Realita

Když s turisty mluvím o defenestracích, většinou se nadhodí téma vytvoření individuálních a kolektivních seznamů lidí, co by alespoň druhou pražskou defenestraci zasloužili. Spousta jsou jen toxičtí lidé, ale jsou i jiní. Někdo je výbušný, někdo dráždivý, nebezpečný pro zdraví nebo prostředí. Napadlo mě tedy vytvořit klasifikaci podobných lidí. Naštěstí pro mě regulátoři jak v Evropě, tak i ve Spojených státech podobnou klasifikaci již vytvořili. U nás se jí říká GHS klasifikace. Mně se však víc líbí americká norma NFPA704. Má barevné znaky a jsou vidět z dálky. To by lidé měli nosit na oblečení! Jaký by byl váš seznam?

Mordekaizr98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Mordekaiser98
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
tosemaleborec
Píp píp? Nejste robot? Opište prosím text ozbrázku výše.
v45J12dp
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.

„Mamí, jak se menuje ta bráchova nová holka?“
„Samanta a nehulákej tady tak.“

MilujuSamantu
A jejda! Něco je špatně! Zkuste to prosím znovu.
Chcete zobrazit nápovědu?
ani to nezkoušej ty blbko malá huš

„Mamí, brácha mně zas nadává!“
„Anetko nech toho, Tomáš je na florbale. A pojď už sem za náma dolů.“
„Když von mně nadává, i když tady není!“

Nepropadat panice, pořád je ještě trochu světla. Pořádný záběr blízko lodi. „… jenom tři malé citrónky…“ Třaslavý zpěv se nese nad korytem, z vrbiček vylétá pták, musí hledat jiné nocoviště. RNDr. Jonáš Podlipský cítí sedřený bok a škube mu v rameni. Na té mapce to přece byly jen tři kilometry. Ale je tu další meandr a Jonáš musí v pološeru tipovat, na které straně zákruty je lepší poměr proud/větve. Pracně udržovaný obraz mapky se z mysli opět vytrácí. A utopený iPhone sbírá další a další nepřijaté hovory. Ve stanici pár kilometrů dál sedí Kuba s manželkou v posledním vlaku směr Praha.

Otrávené jablko si člověk možná i dá, když mu bude naservírováno, ale moderní technologie se postarají o to, aby si nedal nezralé. Izraelská společnost Tevel již vyrábí robotické vozy, které jezdí sadem a jsou napojeny na létající drony řízené umělou inteligencí. Drony jsou schopny nalézat ovoce, hodnotit jeho zralost, trhat zralé ovoce a skládat jej do vozíku. Společnost Organifarms se již zabývá sbíráním jahod. A to nemluvím o kombajnech schopných nalézat a ničit plevel, a to jak pomocí laseru, tak pomocí plamenometu. Krátce řečeno, umělá inteligence už nejen tvoří umění, ale taky pracuje na farmách a dělá těžkou manuální práci.

Mohavská poušť vypadá přibližně tak, jak si Evropan poušť představuje. Písek, kamení a sem tam opelichaný keřík. Svojí rozlohou by spolkla celé Čechy a půlku Moravy k tomu.

Silnice tu vypadá jako nekonečně dlouhý proužek pryže napnutý rovně až k obzoru a potom ještě dál. Komu v autě vadí zatáčky, vydejte se sem. Tady můžete jet celé hodiny a přitom nepohnout volantem ani o píď.

Kdesi uprostřed ničeho tu potkáte obrovský nápis. Vypadá skoro stejně jako ten v Hollywoodu a ačkoli se s ním nefotí davy, i tenhle nese ikonický vzkaz: The end of the world.

Nic nemůže být pravdivější.

Takhle je to naprosto vždycky.

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Zadýchané se svalí na lavici v prázdném vagoně a rozesmějí se. Tentokrát poslední metro dobíhaly opravdu na poslední chvíli.
Opřou se rameny jedna o druhou.

"Co to je za kluka, co jsem vás tuhle spolu viděla u kolotočů?"
Jitce z té otázky málem zaskočí.
"Ale di, mně to přece můžeš říct..."
Nebojte se a pěkně nám to všechno povězte.
"Tak povídej, má nějaký jméno?"
Jména chceme. Jména!
"Balí tě? Holka, z tebe to teda leze..."
Z vás to leze jak z chlupatý deky.
"Ale di, vykašli se na něj. Přece bys kvůli němu nebrečela."

Vlak hučí podzemím rovnou do pekla.

Míval jsem zastávku půl kilometru daleko, hned za vsí. Každou hodinu jsem mohl nastoupit do motoráčku.
Pak začali optimalizovat. Provozovat železnici se nerentuje, jízdenky nevydělají na údržbu kolejí.
Motoráček tudy jezdil dál, ale nezastavoval. Začal jsem chodit čtyři kilometry na nádraží v městečku. I odtud mě lokálka svezla jen třikrát za den.
A ceny lístků jak vyskočily. Kdybych mohl řídit, autem by každodenní dojíždění stálo o polovičku míň.
Teď nádražní budovu koupila prodejna elektroaut, zářné budoucnosti. Jsou čistá, ne jako elektrifikovaná trať.
A vůbec, sockou nikdo nechce jezdit.
Od zítřka vezmu hůl a pošlapu do města dvacet kilometrů po silnici.

Půllitr zlostně cinkne o stůl, Karel hřbetem ruky setře z huby pěnu.
Pivo je řídký, nemá dnes říz ani hořkost.
Pivu hořkost chybí a přitom Karel je jí plnej.

Na něj si bude nějakej mladej cápek vyskakovat? Smrkáč, kterej neví o životě vůbec nic? Neví, co to je makat, doopravdy makat, makat rukama!

Karel neni žádnej hej nebo počkej. Karel je kádr, staršina u lidovejch milicí! Není to tak dávno, co se ho báli: Měl moc. Co měl... Má!

Prej šedej mor! Však jim ještě všem ukáže.

Zvedne proti světlu stachana borovičky:
Na zdraví!
Na ně!
Na pěst dělnické třídy!