadl zpátky do křesla.
„Hermiono. To je OSM dní. Nebuď absurdní. HRÓÓÓMADA času.“
*
„Mám CELÝ týden. Stejně, to se nemůže uspěchat, víš.“
*
„Šest dní! Hermiono, VÁŽNĚ...“
*
„Musím dopsat DNEŠNÍ esej.“
*
„JAKOU esej?“ Harry sebou zmateně trhl.
*
„Tři dny. V POHODĚ stačí, když zítra...“
*
„Na ZÍTRA? Proč jste mi nic... Ehm, Hermiono?“
„Hróóómada času...“
„Sedm osmin hromady nějak... zmizelo.“
„URČITĚ to zvládneš s osminou,“ líně se zahleděla na jezero.

Spokojené si prohlédla své dílo. Domácí pizzu nedělala už dlouho, ale že se jí povedla!
Ještě prostřít stůl.
Zapálit svíčku. Ne, ještě je brzo...
Sfouknout svíčku.
Převléct se.
Učesat se. Drdol? Nee... rozpustit. Ne. Drdol.

Pizza, nakrájená na osm dílů, leží na stole.
Uždibla kousek. Hmm, vážně se mi povedla...

O hodně později zarachotil klíč v zámku.
,,Promiň lásko... bylo to delší než jsme čekali. Uvnitř toho baráku bylo plno lidí..."
,,A zachránili jste všechny?" ,,Naštěstí jo." Štastně ji objal.
,,No teda, z pizzy nakonec moc nezbylo, koukám?"
,,Ale prosimtě, zbyla ti celá jedna osmina!" Zasmála se a políbila ho.

Karel stál pod právě kvetoucí lípou a roztěkanýma očima pátral v nevysoké trávě po kaštanech, nic ale nenašel, přece jen stál pod lípou... Bylo jaro a všechno kvetlo, bzučelo a slunce hřálo radostí. Karel si strčil ruce do kapes a kopnul do širokého kmene prastarého stromu. Vydal se na cestu domů, která někdy trvala deset minut a někdy i celá desetiletí. Klackama mlátil do kopřiv a do všeho, na co dosáhl. Když vstoupil do kuchyně, maminka zrovna dětem rozdělovala pečené kousky jablíček. Jakmile ho spatřila, patřila jablíčka jen jemu. Dostal celých sedm osmin pytlíku křížal. Jeho život nikdy nebyl fér.

Táhlo k půlnoci, když ho popadla mlsná. Vyplížil se z ložnice, tak aby nevzbudil manželku, a zamířil do kuchyně. Chodil sem a tam a hledal něco k snědku. Tu otevřel lednici, tam nahlédnul do skříněk. Všimnul si hrnce na sporáku. Manželka říkala, že udělá guláš na druhý den, čekala hosty. Nikomu neuškodí, když trochu ochutná. Zvednul poklici a ovanula ho omamná vůně. Vylovil kousek masa, pikantní šťáva ho šimrala na jazyku. Ještě jednu lžíci by mohl…
Ráno ho probudil křik.
„Kde je guláš?!“
„Měl jsem trochu hlad, tak jsem si zobnul…“
„To bylo osm porcí! Teď je tam stěží jedna!“

Byl jednou jeden povidlovo-makovo-tvarohový koláč.
Maminka ho vyndala upečený z trouby.
Tatínek koláč rozkrájel.
Dcerunka odnesla koláč na stůl.
Bratříček donesl talířky na koláč.
Všichni se sešli u stolu. Vyjímal se na něm koláč, na osm kousků rozkrájený.
Maminka si vzala dílek. A otrávila se. Sedm osmin koláče zbylo.

Haha ne.

Maminka si vzala dílek.
Tatínek si snědl jeden a půl.
Dcerunka si dala půl dílku.
Sousedce darovali dva dílky.
Bratříček si vzal jeden, ale ten mu upadl pod stůl a ihned po něm vystartoval Žorž, pes.
Bratříček si vzal další dílek.
A tak zbyla jen jedna osminka mňamózního koláče.

Kromě svých nesporných úspěchů v oborech dramatu, techniky, sportu, sochařství a mnoha dalších vynikal Cimrman i na poli hudebním a zemědělském. Tyto dva zdánlivě nesourodé okruhy dokázal mistrně propojit ve svém koncertu pro bramborový kotel a kopáč.
Cimrman se ve svém revolučním díle ovšem nespokojil pouze s využitím nástrojů v soudobé hudbě nevídaných, ale rovněž experimentoval i novými rytmy a melodiemi. Velký rozruch například vyvolala sedmá z osmi vět Allegro solanato napsaná v sedmiosminovém taktu.
Jako většina děl Járy Cimrmana i jeho koncert známý jako "S ódou na brambory" předběhl dobu a mezi mistrovými současníky se setkal s politováníhodným nepochopením.

