DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Čteme-li dobovou recenzi Cimrmanovy novely Rezavé hrnce, zjišťujeme, že vedle obvyklého nepochopení díla její autor věnuje zvlášť silná slova kritiky páté kapitole, kterou označuje za bezúčelnou. Nicméně její význam odhalil až současný výzkum.
Trápený výčitkami za svůj nezamýšlený podíl na zatčení špionky Kuncové, rozhodl se Cimrman, že naváže na její práci. Za tímto účelem úspěšně infiltroval nejvyšší rakousko-uherské kruhy přijetím místa vychovatele dětí následníka trůnu.
Jelikož po prozrazení Kuncové byly železniční telegramy pravidelně kontrolovány tajnou policií, vymyslel Cimrman jiný způsob, jak své informace předávat dál: V každé své knize či hře vyhradil speciální kapitolu, v níž byly jeho zprávy šifrovány.

„A jak ses vlastně dostal k téhle... práci?“ Vyzvídá Ashley.
„To je kapitola sama pro sebe,“ odvětí vyhýbavě Leon.
Nemá náladu na rozhovor ani vyprávění. Dostat prezidentovu dceru tady z toho pekla je jeho absolutní prioritou. Počasí se hodně zhoršuje. Vrtulník nemůže v takovém větru přistát, aby je odtud dostal. Musí sebou hodit a někde se schovat.
„Honem, rychle sem!“ Kde se vzal tu se vzal, křičí na ně Luis z příbytku na druhé straně mostu. Leon s Ashley ho přebíhají a vráží dovnitř jen taktak, aby se zabarikádovali před hordou nakažených vesničanů. Zatlouct okna, zajistit vchody. Už se blíží.

Slunce příjemně hřálo přes bílá oblaka na blankytu. Judita to sledovala zpod přivřených víček, opřená o sedačku se lenivě bránila spánku.
„Ten film je rozdělený do kapitol, jako kniha,“ vysvětlovala právě Violetta. Seděly spolu na zadních sedadlech auta, tak blízko, jak to jen mezi dobrými známými šlo. „Když se budu režisérovi líbit, budu mít jednu kapitolu jen pro sebe.“
„Vyberou tě. Líbíš se všem.“ Judita zavřela oči. Teď nebo nikdy. „I mně.“
„To já přece vím,“ odvětila. Její hlas zněl jako řeka.
Otevřela oči. Uprostřed odpoledne se na chvíli zastavil čas. Pak se obě pohnuly.
Její rty chutnaly po malinách.

Houpal mezi prsty výtiskem Kašpárkových Fosilií a dumal, jak je co nejvíc strhat. Posledních pár recenzí bylo až nechutně pozitivních, taky měly celkem málo zhlédnutí. Snažil se vybírat co nejkontroverznější díla, za poslední půlrok se mu ale bohužel knížka skoro vždycky strefila do noty. Číst dobré věci ho sice bavilo, ale internet chce vidět krev. Palcem knihu prolistoval od začátku do konce a zastavil se u poslední třetiny. Chápal, proč Kašpárek zvolil tak prapodivný závěr, na databázi knih z něj ale většina lidí radost neměla. Roztáhne to na desetiminutové video? Jak zapnul kameru, napadl ho název: Poslední část Fosilií je...

Nešlo o to, že by Missy výslovně nenáviděla lidskou rasu. Jako většina jiných druhů jí byla jedno. Rasy klasifikovala využitelné, zneužitelné, bezpečné, nebezpečné a samu sebe nade všemi z nich.
Jinou záležitostí ale byly její pocity ohledně Doktorovy posedlosti tím naprosto bezvýznamným druhem. Sledovat, jak je zas a znovu protežuje, ji dovádělo k šílenství. Všechny ty unylé nicky, jejichž jména napůl zapomněla a tváře si stěží pamatovala. Přesto, pro něj byly dost důležité na to, že by ji snad kvůli nim i zabil.
Snažila se pojmenovat svůj pocit vzteku a znechucení, který cítila.
Nemohla přeci na někoho tak bezvýznamného žárlit?

