DMD č. 20 pro 20. 4. 2024. Téma: Kapitola sama pro sebe

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Blízké sousedské soužití s ním sebou nese určitá specifika...

Historky. Musíte se připravit na šokující množství podivných historek, kterými vás zahrnuje. Obvykle mu je jen odkývete a v duchu si lámete hlavu tím, co to ten člověk proboha povídá a jak to vlastně souvisí s tématem.

Hlasitost. Bezpečně víte, že dorazil pozdě v noci domů. Tichou ulicí se rozduní autorádio, práskne branka, vzápětí prásknou vchodové dveře a ozve se hlasitý dusot kroků po schodech.

Neuplyne týden, abych mu nemusela znovu vysvětlovat třídění odpadu.

Je zkrátka svůj.

Ale zařídil domovní nástěnku, přivezl kameny a zasadí třešeň.
Je třeba si ho hýčkat.

Čteme-li dobovou recenzi Cimrmanovy novely Rezavé hrnce, zjišťujeme, že vedle obvyklého nepochopení díla její autor věnuje zvlášť silná slova kritiky páté kapitole, kterou označuje za bezúčelnou. Nicméně její význam odhalil až současný výzkum.
Trápený výčitkami za svůj nezamýšlený podíl na zatčení špionky Kuncové, rozhodl se Cimrman, že naváže na její práci. Za tímto účelem úspěšně infiltroval nejvyšší rakousko-uherské kruhy přijetím místa vychovatele dětí následníka trůnu.
Jelikož po prozrazení Kuncové byly železniční telegramy pravidelně kontrolovány tajnou policií, vymyslel Cimrman jiný způsob, jak své informace předávat dál: V každé své knize či hře vyhradil speciální kapitolu, v níž byly jeho zprávy šifrovány.

Kapitolou samou pro sebe jsou tradiční, nicméně politicky nekorektní názvy řady literárních děl. Ačkoli jsou tyto názvy dlouhodobě zažité, doporučujeme přesto jejich nahrazení vhodnější variantou. Navrhujeme nové znění titulů například takto:

Domorodí obyvatelé Ameriky z Větrova.
Barikáda s řečovým handicapem.
Nevidomá mapa.
Europoidní nemoc.
Zpěvačka trpící nadměrným vypadáváním vlasů.
Muž s hlubokou mentální retardací.
Červená osoba velmi malého vzrůstu.

Je samozřejmě pravda, že zpočátku mohou být nové názvy knih pro nepoučeného čtenáře poněkud matoucí. Také studentům maturujícím v blízké budoucnosti by to mohlo způsobit jisté potíže. Věříme však, že to je jen malá oběť v boji proti předsudkům a stereotypům.

„A jak ses vlastně dostal k téhle... práci?“ Vyzvídá Ashley.
„To je kapitola sama pro sebe,“ odvětí vyhýbavě Leon.
Nemá náladu na rozhovor ani vyprávění. Dostat prezidentovu dceru tady z toho pekla je jeho absolutní prioritou. Počasí se hodně zhoršuje. Vrtulník nemůže v takovém větru přistát, aby je odtud dostal. Musí sebou hodit a někde se schovat.
„Honem, rychle sem!“ Kde se vzal tu se vzal, křičí na ně Luis z příbytku na druhé straně mostu. Leon s Ashley ho přebíhají a vráží dovnitř jen taktak, aby se zabarikádovali před hordou nakažených vesničanů. Zatlouct okna, zajistit vchody. Už se blíží.

Akce pro lidi jsou kapitola sama pro sebe.
Jednoho rána vás jednoduše lidi strčí do boxu, sbalí vám s sebou jídlo a vodu a náhradní ubrousky do boxu a sobě velké batohy a tašky s různými lidskými sereptičkami a někam se jede.
Pak je buď vedro, že lidi lekají, nebo zima, že nemyslí na nic jiného, než kde se zahřát a u kterého teplého místa je nejkratší fronta. Být heterotermní má nespornou výhodu.
V závislosti na počasí chodí občas nebo neustále lidi koukat a šišlat.
Vás pořád odkrývají, zkoušejí tahat z úkrytu, fotí, matlají, ale hlavně, HLAVNĚ, každou chvíli krmí.

Slunce příjemně hřálo přes bílá oblaka na blankytu. Judita to sledovala zpod přivřených víček, opřená o sedačku se lenivě bránila spánku.
„Ten film je rozdělený do kapitol, jako kniha,“ vysvětlovala právě Violetta. Seděly spolu na zadních sedadlech auta, tak blízko, jak to jen mezi dobrými známými šlo. „Když se budu režisérovi líbit, budu mít jednu kapitolu jen pro sebe.“
„Vyberou tě. Líbíš se všem.“ Judita zavřela oči. Teď nebo nikdy. „I mně.“
„To já přece vím,“ odvětila. Její hlas zněl jako řeka.
Otevřela oči. Uprostřed odpoledne se na chvíli zastavil čas. Pak se obě pohnuly.
Její rty chutnaly po malinách.

John Watson byl kapitola sama pro sebe. Ani po dvou letech spolubydlení Sherlock nedokázal rozluštit největší záhadu svého života. Proč byl tenhle prachobyčejný, průměrně inteligentní doktor s ohavným vkusem na svetry tou nejdůležitější esencí jeho života. Hromosvodem. Inspirací. Pohonem. Domovem.
Proč se mu pokaždé rozbušilo srdce, když se jejich oči střetly. Proč měl problémy dýchat a roztřásly se mu ruce. Proč se mu na dně žaludku vytvořil uzel a nepříjemně to svrbělo.
Zjištění, že nejspíš nebyl zdravotně v pořádku, mu znepříjemnilo den. A vypadalo to, že bude muset navštívit odborníka, protože měl pravděpodobně něco s krevním tlakem, možná se srdcem.

Houpal mezi prsty výtiskem Kašpárkových Fosilií a dumal, jak je co nejvíc strhat. Posledních pár recenzí bylo až nechutně pozitivních, taky měly celkem málo zhlédnutí. Snažil se vybírat co nejkontroverznější díla, za poslední půlrok se mu ale bohužel knížka skoro vždycky strefila do noty. Číst dobré věci ho sice bavilo, ale internet chce vidět krev. Palcem knihu prolistoval od začátku do konce a zastavil se u poslední třetiny. Chápal, proč Kašpárek zvolil tak prapodivný závěr, na databázi knih z něj ale většina lidí radost neměla. Roztáhne to na desetiminutové video? Jak zapnul kameru, napadl ho název: Poslední část Fosilií je...