Realita

 „To musí být krásná práce, to knihovnictví. Jen tak si číst...“  

Jedna směna v čítárně většinou zajistí dost historek na pár dní. Někdo chodí na prolistování časopisů, většinu ale láká veřejný internet. Návštěvník čítárny může být ledaskdo. Většinou je to hovado. Ta největší se vracejí. Mají své stolky, na které nestřídmě drobí. Své počítače, jejichž myši obsahují dost DNA k naklonování celé armády hovad. Své židle, do kterých se mohutně potí a utírají dlaně po kýchnutí. Opar stálého návštěvníka je v čítárně přítomný vždy, příchodem svého vlastníka pouze nabyde konkrétnějších obrysů. A vaší krásnou prací je s takovým člověkem vyjít.

Narodila se o deset dní dřív než já, takže je jí teď lehce přes šedesát. Z vlastní zkušenosti vím, že se tu a tam dostaví únava, ale zvládnout se dá pořád dost.

V krvi jí koluje asijská, africká i americká krev.

Je vzdělaná, zkušená a energická.

Ve volbách získala o procento a půl méně než její protikandidát.

(Jaký by byl asi svět, kdyby to bylo opačně?)

Prezident podle gusta o maličko větší většiny je muž, bílý a starý.

(Takový je přece správný vůdce země!)

A tenhle je pravděpodobně naprosto šílený.

Jaký bude asi svět, až odejde?

A bude vůbec nějaký?

Říkají 'nebe nezná vyvolených'. Smrt přichází pro všechny stejně.

Nejluxusnější zámořská loď narazí do ledovce, a i ti z nejvyšších tříd, za zvuku hudby vyzývající nebe, zmizí beze stopy pod hladinou. Tisíce duší vzaté chladem a vodou.

Krutost se přelévá světem a vybírá si - ne podle společenské vrstvy, ale podle etnika a víry. Miliony životů skončí v dýmu a ohni.

"První budou poslední, poslední budou první. Kdo chce být mezi vámi nejváženější, buď vaším služebníkem."

"Pravím vám, že nevěstky a celníci vás předcházejí do Božího království."

Katastrofy se nám možná nevyhnou, ale to jak je přijmeme, určí náš věčný status.

Kamaráde, to seš rád, že ti vyšly ty Rychlý šípy, co? Přece jen, kdyby to téma nebyla tak jasně evokativní, možná nechtěj vědět, co bys tam napsal. Všude lidi v metalovejch trikách a do toho ten dungeon synth, to mohlo ještě dopadnout zajímavě. Možná bys to fakt měl nějak řešit. U toho prvního to dokonce bylo míněný jako sranda. Vlastně i ty rychlošípáci k tomu směřovali i když jen divadělně. I u toho slunce jsi přemýšel, že ho necháš sežehnout. Možná fakt není dobrý, že když napíšeš první věc, co tě napadne, tak tam vždycky někdo zařve. Možná trochu uber.

Braň to, na čem záleží! Přidej se k těm, kdo obstojí! Zlomit útlak, vrátit svobodu! Hesla, která lákala a něco pro mě znamenala. Pomoc potřebným a trpícím! V dobré víře jsem se nechal naverbovat.

V době výcviku bylo vše správné a všichni měli stejný cíl, ideály. Služba, čest, odvaha!

Jednoho dne to konečně přišlo. Akce. Bylo divné, že nás, osvoboditele, nikdo nevítá. Bojovali proti nám! Hlupáčci. Nechali se zmanipulovat propagandou. Oni věřili, že ti zlí jsme my!

Po nějaké době mi ale došlo, že jsem byl poslán vraždit a zabíjet stejné chudáky, jako jsem byl já. Žádný vyšší cíl neexistuje.

Zdi konventu jsou chladné, ale oknem sem proudí zlaté světlo a teplý vzduch provoněný kvetoucím sadem. 