Otráveně kreslila ukazováčkem po lakovaném dřevu. Hrál Beethovena. (Vždy.)
Nevnímal ji. (Vždy. Klasika nad klasiky.)
„Beethoven nosil své ženě každý den růže, víš?“
Nečekala odpověď.
„Neměl manželku,“* zahučelo do akordu. Překvapivě se chytil.
„Měl,“ nepolevovala, „Linus říkal. Zbožňoval ji a na důkaz lásky každý den přinášel osm rudých růží.“
Schroeder podrážděně nadzvedl oči od klaviatury. Svatý Beethoven!
„Hloupost!“ vyštěkl, „navíc je denně čerstvých květin škoda a sudý počet patří na pohřeb, ne živému.“**
Lucy strnula.
Skvěle, umlčel ji a může opět -
„Říkal, že měl! Ale když ti vadí každodenních osm, spokojím se jen se sedmi jednou týdně,“ usmála se sladce.

Sotva Ódin zmizel ve chřtánu obrovského čokla, udělal si Edvin rychlou inventuru přeživších bohů a seznal, že jsou tak trochu v hajzlu. Tór už byl nějakou dobu zakopaný na pobřeží tam dole, Freye zabil Surt krátce po vylodění, Týrovi už chybělo mnohem víc než jedna ruka, Bragi navždy dozpíval, Forseti dosoudil a Ullovi už ty nové lyže taky k ničemu nebudou.
Zbýval jenom Heimdall a očividně to věděl nejen Edvin, ale i Surt.
„Což nevidíte marnost svého počínání?“ zahřímal, „většina vašich bohů je zničena, již nemá cenu bojovat, vzdejte se...“
Einherjové mu pro jistotu odpověděli sborově.
„Ani za kokot, vole!“

Pyšně mi ukazoval své stádo osminohých koní.
“Rodem jsou všichni po Lokim!” chlubil se.
Stádo po pastvině elegantně vlálo v synchronizovaném pohybu.
Ale něco nesedělo. Malá kobylka úplně vzadu. Díval jsem se na ni a nedokázal určit, čím upoutala mou pozornost. Snad že za ostatními o chlup zaostávala?
Chovatel si povzdechl.
“To se bohužel někdy stane,” řekl, když kobylka přiběhla k nám.
“Její prababička tenkrát přeskočila hrazení a vrátila se už březí,” poplácal kobylku po šíji. “A já neměl to srdce dát to hříbě pryč.”
Kobylka se vzepjala a v tu chvíli mi to došlo - napočítal jsem jenom sedm noh.

Nervózně se ošil „Chtěl jste mě vidět?“
Muž zabořený v hlubokém křesle k němu zvedl oči. „Chtěl jsem vidět především výsledky.“
„Postupovali jsme přesně podle plánu!“ bránil se zoufale. „Netušíme, proč to právě na něj nefunguje. Zatím jsme látku podali celkem osmi osobám, ale pouze na sedm z nich měla účinek.“
„Ti mě nezajímají, chci toho osmého.“
„Snažíme se ze všech sil, přísahám. Dokonce jsme podplatili jeho lékaře a –“
Předvolaný byl umlčen a propuštěn důrazným mávnutím ruky.
Na odchodu nestihl zarazit svůj jazyk, i když věděl, že je na nejlepší cestě o něj přijít. „Kdo to vlastně je, ten Ortega?“

Chtěl jsem stvořit dokonalost, chtěl jsem dílo dokončit, nedala mi moje malost, nakonec to nezničit. Mohl to být monument, na věky a pro lidstvo, stačil už jen mžik – moment, teď je z toho svinstvo.
Sedm osmin není celá, jako ryba bez hlavy, velké věci člověk dělá, mnohdy sám a bez rady. Ani já si nedal radit, a teď je po tom amen. Dlouho budu kolem chodit? Rozpálených kamen? K čemu vlastně dokonalost? Stvořitel je Bůh. Je to jenom lidská smělost? Nebo prostý dluh?
Nechce se mi začínat, zase znova od začátku. Ale musím zuby zatínat, a na román vymyslet látku.

"Měl bych jít asi domu," povídá Saša U slepého koťátka.
"Kam bys chodil, tady je dobře," oponoval mu Ivan.
"Žena mě čeká. Psala mi smsku, že mi udělala papání."
"Před šesti hodinama," zvedla zrak od telefonu Lynda.
"Navic venku prší a máš ještě sedm osmin piva," upozornil ho Ivan.
"Spíš tři čtvrtiny," opravila ho Lynda.
"Dobře víš, že jsem z matematiky propadnul.
"Ne, musim, Týna mě čeká," zvedal se Saša vláčnými pohyby.
"Jo, bude nadšená až přijdeš na večeři ve dvě ráno."
"Určitě bude. Jestli teda nenašla toho záložního Chenetta."
"Já se tak těším na Týnin zítřejší status na facebooku."

Po večerech jsme odměřovali různobarevné směsi s mistrovskou přesností. Remus nic nevěděl.* Tři šupiny norského ostrohřbetého draka jsme se Siriusem dostali celkem snadno. Skrz Hagrida jsme se dostali i k prášku z rohu jednorožce a dalším nezbytným ingrediencím pro přípravu mnoholičného lektvaru. Nejhorší byly asi chlupy těch bestií, do kterých jsme se měli přeměnit. Kde má člověk sehnat kus medvěda nebo vlka a nenechat se zmasakrovat!?!
Když do té bublavé břečky Peter po měsíci čekání hodil 8/9 místo 7/8 těch léčivek trhaných za úplňku, myslel jsem, že to nepřežiju. Celej ten slavnej lektvar jsme vylili.
Radši jsme se stali zvěromágy.