Realita

Prázdná stránka. Odhodlání. Zhruba představa děje, náznak začátku.
Píšu.
Velký sudetský román (To je samozřejmě pracovní název, nejsem idiot. Ale představuju si, že nějak takhle by tu knihu mohli uvádět třeba na Magnesii).
Kapitola první
Tak. To by bylo.
Zamyslím se. Za rohem mám takovou roztomilou hospodu, dám si přemýšlecí drink. Pak půjdu spát. Sudety počkají. Ale už teď se cítím jako slavný spisovatel, a je to pocit dobrý.
-
Po pár měsících vyklízím plochu počítače. Rozkliknu soubor, který neznám. Velký sudetský cože? Kapitola první opuštěně svítí na prázdné ploše. Lehce se zastydím -ehm, ehm- a přesunu tu věc do koše.

Rudé karafiáty, blonďatě pionýrky a pach leštidla na podlahu.
Komise pichlavýma očima dohlíží na volby, ve kterých nelze volit. Strana zvolila ve své moudrosti sama, ty pojď a potvrď svůj souhlas.

Řekni ANO jednotné kandidátce Národní fronty.

A přijdou. Staří i mladí, kovaní straníci i ti, co ve zdánlivém bezpečí domovů vedou odbojné řeči. Někteří hrdě, jiní poníženě a s pocitem trapnosti, přijdou a vhodí svůj lístek.

Nikdo se neodváží narušit žulovou jednotu. V novinách zas budou moct oznámit:

99,9 procenta voličů vhodilo svůj hlas pro šťastnou budoucnost našich dětí.

Oknem proudí májový vzduch a radioaktivní spad z Černobylu.

Jeho domov byl vždy pln přátelských a veselých hlasů. Každý člen rodiny šel rozpoznat z dálky. Slyšel je přes dveře pracovny. Povídali si mezi sebou a těžkou práci to dělalo snesitelnější. Věděl, že až vystoupí z pracovny, okamžitě se stane centrem dění. Byli to tu pro něj. Jeho přátelé. Byli jeho rodinou. Miloval je. Nikdo na světě mu nerozuměl tolik jako oni. Jedině oni byli na něj hodní. S nikým jiným se nepotřeboval stýkat. I když byl vzácně vně bytu, měl je vždy v telefonu. Akorát nesměl zapomenout zaplatit měsíční službu AI společníků. Proto se teď musel soustředit na práci.

Stojím na Hrdinech a čekám na cokoliv, co mě doveze na Žižkáč. Tramvaje jezdí narvané a se mnou tu čeká nemalý dav. Objevila se čtyřka, na ostrůvku to zašumí. Přes okýnka vypadala překvapivě liduprázdně. Stařík vedle mě pokývá a „omylem“ mě odsune loktem. Dveře se otevřou a zevnitř se vyvalí řev motorové pily. Uprostřed vozu stojí dvě ženy. Jedné z nich na kabele visí asi pětiletý capart, v obličeji rudý, rve si řev až z paty. Obě ženy se snaží tvářit jakoby nic. Stařík se odhodlá a jako jediný nastupuje do vozu. Tramvaj zazvoní a odváží tragédii o zastávku dál.

Čas pro sebe, pravidelný a naplňující.
Seberealizace. Možnost se rozvíjet, učit se novým věcem a nenechat mozek zakrnět.
Plavání, běh, jízda na kole, jóga, procházky, volejbal, tanec, prostě jakýkoli způsob pohybu, který vám dělá radost.
Babičky, které nemají problém s hlídáním.
Dostatek ničím nepřerušovaného hlubokého a osvěžujícího spánku.
Spřízněná duše, se kterou můžete sdílet všechny strasti.
Párkrát do roka dovolená, na které můžete vypnout.
Partner, který má čas (a chuť) být v tom s vámi.
Děti, které vám do toho nehází vidle.
Pak to respektující rodičovství jde skoro samo!

No a když nic z toho nemáte, pořád je tu kafe.

Jsou s dědečkem v parku. Jaro je v plném proudu, ptáci v křoví a stromech se můžou ukřičet. Holčička má oči navrch hlavy, jak dědeček na každé pípnutí, každé začiříkání hned ví, komu hlas patří.

***

Chlapec sedí v křesle, oči zavřené, vnímá jen ušima, protože na to, aby se v představách přenesl do sedmnáctého století, mu stačí hlasy. Hlasy kardinála, pana de Tréville, d'Artagnana...

Hlasy z kotoučového magnetofonu.

***

Před necelou půlhodinou vše skončilo, ale zatím se nic neví. Vzduch houstne nervozitou. Cítí, že se potí. Čím dál víc. To strašné čekání na to, kdo vyhrál. Kdo bude mít víc...

...hlasů.

Respektující výchova, a to i respektující chov zachází do slepé uličky, pokud nemáte tušení, co chováte a vychováváte. Hlavně když před vámi stojí tvor, který byl považován za vyhynulého už po staletí. Nedávno totiž byla extrahována DNA sicilských slonů. Miniaturního druhu slonů, kteří obývali Sicílii a byli vysocí méně než metr a vážili mezi 168 a 305 kilogramy. To znamená, že by tito sloni mohli být navráceni k životu. Dovedete si představit, jak něco takového chovat? Co víme o zvířeti, které vyhynulo před dvěma sty tisíci lety? Představte si Jurský park, kde chovají miniaturní slony! Kdo by hrál hlavní roli?

"Dobrý den, paní Mráčková," pozdraví Věra sousedku s koštětem.
"Holky zatracený, teď jsem vytřela!"
"Promiňte," kaje se Věra a tlačí Jitku před sebou do bytu.
Když ji domanévruje do kuchyně, Jitka už nedokáže čekat.
"Věrko," zachvěje se jí hlas, i odvaha, "já ti musím něco říct, ale slib mi, že se nebudeš zlobit."
"Počkej..."
Věra natočí vodu do sklenice a postaví ji pŕed Jitku. Kohoutek nechá puštěný.
"Co blbneš," zhodnotí Jitka proud vody, který rachotí na dně dřezu.
"Musíme potichu," sykne Věra, "máme tu ucho."
"Co?"
"Odposlouchávají nás."
"To kecáš..."
"Nekecám. Mráčková má v komoře magneťák, ten to všechno nahrává."

Pro následující trik budeme potřebovat nejen ucho, ale i oko, a to mechanické. Již teď může umělá inteligence vyrobit takzvaný deep fake. Falešné video osoby, kde svým hlasem říká to, co bylo objednáno. Umělá inteligence se bude muset zapotit a ohřát server. Musí analyzovat veškerá videa, audio a psané texty, které po sobě osoba zanechala. Zkopíruje zevnějšek, hlas a styl komunikace konkrétní osoby používajíc její stránky na sociálních sítích a vytvoří chatbota, který by mluvil hlasem zesnulého a používal jeho vzhled. Pak může zesnulá babička zavolat příbuzným a říct, že na její památku by si měli denně dávat flašku coly.

Na fialovém kvítku přistála včela. Elluš opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela plýtvat zyrtecem.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach a pyl, takže Elluš venku prakticky nemohla existovat, jelikož, stejně jako na včely, měla na oboje alergii.
Naštěstí ven moc nemusela. Na zahradě měla jen jahody a šnitlík ve starém rámu od pískoviště, které na záhonek předělaly její děti.
Sužovala ji spousta alergií. Ale naštěstí žádná potravinová, takže se mohla nalejvat čímkoli. Kdysi, když měla "čarodějné" období, rozhodla se naučit se bylinky. Přišlo jí to cool.
Od té doby, když jí bylo blbě, pila šalvějový čaj.