Realita

Vidí se, jak stojí na vrcholku hory
Nádobí
Jak pluje peřejemi divoké řeky
Vycachtané z vany
Jak se vznáší na klidné, chladivé hladině
Matrace, kam padla vyčerpáním

Vidí se, jak vede vtipný, zajímavý rozhovor
O prdění
Jak podepisuje titulní stranu knihy
O sčítání do dvaceti
Jak má všechno v životě srovnané
Podle Marie Kondo

Vidí, jak za pět let, štíhlá a krásná
Bude její vlastní dcera
Jak si ušije absolutně dokonalé šaty
Na pohřeb
Jak napíše druhý a třetí díl
E-mailu pro učitele

Vidí se, jak na téhle Zemi zanechává odkaz
Na záznamníku
Jak má všechno, co miluje
Absolutní smysl.

Položil poslední formulář jednotného přijímacího testu na lavici a zarazil se při pohledu na motivační plakát na stěně. “Kde se vidíte za pět let?”
Zasněně zavřel oči.

Revoluce! V Jankovcově ulici vylétají z vymlácených oken poslední úředníci i zbytky archivu. Krví zpitá lůza křepčí okolo stohů hořících formulářů. Většina davu odchází na Nové město a cestou se hádá, zda začít házením zápalných lahví do oken peďáku, nebo zda nejdříve zatarasit dveře zvenčí a až pak to tam zapálit. Táborový řečník radikálů burcuje zbytky k tažení na Malou Stranu…

Znovu je otevřel.
“Na školství nemám. Radši se vrátím k výškovým pracem.”

Generátory náhodných slov jsou již dávno mezi námi! Hned několik vědeckých výzkumů totiž tvrdí, že zdaleka ne všichni lidé mají vnitřní monolog. Tvrdí se, že jím disponuje jen kolem třiceti až padesáti procent obyvatelstva. Teď to všechno konečně dává smysl! Nejméně polovina lidí chodí po ulicích a má úplné ticho v hlavách! Jejich řeč je generována v podstatě jako náhodný proces, bez toho, aby proběhla nějakým filtrem. Dělají to, co je napadne, hned potom, co je to napadne, bez jakékoli sebereflexe! Výsledky voleb začínají dávat smysl! Texty na sociálních sítích začínají dávat smysl! Stav světa okolo dává moc velký smysl.

Protože jsem Prahu nenavštívil již léta, rozhodl jsem se to napravit. Tak jsem si koupil jízdenku na vlak a vyrazil jsem. Již během příjezdu na nádraží jsem byl překvapen tím, jak je tu moc lidu, ale to mne neodradilo v pokračovat v mému znovuobjevování Ameriky. Mým oblíbeným místem v celém městě byla poklidná a útulná Ústřední městská knihovna, kam jsem rázem po příjezdu zavítal. S viděním konečného klidu jsem dorazil na Mariánské náměstí, kde jsem již v dáli spatřil budovu knihovny. A davy turistů, kteří se cpou dovnitř s cílem vyfotit se se sochou Idiom. Klid zemřel, ať žije hluk!

Když provádíte v létě v Praze, máte v podstatě dva cíle. První je ztratit co nejméně lidí ze skupiny a druhý je stihnout všechny plány včas. Když nastoupíte na Karlův most, pochopíte, že jsou tyto cíle protichůdné. Lidé vás chtějí slyšet, fotit a stihnout loď. Dav na úzkém mostě má jiné plány. Většina průvodců se svoje skupiny snaží ukočírovat a používat základní pravidlo (chodí se vpravo). Ti, kdo průvodce nemají, dělají chaos okolo. Pak ale přijde socha Jana Nepomuckého nebo nějaký hudebník a úzká cesta se stane užší. Kapsáři mají svátek. Bujará strkanice nedodržuje pravidlo zipu. Člověk ocení povolené ztráty.

