Realita

Tak jsem od dětí dostala pěkně zapeklitý úkol. Každý večer jim před spaním říkám vymyšlenou pohádku. Většinou krátkou, protože chodí spát dost pozdě. Když jsem jim četla knížku, tak jim ani šedesát stran nestačilo, aby byli spokojeni a navíc to světlo je dost rušilo ve spaní. No nemůžu říct, že by při mých vyprávěních zvládli usnout, spíš je rozesměji nebo přiměji rozvíjet příběh, ale je to náš společný čas, který si užívám, než mi stihnou vyrůst. Ale co mám sakra vymyslet na téma Už troubějí. Jako že ponocný v Domažlicích troubí večerku nebo že mají rýmu a troubějí do kapesníku.

Otevřeným oknem dýchá do obýváku letní podvečer, televizní hlasatelka právě nastavuje zrcadlo kapitalistické společnosti. Pod oknem to zaburácí a hlasatelku přeruší mnohohlas klaksonů.

"To sou klucí, tak já du, mami, jo?!"

Máma křikne cosi o opatrnosti, ale už ji neslyší. Seběhne schody a vytlačí motorku připravenou za chalupou.

"To je dost, že deš, vole," překřičí Fanouš burácení motorů. Fanouš má novýho mustanga a je proto nekorunovaným vůdcem party.

Vezmou to k jezetdé, u bejkárny minou Blažkovou. Baba jim hrozí holí, je to děsně vtipný.

Vítr mu cuchá vlasy, benzín voní a rychlost je opojná.

Svět patří jim: jezdcům na pinďouru.

Stojím už zase v nekonečné zácpě. Že by zase nějací aktivisté zablokovali dopravu? Interiérem mého auta se line nepříjemný zápach pocházející z výfuků ostatních aut. Z dlouhé chvíle si zapálím cigaretu, ale uklidnění nepřichází. Uběhne půlhodina a ostatní auta začínají z nesnesitelné věčnosti troubit. Zpočátku to chápu, ale s ubíhajícím časem to začíná být hrozně otravné. Je to jako chór umírajících jelenů, křičících na celé kolo o pomoc. Moje ušní bubínky, které konstantní neuvěřitelný hluk už nedokáží vydržet, mě snažně prosí o únik z téhle hrozné reality. Se silnou bolestí hlavy jim nakonec kapituluji a vydávám se do práce pěšky...

Hradby Capuy byly na dohled. Hannibal se chvíli kochal pohledem na nic netušící město, a pak vydal rozkaz. Do popředí vyrazili váleční sloni...

***

Franta rozechvěle přiložil vábničku ke rtům a zatroubil.

Po chvíli se v blízkém houští něco pohnulo. Ale jelen to nebyl.

***

Do konce světa zbývalo pár hodin. Nebeské pluky se připravovaly na střetnutí, a Azirafal nepochyboval, že v horoucích peklech to bude podobné. Teď se plížil rozlehlým andělským skladištěm, dokud nenašel, co hledal: velkou bednu se sedmi troubami.

Takže, jak je nejlíp "ztratit"?

***

Neoprávněné použití klaksonu je klasifikováno jako přestupek a hrozí za něj pokuta až 2500 korun.

Jářku, vyjelo se po kolejích bez skrupulí, nálepek a hesel, inu, jiná doba, jiný mrav, leč časy se mění a pravidla s nimi, tahle země není pro starý. Durdit se nebudeme, pásku ani pupeční šňůru jsme nestříhali, naplaveniny, vagon se nerozsype, za jízdy-li vyskočíme, vykolejeni plácnutím do vody, gesty příslušnosti, (uni)formováním různosti. Milujme nadále každého bližního, a že jich na světě je!, věšíme-li nad fantazii Damoklův meč, někde něco skřípe, vlci větří, kostky vrženy.

Vlak ujíždí jak splašený, ale nezoufáme si: až jako tečka zmizí na obzoru, stejně uvnitř, ta intenzivní léta, kde žádné místo pro zívání. Děkuji za ně.

Až se přestěhujete za polární kruh a budete chtít mít vzpomínku na domov, můžete vypěstovat jabloň! Permafrost většině rostlin nesvědčí, a to ani jabloním. Místní však využívají takzvanou vlakovou selekci. Cestující ve vlaku totiž jedí a ohryzky a jiný bioodpad vyhazují oknem ven. Semínka jablek nerostou stejně jako původní strom. Mnoho vyhozených semen vyklíčí, ale většina nepřežije zimu. Postupně se však najdou taková, která přežijí. Nemají ale dobrá jablka. Takový stromek lze přesadit na zahradu. Pak si koupíte strom s dobrými jablky. Jeho větve se naočkují přesazenému stromu a pak ho postupně zbavíte původních větví.
Snad vykvetou i na Marsu!

Nejdřív uviděl rohový dílek, byly na něm Clarabeliny nárazníky.
Druhý dílek - okna vagonu. Jeho Teo měl doma stejnou skládačku, tak poznal, že tahle patří Annie.
Další kousky následovaly.
Kousek oblohy pod rozlomenou cihlou.
Koleje pod ohnutou železnou traverzou.
Komínek mašinky Tomáše v dětské pěsti.
Nezpanikařit. Odklízet trosky systematicky, aby nedošlo k druhotnému sesuvu.
Poslední dílek, který uviděl, byl lícem dolů. Na rozdíl od ostatních nebyl zaprášený, krylo ho tělo.
Hřbetem ruky si otřel čelo a otočil se. Zdravotník, kterému chlapce předal, ukázal palec vzhůru. Dítě jevilo známky života. Alespoň jeden malý zázrak, blesklo mu hlavou, než se vrátil k sutinám.