DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Svět zahalí temnota. Na vše padne mrazivé ticho.
Ticho narušované osamoceným vytím psů, pronikavým troubením taxíků, křikem udušeným v samotném zárodku. Ticho podbarvené dunivou hudbou nočních klubů.
Hodiny na radnici odbijí desátou. Tělo v mém náručí těžkne, umírá.
Odpočítávání začíná.
Před sebou mám pár hodin klidu. Chvíli, kdy mohu vstoupit do jednoho z klubů. Vmísit se do davu smrtelníků, bez obav z nedostatku vlastního sebeovládání. Čas, po který si mohu plně užívat svého příliš dlouhého života.
Jednu, dvě, tři... s léty cviku i čtyři hodiny.
Než se naději je zase tady.
Hlad vystrčí své ďábelské růžky.
Vyhlíží svojí další oběť.

Ne, už žádný další bordel do baráku, dokud nebudu mít svou skříňku!
Dobře, tak tu bychom už měli, ačkoli nechápu, co bylo tak drahého na tom kusu papundeklu s hnusnou dýhou.
Ne že by neměl výlet do IKEY i svá pozitiva... Cider například. Ale o tom jsem nechtěla psát.
Co že máme vlastně dneska za téma? "Už je tady zas?" Co tam mám sakra napsat...
Jasně, máme tu strýce Balouna, DMD, letní čas, závislost na cukru... Ale nic z toho není ono.
Tak schválně, co jsme ještě zapomněli a vrátilo se to jak naťový celer? No přece Mary Sue party!

Skřety zahnali, hurá...
A Brogo měl hlad. Po boji jednomu vždycky vyhládne.
Zatímco hltal svoji porci kaše, přemýšlel, proč skřeti bojují o tolik úporněji než jindy. Nepochybně kvůli tomu bledému skřetovi, jejich vůdci. Byl ohromný, se světlou kůží, velmi silný. Tohle byl už čtvrtý útok za dva dny a opět byl boj krutější než předchozí. Ale i tak se skřetům nepodařilo prorazit hradby jejich trpasličí horské pevnosti.
Ale sotva stihl dojíst, zjevila se nad ním na ochozu Drokkiho vousatá, černovlasá hlava.
"Brogo! Pojď rychle, bledý skřet! Už je tady zas!" A jako zdůraznění jeho slov zaznělo táhlé volání válečného rohu.

S blížícím se koncem podzimu si vzala další tři životy z rodiny Kačírků. Z vědeckého hlediska byla tato nemoc velmi pozoruhodná. Postupná ztráta citu v těle doprovázená ochrnutím. Od nakažení pomyslné kontrolky v řídícím systému zhasínaly, dokud lékař neprohlásil dotyčného za mrtvého.
"Už je tady zase," ozvala se Andulka po skončení mše.
"Kdo je tady, zlatíčko," naklonila se k ní vlhkým obličejem její matka.
Odpovědí jí byl prst ukazující na jednoho z truchlících.
Z vědeckého hlediska byla tato nemoc velmi pozoruhodná. Lékařem byl sice nemocný prohlášen za mrtvého. To ovšem nebránilo podobně zesnulým přijít měsíc po pohřbení na pohřby druhých.

Proskleným koridorem si odhodlaně razilo cestu vrabčí hnízdo. Minulo zasedací místnost, několik kanceláří, dámské toalety a zastavilo se před kuřárnou. Nasálo vzduch, až mu hubená ramena poskočila.
„Ehm.“
007 se otočil, hořící zápalku v ruce. Už je tady zase, pomyslel si. A nese si papíry. Další papíry.
„Tak co je to tentokrát?“
Q opatrně složil balík na stolek. „Hlášení.“ Zahleděl se do vzduchu vedle Bondova pravého ucha. „Prosíme odevzdat ve třech kopiích.“
„Děláte si prdel?“ Zápalka dohořela. 007 sykl.
„Potřebujeme ulevit administrativě. Je to experiment.“ Q se zarazil mezi dveřmi. Lehce se usmál. „Formuláře pro daňové přiznání vám přinesu zítra.“