„Já píšu strašně profesorsky,“ poposedl jsem si na trávě.
„Ále hovno, ty píšeš poeticky a brakově,“ podal mi Macecha brčko.
Příjemně jsem si potáhl.
„Zasraná senilita,“ pronesla Nina. Ležela vedle nás a mhouřila oči před sluncem. Nina už byla v rauši. Ale zasloužila si to. Kdo si dokáže představit přepracovanost sester na následné péči?
Slunko jí opalovalo odhalená lýtka a paže.
Okna kláštera za námi jakoby ji pozorovala.
„Nevrátí se,“ tiše zanotovala Nina.
„Nevrátí se,“ přidali jsme se k jejímu nápěvu.
„Tak! Je! To!“ dokončili jsme společně.

Přetáhnul jsem bílou kapuci, do čela stáhnul štít a nandal respirátor.
Přestávka končila.

„Prosím vás, jak se Jonny Bourák dostal z mafiánské vily v kapitole šest do casina v kapitole sedm?“ zeptal se fanoušek.
„Nemyslím si, že by to bylo důležité. Jako samotná kapitola by to bylo dost nezáživné,“ odpověděl Autor.
***
Tramvajový vůz zastavil na zastávce. Jonny Bourák, celý zacákaný od krve, nastoupil a posadil se na plastikové sedátko. Na zem postavil motorovou pilu a na kolena položil upilovanou brokovnici. Usmál se ne paní sedící naproti a ta si rychle přesedla.
Starší paní si odkašlala: „Takovej mladej človek a nepustí mě sednout.“
Jonny Bourák se omluvil, stoupl si a o zastávku později vystoupil.

Ovce občas chcípnou jen tak.
Jehňata jen tak chcípnou často. Zvlášť maličká.
Jelen vám vychcípne, na zimu; kráva? To je neskutečně složitá trávicí soustava na nožičkách. Kůň dostane koliku a hotovo.
Stane se.
Poslední dobou nějak často. Čeho je moc, toho je příliš.
Rezka nevěděla proč, prostě ji to napadlo. Její ruce bezmyšlenkovitě sestavily detektor, projely nad zdechlinou jelena... v dobrém stavu, však v krmelci má jako příkrm loňská jablka.
Cink.
Tady? Uprostřed bezpečné oblasti?
Kde asi?
Cink.
Krmelec.
Cink.
Jablka.
Nebylo to poprvé, co v okolí nakažená jablka viděla.
Cink.
Teď je to její starost. Přeměnění si provinilce ohlídají.

"Hůlky na zem a ruce nahoru," zavrčel Sirius, když s Remusem v patách vtrhl do vlastního obýváku, odkud se před chvíli ozvalo prasknutí typické pro přemístění. "Vyzývám vás ve jménu-" Další slova se mu zasekla v hrdle.
Remus se také zarazil. Otrhaný domácí skřítek, kterého nikdy neviděl, se skláněl nad nehybnou postavou mladíka s tmavými vlasy. Oba byli mokří, a chlapcovo tělo natolik pokryté krví a šrámy, že ho téměř nepoznal. Téměř.
"Regu?" zašeptal nevěřícně Sirius. Pak jako by se probal. "Kráturo! Okamžitě mi řekni, co má tohle znamenat!"
"Pokud chce krvezrádce zachránit bratra," vydechl těžce skřítek, "pokládá špatné otázky."

