Realita

Prochází temnou chodbou. Jen občas mu zorničky problesknou tmou. Oční bělmo mu vytéká z důlků. Dveře z obou stran chodby se prudce zabouchnou.

Ticho.

Něco se blíží.

Je jeho rodina stále za ním? Nevidí je, ani neslyší. Jen svůj dech.

Dvojitý dech.

Trojitý.

Několik párů očí.

Záblesk krvavě rudého světla a -

"A PAK VŠICHNI UMŘELI"! vyvřískne náhle puberťačka s rozsvícenou baterkou pod bradou, a všechny děti ze Sousedského přespávání se rozječí jako sirény.

"Vy jste pitomý," směje se děvče. "Lekli jste se, co"?

"Danielo, ty jsi ale < píp >!" rozhořčí se její kamarádka. "Málem jsem se počůrala"!

Náhle světlo zhasne.

PRASK.

Ticho.

Na hranici mezi Německem a Dánskem.

Červené cihly nahrazuje "skandinávský design" at its best.

Nápisy jsou v dánštině a němčině, obsluha dánsko-německá, měny berou obě.

Místo večeře si kupujeme zmrzlinu. Dva kopečky každý. Banana split, dánské něco, čokoládu, vanilku.
Jdeme se projít do zálivu - půl kilometru přímo DO MOŘE (písečná stopa vede skrz). Slaný vzduch, vůně chaluh, zvuk vln, vítr fouká do obličeje. Svítí slunce, je zima.

Děláme věci.

Ne vždycky má na to člověk sílu, chuť, odvahu. Peníze.

Neustále balancující na hranici života a smrti, v této době obzvlášť, je ale fajn si vzpomenout, že život je moc krátký.

Říkala mu “Devil of Violin” a milovala ho celým svým třináctiletým srdcem.
Přestávky trávila pojídáním jogurtu u zábradlí, odkud dobře viděla do jeho patra. Když se jí poštěstilo zahlédnout ho, s tlukoucím srdcem a jogurtem na tričku poskakovala po třídě a drmolila Jáhovidělajáhoviděla!
Ukradla jeho číslo a napsala mu coby tajná ctitelka. Vydržela čekat třicet minut, než se odtajnila. Ďábelský houslista se dobře bavil.
Když o něm napsala slohovou práci, vyžádal si kopii. Slíbil, že si ji nechá pro sebe. Večer slohovka visela na internetu. Dobře se bavila celá škola.
***
Říkala mu "Debil of Violin" a jogurt jedla ve třídě.

Dělá náhradního ajťáka když ten oficiální zrovna není v kanceláři a někomu něco nejde a šlo by to hned vyřešit.
Má přehled o databázi a jejím obsahu, když někdo u něčeho neví co s tím, či kam to patří a s čím by to mohlo souviset, jdou se jí zeptat.
Rychle vyřizuje e-maily, a pokud je to možné, plní zadané úkoly okamžitě.
Kolegové se na ní obrací kvůli její spolehlivosti a preciznosi.
Stará se o květiny.
Napůl řeší backoffice provozu kanceláře, a skoro o všem má přehled.

Vedení : "Ty jo, nedělá toho ta Anděla poněkud málo? Neměli bychom ji vyhodit?"

Počet kočičích konzerv na ledničce je velice nestabilní, proměnná veličina.

Nejdřív toho nakoupíte třikrát tolik, než obvykle, protože je válka a co když dojde kočičí krmení.

Pak zjistíte, že zvířata samozřejmě žerou jako obvykle, protože na rozdíl od vás nemají potřebu dělat si zásoby.

Takže si říkáte super, nebudu muset čtvrt roku nic kupovat, máme všechny druhy, co papáme!

A ona? Ta milovaná bestie, kterou byste nejradši přetrhli?

"Tomuhle říkáš výběr"? hodnotí kočka a hodí otrávený ksicht. "Otevři další konzervu".

Objednávám tedy další prémiové paštičky a jako vždy se mi do mysli vkrádá stará známá věta A není toho málo?

