Realita

Stáli jsme před plotem s ostnatým drátem a funěli. Cesta, na kterou nás navedla mapa, byla přehrazená mřížemi. Svetr se mi lepil ke kůži. Kudy teď?
"Nerad to říkám, Majáčku, ale budeme se muset vrátit."
Zpropadené kytky.
Odevzdaně jsme vycouvali zpátky po klamné příjezdové cestě a vydali se po obvodu zahrady hledat jinou bránu.
Konečně.
Na pivoňkové louce kvetly magnolie – růžově a bíle a dokonce žlutě. V lesíku mezi sazenicemi korejských stromů visel xylofon z ozvučných dřívek. V japonské zahradě některé sakury ještě nestačily nasadit květy, ale jedna už trousila po větru růžové okvětní lístky.
Jeden mi přistál v dlani.

14. 4. 2022
8:00 Vstávám. Mám volno, proto mohu tak pozdě.
9:00 Usedám k počítači, ale nápad zatím nemám. Pročítám tvorbu z předchozích dní.
11:00 Začínám vařit oběd pro sebe a syny na prázdninách. Vařím česnečku a buchtičky se šodó. Tedy jen česnečku a šodó, buchtičky máme od tchyně.
13:00 Znovu sedám k počítači. Nápad mám, ale zavrhuji jej.
16:00 Jdu nakupovat. Další nápad nechám ještě uležet.
17:00 Servíruji večeři, vrací se i manželka.
18:00 Vyrážím do pivovaru na zelené pivo, abych naplnil Zelený čtvrtek.
20:00 Vařím sobě a manželce kávu a konečně začínám psát drabble.
23:30 Ještě jedno drabble.

"Jsem tvoje největší fanynka," zašeptala mu horkým dechem do ucha, až se mu z toho zježily chloupky na krku. Po zádech mu přejel mráz a dech se mu zrychlil.
"Copak bys teď po mně chtěl?" zeptala se svůdně a jemně ho kousla do ušního lalůčku.
"Já?" zeptal se přerývavě. Musel se nadechnout. A znovu. Pomalu se mu přestávalo dostávat dechu.
"Jen se neboj, řekni si, o co chceš," pronesla dívka a uvelebila se mu na klíně. "Cokoli," dodala.
"Já bych chtěl..." začal.
"No? Co? Copak?"
"Hlavně bych chtěl, aby ses ze mě zvedla," vydechl. Opravdu to byla jeho "největší" fanynka.

Milý deníčku,
Dnes jsem se pokusil napsat drabble. Bylo to vážně mizerný. Vůbec mi to nešlo a to téma mi nesedělo. Prej největší fanynka, pche! To je mi panečku téma. Jak mám na to jako psát, když už skoro nevím, co vlastně znamená „kamarád.“
Tak jsem začal přemýšlet. Nemohlo mě nic napadnout a jenom jsem smutně myslel na to, že by se hodilo mít nějaké kamarády. A ve chvíli, co se mi přetrhla oprátku u krku, (nenávidím ty zpropadené myši, prohryzají se úplně vším!) jsem dostal geniální nápad a začal jsem psát:

Milý deníčku,
Dnes jsem se pokusil napsat drabble...

Ta hranice mezi šílenstvím a příčetností je někdy opravdu tenká. Tak tenká, že přemýšlíte, jestli ještě balancujete na špičce jehly, nebo jste již přepadli na druhou stranu a nenávratně se řítíte vstříc krásnému temnému nic. Cesta zpátky je totiž skoro nemožná. Je to jako snažit se vylézt zpět po skleněné hoře na její vrchol. Když se s vypětím všech sil vydrápete až skoro nahoru, uklouzne vám o ostré výčnělky do krve rozřezaná ruka a vy se zřítíte zpátky do tmy. Jednodušší je prostě nechat se zahalit do těch měkkých, černých záhybů a celý se tím nechat pohltit. A tak zůstat.

Hlas rozechvělý jako struna, která hrozí každou chvíli prasknout. Káva prokládaná čajem na uklidnění. Hysterický smích při pohledu do kalendáře. Procházka po hraně panické ataky, kdykoli ve schránce přistane email od vedoucí.
Nádech, výdech.
Zastav se. Rozhlédni se. Jsi právě tam, kam ses chtěla dostat. Sedáváš v kanceláři profesorky, která je uznávanou odbornicí v oboru, a debatuješ s ní o fungování mozku. Máš kamarády, se kterými můžeš chodit na bouldering a sdílet programovací tríčky. Máš někoho, kdo na tebe doma čeká s otevřenou náručí a kytarou v ruce.
Prorazila sis cestu ven. I tady občas svítí slunce.
Neboj se rozkvést.

Sedět na sedačce v autobuse s vymklým kotníkem bylo o to nepříjemnější, že autobus stál na srbské hranici už víc než deset hodin. Nemohl jsem si však stěžovat. Manželka celou cestu přes nejvyšší hory Balkánu absolvovala se mnou, a to s otřesem mozku získaným během druhého dne. Já jsem si kotník vymknul až poslední den, a i přesto, že jsem s ním musel běžet na lanovku, nebylo to tak hrozné, jak se to mohlo zdát. Naštvání ve mně překonalo bolest a vydal jsem se skrz zácpu srbských autobusů, abych mohl seřvat maďarskou policii za její nečinnost. Byla to dlouhá cesta.

Ležíte na měkkém mechu. Kolem vás je jen vůně jehličí. Po celém těle cítíte příjemný podzimní vánek a mezi prsty na nohou vám tiše hvízdá meluzína. Ranní rosa padá z nebe na vaše odhalené tělo a příjemně chladí. Jste jako v nebi. V tu chvíli zazní trylek slavíka a oblohu nad vaší hlavou rozzáří první zlatavé paprsky slunce. Celým svým srdcem si snažíte užít každou vteřinu. Necháváte ranní paprsky laskat vaši tvář a příjemně se uculíte. "Karle!" ozve se odněkud a vy víte, že to je špatně. To sem nepatří. "Do hajzlu, Karle, podej zprávu o třetím kvartálu prodeje špejlí.“

"Chápeš to? Říkám, chápeš to? Chápeš vůbec co se stalo?" křičela rozčíleně žena. Při každé otázce jí hlas stoupl o oktávu výše.
"Závažnost situace mi poněkud uniká," zmateně odpověděl tázaný.
"Chápeš, že to mohl přitáhnout domů a všichni jsme to už mohli chytit? Polovina z nás už mohla být po smrti!" pokračovala rozčilená žena dál v triádě. Pro zdůraznění svých slov si dala ruce v bok a pořádně se předklonila. Začínala z ní jít hrůza.
"Jestli to chápu dobře. Vadí ti, že Sudiprav přišel ze školky v roušce Evině? Však mohl taky přijít v jejím rouše!" zlehčoval situaci muž. Marně.

V sobotu ráno snídáme jako rodina. Vždy v osm. Bylo čtvrt na devět a ségra ještě nebyla u stolu. Zeptala jsem se mamky, jestli ji mám vzbudit. Ta mi s úsměvem odpověděla, že není doma a že spala u kamarádky. Předpokládala, že to vím. Ten úsměv si ale mohla odpustit. Já hlavně vím, že to určitě nebyla kamarádka, u koho spala.

Po obědě přišla konečně domů. "Tak co tvoje žhavé rande? Moje bylo superžhavé!"

Večer si očividně náležitě užila.

Svojí sestře však zamlčela, že když se probudila, byla znechucena. Jeho byt připomínal skládku. Nepořádek. Opadaná omítka. A ten příšerný smrad!