Realita

Vrátila jsem se ze svého rande už o půl osmé. Mé žhavé rande nebylo vůbec tak žhavé, jak jsem si myslela. Z Adama se vyklubal prosťáček bez názoru. Tedy vlastně - on má názor. Názor svého otce. Na všechno. Jako kdyby nedokázal myslet a nechal se ovládat svým tatíčkem jako nějaká dřevěná loutka.

Celý večer jsem poslouchala jen "Taťka si myslí, že bych měl hrát fotbal, že na to mám postavu. Tak jsem se loni přihlásil do týmu." nebo "Taťka říká, ať jdu po střední na vysokou."

Taťka sem, taťka tam. A ségra se ještě nevrátila. A to už je půlnoc!

Vážení spoluobčané!
Máme radost, že o akci Navrhni obecní znak projevujete takový zájem. Jen je třeba stanovit určité hranice, protože znak obce je přece jen věcí veřejnou a budou ho u vchodu do radnice míjet všichni. I děti. Proto musíme s politováním vyřadit ze soutěže takové návrhy jako portrét starostovy manželky v rouše Evině. Ne že by se na modrém poli nevyjímala, ale vyjádřila s tímto návrhem určitý, za nás zcela pochopitelný, nesouhlas. Stejně tak jsme dali stranou návrh pana Jirouta, který obsahoval prakticky tentýž motiv, jen kubisticky. Tohle zkrátka nejde.
Děkujeme za pochopení.
E.Ž., zástupkyně starosty, Nahý Újezdec.

Otevřela oko, zatím jen jedno, a rychle propátrala nejbližší okolí. Nic. Zaposlouchala se do ranního ticha. Všude klid. Opatrně se protáhla jako kočka, když tu chodidlem narazila na odpor. Ztuhla uprostřed pohybu. Celé její tělo se napjalo. Pootočila se a otevřela i druhé oko, aby prozkoumala situaci. U jejích nohou leželo zkroucené tělíčko. Úplně nahé batole. „Proč leží až tam?“ pomyslela si. Uvolnila se a protáhla si lopatky. Mozek zatím běžel na volnoběh. Protáhla si nohy, pak levou ruku natáhla trochu do strany, když ji zarazilo vlhko. Mozek se dobral k myšlence, která ho trápila: „Kde má to dítě plínu?“

Konečně se překonal a pozval mě na rande. Půjdeme na kafe. Už vím přesně, co si vezmu na sebe. Před týdnem jsem si koupila perfektní šaty - sexy i nevinné zároveň.

Je na čase se začít připravovat. Otevřu skříň, abych si oblékla vysněné šaty, ale ony nikde. Jak je to možné?

Když už je začnu hledat všude možně, z ničeho nic vejde do pokoje moje sestra se slovy: "Prý máš dnes večer žhavé rande." Sotva vnímám, co říká. Má na sobě mé šaty!

Vidí, co upoutalo mou pozornost. "Promiň, Evi, na dnešní večer si je chci půjčit. Moje rande je žhavější."

Jednou za čas chodím s naším čtyřnohým kamarádem ven. Vždy jsem litoval psů, ať už jakéhokoliv vzezření či rasy, že musí bydlet se svými paničkami a páníčky v bytě, nic zlého netuše, že se jednoho dne, ne vlastní vinou, mezi tyto osoby začnu počítat taky. Občas ale musíte ve svých názorech holt chtě nechtě ustoupit. Momentálně mi je líto více těch mravenců, kteří již od brzkého jara kousek za naším bytem, pod jedním stromem, začali pracovat na svém novém krásném mraveništi. Vím, že nebude trvat dlouho, a o své nové bydlení přijdou. Stačí, až městské služby přijdou shrabat podzimní listí.

Byla tma, sotva se dalo něco vidět, andulky byly jako pominuté. Potřeboval jsem je dát do klecí, ale vůbec to nešlo. Andulčata řvala, andulky se bály.
Tak jsem se je rozhodl lapat, protože jsem zjistil, že nejede proud.
Zkusil jsem zpěv.
"Běží liška k táboru!" zpíval jsem a chytil první andulku.
Klovla mě a byla to Pepinka.
Zkusil jsem tedy něco jiného.
"Prší prší, jen se leje!" lapl jsem po další andulce.
"Au, Coco, neklovej!"
Na další andulky jsem zkoušel jiné písničky než lidovky, ale nebylo to o moc lepší.
Tak jsem to vzdal a šel si radši pro baterku.

Zatím co se snažím jemně rozmotat chloupek po chloupku jeden zacuchánek za druhým, dvoukilový jorkšírek dělá všechno pro to, aby mi to znemožnil. Škube sebou, utíká, snaží se kousat…
„My ho nečešeme. On to strašně nesnáší,“ hlásí jeho majitelka téměř hrdě.
„Vůbec? Dovedete si představit představit, že by jste se vy nečesala?“ ptám se nevěřícně, ale vím, co mi odpoví.
„My jsme to párkrát zkusili, ale on nechtěl, nešlo ho udržet, tak jsme ho dál netrápili,“ zní nejčastější odpověď.
Málokdo má trpělivost zvykat pejska pomalu, po chvilkách na česání. A tak trpělivě rozplétám, prostříhávám a rozčesávám nešťastné zacuchané tvorečky já.

Jen se tak tloukla odněkud nikam, jako by hledala místo, kde by mohla usnout a už se neprobudit. Dlouho ty myšlenky zaháněla jako hejno much ze zpocené tváře, ale vyvstávaly stále bzučivěji. A ty prášky ve stole, od něhož tak docela neztratila klíč…
Jak tak stoupala po tmě po schodech – nerada na chodbě rozsvěcela –, věděla, že dnes večer ten klíč náhodou najde. Bzukot zesílil tak, že skoro přestala vnímat okolní zvuky.
A pak se s kýmsi prudce srazila. Na chodbě ve tmě…
„Promiňte, nenapadlo by mě, že si někdo taky nerozsvěcí!“
Někdy právě v temnotě narazí člověk na spřízněnou duši.

Ozvalo se hlasité Klepání. Vědomí se dočasně vynořilo ze spánku, ale rychle se vrátilo zpátky. Klepání se opakovalo zase a tentokrát stačilo na to, aby se vědomí udrželo v pozoru a dočkalo se třetího zaklepání. Oči se otevřely a udivený pohled hledal zdroj hluku. Čtvrté zaklepání se ozvalo zvenčí. Ve druhém patře vás to docela překvapí. Vedle spala manželka. Otevřít okno bude nemožné. Další zaklepání se ozvalo během cesty do vedlejšího pokoje. Otevřené okno odhalilo i zdroj hluku. Mezi okny seděl datel a důležitě si zařizoval živobytí ve fasádě.
„Červi tam nejsou! Není to strom! Vypadni, už je to podruhé!“

Buch.

Dřevěný tlouk duní mezi písky pouště. Vítr šlehá do jejich tváří. Ve vzduchu je cítit napětí, očekávání, strach...

Buch.

Dubové dřevo rezonuje zemí.

Buch.

Co to vidí v dáli? Je to fata morgána? Nebo kůže červa, který se blíží k nim?

Buch.

Jejich srdce buší do rytmu dřeva. Zpívá píseň, pojď, pojď, pojď.

Dokaž, že máme pravdu, přines nám důkaz.

Buch.

"Ivane, já si myslím, že asi nepřileze."
"Určitě tam někde je! Musíme být trpělivý! Nebo je možná někde jinde, poušť Gobi je obrovská!"
"Možná je to opravdu jen mýtus..."
"Ne, Olgoj Chorchoj je opravdový a my to dokážeme!"