Kavárna byla prázdná. Tedy až na Ninu a taky Maggie, která u pultu popíjela kávu. Povídaly si.
Najednou se otevřely dveře.
"Zdravím, já-" zarazil se Aziraphale. Podíval se nejdřív na Maggie a pak na Crowleyho.
"Jenom jdeme... koupit..." Crowley se rozhlédl. "Kávu."
"Ano," souhlasil Aziraphale. "Jednu kávu, prosím."
"Dvě kávy," opravil ho Crowley.
"Hned to bude," řekla Nina váhavě, ale začala jejich objednávku připravovat.
Maggie je oba pozorovala. Něco si špitali a pokukovali po ní.
"Co to bylo?" zeptala se, když odešli. Nina jen pokrčila rameny.
"Netuším. Už se jim nesnažím porozumět. Ti dva jsou fakt kapitola sama pro sebe."

Jižně od Parmy se podél cesty po obou stranách do daleka táhnou dlouhé hřebeny. Parmské vršky.
Zde se mimochodem udí proslulá šunka.
Nás však zajímá veliký hrad s věží na každé straně a opevněným předhradím. Torrechiara.
Uvnitř se ukrývá poklad. Vymalované sály, jeden krásnější než druhý. Hojnost ovoce, ptáci, mytologické postavy, válečníci, symboly místních rodů. Nespočet detailů, ornamentů.
Jen Zlatá komnata nahoře však pamatuje zakladatele, hraběte ze San Secondo.
Nechal tu vypodobnit své zakázané štěstí s ženou provdanou původně za jiného.
Vidíme ji na stropě ve čtyřech scénách jako poutnici. Chodí od jednoho hradu k druhému, aby nalezla opravdovou lásku.

„Pane Addamsi,“ začal redaktor opatrně. „Říkal jsem vám, že svůj manuskript máte poslat poštou.“
„Ale Rogere, to je tak neosobní,“ zakroutil hlavou nadějný autor a svá další slova podpořil gesty. „Chci cítit váš prožitek, chci vidět vaše emoce stříkat na povrch!“
Roger si uvolnil kravatu. „Vy očekáváte, že budu váš román číst před vámi? To jaksi není…“
„Rogere,“ zarazil ho s širokým úsměvem. „Udělejte to pro mě.“
„Ehm… Dobře… Věnování…“ Vzhlédl. „Tohle je šedesát stran!“
Gomez Addams hluboce potáhl z doutníku, který si nepozorovaně zapálil. „Svůj román věnuji své ženě. Nikdy bych se nesnížil natolik, aby nedostala alespoň celou kapitolu!“

Zpopularizovaly plážový volejbal mezi brouky a díky nim se mu věnují mandelinky i potápníci. Hráčská dvojice slunéček sedmitečných nyní pořádá první Mezihmyzí beachvolejbalový turnaj, při jehož organizaci se musela vypořádat se řadou výzev.

„Musely jsme najít výrobce ochotného ušít miniaturní míče nebo přesvědčit mravkolva, aby si nedělal nory v hřišti,“ popisuje jedna z berušek.

Na otázku, jak se dívá na právě projednávanou změnu pravidel Všezvířecí beachvolejbalové asociace nařizující, aby hráčky povinně soutěžily oblečené v bikinách, odpovídá vyhýbavě.
„To je kapitola sama pro sebe – a našich sedm teček k napsání celé kapitoly nestačí,“ vysvětluje. „Ale dovedete si představit brouky v bikinách?“

Rty, které chutnaly po třešních. Nejostřejší břitva slov.
Zoufale bolestná touha se ho nevzdat. Chladný střep šílenství v jeho očích.
Text vedle fotografie nedokáže vnímat.
"Titul měl znít Brumbálovy lži: Kapitola sama pro sebe."
Tak to bys rozhodně docenil. V odrazu v okně téměř zahlédl stín jeho úsměvu.
"Podnikli jsme příslušná opatření. Nemusíte se obávat," napřímil se bystrozor.
"Protože bych se měl bát toho, kdo jsem?"
"Protože by nevypadalo dobře, že se budoucí ministr kouzel přátelil s Grindelwaldem!"
"Máte nepřesné informace. Nikdy nebudu ministr kouzel. Není účelem pravdy, aby vypadala dobře. A zcela jistě jsem se s ním jen nepřátelil."