"Smím, otče?" Do studovny nahlédne Jan.

Metoděj kývne, má toho novice rád. Jeho sebevědomí a rošťáctví mu imponuje, snad proto, že sám takový nikdy nebyl.

"Otče, mám neskromnou prosbu. Bylo by příliš půjčit si Váš psací stroj?"

Není to neskromné, je to otázka důvěry. Doba je zlá a všechny stroje jsou evidované státem. Ten jeho rozhodně. 

Metoděj se nemusí rozmýšlet.

"Věřím, že ho použiješ pro dobrou věc."

V budoucnu bude mnohokrát přemýšlet, zda by se rozhodl jinak, kdyby věděl, k čemu Jan remingtonku použije.

Ve studijním rozletu mě vždy brzdilo moje vlastní nepolepšitelné já.

"Ještě to nech, maturitní práci i s výrobou kalorimetru uděláš přes noc. Klidně pojď kalit i v neděli."
"Na trojku to dá každej, přeci tě nevylejou kvůli pitomý algebře."
"Bakalářku zvládneš, nespat 60 hodin v kuse je zábava. Stačí pár dní."
"Přihlášku normálně podáš, žádný spěch. Všechny podmínky jsi určitě splnil."
"Úplně v klidu jeď na erasmus, kredity budou stačit..."

24. dubna odevzdávám diplomovou práci a cítím se nezvykle.

• už dávno jsem začal
• chodím spát
• normálně pracuju
• nepiju energiťáky

Člověk zřejmě s věkem moudří. 
Ťukám o stůl. 
Prosím, taky zaťukejte.

"Co si o tom myslíte?" zeptal se mechanik s nefalšovaným úsměvem.

"Je to strašnej krám! Se vší tou technologií postavíte tohle?!" rozohnil se mladý jezdec než vůbec vylezl z auta.

"Motor nemá odpich, auto je těžký na zadek, řízení má strašnou vůli!" pokračoval ve výčtu prohřešků nového speciálu F1.

Mechanik jen zíral s ústy dokořán. Pak se trochu vzpamatoval, nervózně se rozhlédl a snažil se gesty vzteklouna uklidnit.

Vzápětí mu ale na rameno měkce dopadla ruka pána v obleku a letech a hlas s italským přízvukem pravil, "To je v pořádku, pokračujte pane Laudo. Co byste na mém autě vylepšil."

Šlápnutí do prázdna, pocit propadající se půdy pod nohama… Není to vždycky rychlé. Kombinace špatného směru, mnoha rozhodnutí, okolního terénu a, ano, toho osudového kroku. 
Padám. Už zase. 
Řítím se k zemi a nemám se čeho zachytit. 
Myslela jsem si, že už jsem na pevné zemi navždycky. Že už se mi to stát nemůže. 
Chyba. 
Těch pár tenoučkých lanek a kousek jemné látky mě přece nemá šanci udržet… Na to jsem příliš těžká. Břemena, co vláčím s sebou, až příliš veliká. 
Zvlášť když jsem se snažila spoustu těch lanek ustřihnout. 
Nebo snad? 
Napínají se. 
Netrhají se. 
Ještě jsem se nerozbila. 

Vstala jsem brzo, východ slunce byl krásný, vzduch voněl svěže a jarně. Sousedům nádherně kvete magnolie.

Jela jsem do práce autem, vláčkem, tramvají a tramvají. Přivítala jsem se s dětmi, chvíli jsme se učily, pak jsme byly v parku, na poslední hodinu jsem připravila opakování slovíček s míčem. To je moc bavilo, mě také, bylo veselo. 

Pracovní den utekl jako nic. Po práci jsem si koupila další knihu o vlkodlacích, šla jsem na procházku, nebe bylo azurové a ptáci zpívali.

Navečer jsem si ve zprávách přečetla že skončí celá jedna civilizace, aby už se nikdy nevrátila.

Venku krásně svítí hvězdy.