Před čtyřmi lety, když jsem ji poprvé držela v náruči, byla maličká. Takový trpaslíček.
Je naším údělem takové nosit a chránit a vést k tomu, aby dohlédli dál a natáhli se výš, než jsme kdy dokázali my.
Jeden by řekl, že budou stát na ramenou obrů.
Ale není snad snem každého učitele, aby jej jeho žák překonal?
Není ve skutečnosti přáním každého rodiče, aby to bylo jinak? Aby nakonec z dítěte vyrostl obr, vedle kterého se bude rodič, na jehož ramenou stojí, zdát jako pouhý trpaslík...

A tak můžeme spolu s klasikem říct - on(a) musí růst a já se umenšovat.

Co ji to napadlo, tu ženskou fousatou, pozvat domů lidi. Ne že by trpaslíci měli něco proti lidem, ale přípravy jsou děs. Navíc, kdo si pamatuje, co ti lidé jedí! Trpaslíci jsou imunní proti skoro veškerým jedům. Což znamená, že skoro cokoliv se v jejich kuchyni stává kořením, ale co můžou a nemůžou lidé?

„Jedí lidé zvířata?“

„To asi jo. Lidé nejsou elfové!“

„Upečeme jim ježky?“

„Má to bodliny. To asi nemůžou strávit.“

„Co tak kuře? Všichni jedí kuře.“

„To asi jo. Ale co na něj?“

„Osolíme ho a bude.“

„Sůl je kámen. Lidé nemůžou kámen."

„Tak tam nedávej nic!“

„To bude bomba,“ ozvalo se zpoza Karlova stolu. „Už je všechno zarezervovaný, smlouvy podepsaný. Akorát musím do tiskárny, nechat honem rychle vytisknout letáky a dát je vylepit po celým městě.“

„A nad čím tak jásáš,“ špitla Renata od počítače.

„To byste nevěřili, ale na Nový rok odpoledne tady bude super fotbal. Místní mančaft proti mistrům Evropy z Bělehradu. Bude tady Panenka, Viktor, Bičovský, zkrátka celá tahle skvadra, i s trenérem.“

„To byl tenkrát úspěch, ta slavná penalta doprostřed branky. Koučoval tehdá Václav Ježek,“ rozpomněl se Olda. A představuju si ten plakát,“ zasnil se. „Velkej nápis JEŽEK V PECI (pod Sněžkou)!“

Rozhodli jsme se vydat na dovolenou do Francie, protože si ji přítel po nekonečném nátlaku popkultury prostě musel zamilovat. Jeho posedlost Paříží dokonce vedla k tomu, že se na střední věnoval studiu francouzštiny, ale tvrdil, že přestože byl ve studiu odhodlaný a prováděl ho dlouhodobě, stejně mu to nepomohlo a francouzsky moc neumí.
Po příletu do Paříže se nám však ztratili oba kufry, což pro mne značilo to nejhorší, ale místo panikaření se Taki okamžitě rozběhl za prvním úředníkem, a spustil na něj plynulou francouzštinou. Úředník byl nejdřív trochu překvapený, ale kufry rychle objevil a naše romantika tak mohla začít...

„Přísloví lžou“, ozvalo se z druhé strany stolu, kde seděla Hanka. „Nnehádejte se se mnou, mám pravdu. Prý pes, který štěká, nekouše. Kousal.“

„Já mám na rčení stejnej názor,“ vmísil jsem se do debaty. „Všichni to znáte u nás na chalupě. Velká louka, krajem teče potok. Jak vytejká z lesa, má docela spád, takže po dešti nebo když taje sníh, je to docela hukot. Na druhý straně louky pěkně tichoučko, Tichá voda břehy nemele, to ta řvoucí. Nahoře se pode mnou párkrát utrh podemletej břeh.“

„Takže jediný co platí, je že na lidský trápení je nejlepší chlast,“ uzavřela diskusi Petra.