Byl to první, co jsme viděli. Na zádech krosnu, připravený zahájit sérii vysokoškolskejch večírků. Koukáme kudy tudy na cígo (pět hodin ve vlaku není žádná prdel), když v tom -

- davem pluje krychle. Pomalu, vznešeně jak křižník.

Koukám jestli to ostatní vidí taky.
“Tyvole. To sou... vlasy?”
“Jo. Vlasy.”
“Tam má aspoň kilo tužidla, ne?”
“Kilo? To je málo. Ty vlasy sou tužidlo!”

K vlasům jak krychle patří celý člověk. Maličký starší pán s knírkem a mejkapem. Oční linky, stíny, sedí poklidně na lavičce a pozoruje nádražní cvrkot. Spatří naší skupinku a pokývne hlavou. Bere nás na vědomí.

Vítejte v Pardubicích.

"Jak mě mohla odmítnout!" vykřikl jsem a udeřil jsem do stolu. Můj přítel se na mě podíval pohledem plným znepokojení. Já mu ten pohled nevrátil. On si začal znovu číst, ale já jsem ještě neskončil. Měl jsem ještě co říct.
"Co si o tom myslíš ty?!" zeptal jsem se ho.
"Já nevím," odpověděl mi.
Já jsem se na něj zamračil a začal mu vyjmenovávat všechny ty věci, které jsem pro ni udělal, které jsem pro ni obětoval. Ale můj přítel mě přerušil a řekl prostě:
"A udělal jsi dost?"
Já jsem si uvědomil, že ne, a hořce jsem se rozplakal.

Když se nad tím zamyslíte, celý život si klademe takměř jednu a tu samou obyčejnou otázku. Není to málo? Zamyslete se. Skoro na vše, co vidíte, slyšíte nebo nad čím přemýšlíte, se dá zeptat touhle otázkou. Odpověď nemusí být vždy tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá. Například: Je vám pět (pokud to není málo, že?). Chcete stavět bábovičky. Kolik? Tři? Je Vám patnáct. Babička se vás ptá, kolik chcete knedlíků. Čtyři? Ve dvaceti pěti, partnerka se vás ptá, kolik chcete dětí. Dvě? Výše výplaty, počet oblečení, počet partnerů a hlavně počet knih! Stále stejná otázka, a žádná odpověď.

Okolo lesa pole, lán.
V poli černozem, červená tráva, stébla svěsila hlavy.
Kráčíš brázdou, a květin není. Kam se poděly?
Máky, chrpy, modrý koukol kolkolem, ušlapaný, ujezděný koly.

Popel, prach, pár panelů, propast tam, kde býval sklep.
Mrtvé prsty svírají sáček se semínky.
Sutiny lidského života. Vyhasly, jako ty sedmikrásky, v pruzích zeleně mezi jednotlivými ulicemi, nikdo je nezalévá.

V hlavních tanků a houfnic.
V neoznačených hrobech.
V troskách střech, porostlých mechem.
V zasypaných studních.
Ve výkřicích do nebes.
Ve tmě. Ve světle.
V hlavě, i v těle.

Válka má hliněné nohy.

Zákopy jsou plné slunečnicových semen.

Bude nový chléb.

13. 2. 2022, Dublin, Inchicore
Únor v Dublinu je snesitelný. Teploty málokdy klesnou pod nulu a mořský vítr každý den aspoň na chvíli protrhne mraky. Nad městem se nese kejhání racků a cvrlikání ptáčků, kteří znějí jako jaro. Před týdnem jsem našla v Memorial Garden pomatené stromky obsypané narůžovělými kvítky. A i ty nepomatené mají nasazené pupeny – snad čekají na nějaký mně nesrozumitelný signál.
Přestěhovala jsem se do malého, vlhkého pokojíčku na západ od pivovaru Guinness. Do kanceláře mi teď cesta trvá polovinu času. Obzvlášť si užívám průchod velkolepou hlavní branou do univerzitního kampusu, bílý kámen budov na hlavním nádvoří...