Rázuji chodbou ke svému novému objevu. Je krásně zastrčený v koutě. Nikdo tudy nechodí. Nikdo se tu připitoměle nehihňá. Jsou tu ZÁSUVKY. ČTYŘI! Tenhle stoleček vyřešil všechny moje problémy. S prostorem. Se soustředěním. S přívodem energie do záložního mozku.
Krucinál!
Smečka štěbetajících individuí byla rychlejší. Vrhám na ně jeden z těch vražednějších pohledů.
O několik vitrín a rozklížených židlí dál se hroutím vedle topení a jediné ustrašené zásuvky a doufám, že mi mozek nezamrzne dřív, než ten záložní naběhne. Stejně jako včera. A stejně jako včera se mě procházející pan docent nezapomene zeptat, jestli už mám to místo k sezení.

Byl zrovna uprostřed meditace, když opět ucítil ono zvláštní volání. To, ze kterého měl vždycky špatný pocit a které bylo vždy následováno katastrofou galaktických rozměrů.
"Už jsi tady zase? Nejsem na tyhle skopičiny už trochu starý?"
Síla se kolem něj pobaveně zavlnila.
"Dobře, dobře, když to říkáš..." pronesl a vyškrábal se na nohy. V kloubech mu přitom nepříjemně luplo.
"Vypadá to, že se zase blíží průšvih," oznámil svým přátelům pochmurně.
"Většina lidí si může v sedmdesáti užít klidný důchod... Ale my ne, my musíme ještě furt lítat po vesmíru a zachraňovat galaxii!" ucedil Han.
"Mi povídej," povzdechl si Luke Skywalker.

Už je tady zas. Ten blázen co si říká Zelená šelma. Nestačí mu, že mi už tak ztrpčuje život, těmi otravnými výzvami, že mě sleduje na každém kroku, dokonce i když jdu na záchod. Je tak otravnej, že to nedokážu popsat. Přesto je to můj přítel, parťák, proto je tak těžké zadržovat slzy.
Vidím jak se usmívá i přes tu bolest. Ví co ho čeká, ale dál za nás bojuje. Nebude v tom sám. Je čas dostát svému titulu.
Sharingan se rozzáří. Tisíc technik, tisíc smrtí.
Zelená šelma a Kopírovací ninja se opět spojí, i když to možná bude naposled.

Už je tady zas, pomyslela si znechuceně. Zase bude blábolit něco o tom, že takhle to dál nejde, že jsem ho zklamala, že jsem moc pomalá, že se nesnažím, že nejsem dost výmluvná... To se mu to řekne, když si může dřepět na zadku a všem rozkazovat. No tak fájn, tak já to teda zkusím znova, když myslí, ale jestli to nevyjde ani dneska, tak už se mu na to vy-víte-co. Dědek jeden. Ani jediný den mi nemůže dát pokoj.
No neupálili byste tu blbou Johanku? zeptal se jen tak neadresně Bůh.
"Upálili!" svorně souhlasili Angličané a šli na to.

"Šéfe, von se normálně vrátil a chce všechno zpátky!" vtrhl do hostince loupežník.
"Ano? Přiveď ho. Budeme mu muset názorně předvést, že tohle netrpíme."
Dva loupežníci se ochotně vyřítili ven a zakrátko přivlekli zabahněnou postavu.
"Chtěl jsem být dnes lidumil," řekl šéf, "ale ty jsi prostě nedáš říct. Je mi velice líto, ale zdá se, že moji hoši ti to budou muset vysvětlit důkladněji. Smrtelně."
Pokynul bandě a pohodlně se usadil.
Pak se zřejmě něco stalo, protože další, co viděl, byla banda rozsekaná na kusy.
Postava shodila zablácenou kápi a odhalila bílé vlasy. A oči, které byly jako oči zmije.