DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Profesor Parkhill měl noční můry plné pravopisných chyb již celý týden před začátkem školního roku, přesněji od doby, kdy četl seznam letošních žáků. H. Kaplan. Jak je to možné? Pan Kaplan přece před rokem absolvoval, ještě si vzpomíná na pitku, na kterou sezval své kolegy a z níž si nic nepamatuje, jen to, že od té doby z nějakého důvodu bydlí profesorka Higbyová u něj a tváří se, že na to má nezpochybnitelný nárok.
S bušícím srdcem a kamennou tváří statečně vstoupil do třídy. Naštěstí se ukázalo, že ten drobný turecký emigrant jménem Hasad Kaplan je zcela nepříbuzný a neškodný.

Tresk-tresk-tresk!
Spike, vytrhnutý zo spánku, sa zrútil z náhrobnej dosky. Dvere krypty sa rozleteli.
„Nenaučili ťa klopať, ženská?“ zašomral.
Buffy vkročila do šera – na tvári odhodlanie, v ruke kolík.
„Prišla si po ďalšiu porciu kvalitného mäsa?"
„Je koniec, William.“ Oceľová ruka preletela vzduchom, a než Spike zareagoval, preťala mu srdce ostrá bolesť.
Kryptou sa rozľahol výkrik.
Spike už cítil ako sa delí na čiastočky, ako sa mení na prach, ale bolesť v jeho srdci sa stupňovala...
Pozrel dolu na svoju hruď. Trčal z nej plastový kolík.
„Prečo?“ útrpne sa zadíval do milovaných očí.
Premožiteľka sa zaškľabila: „Prvý apríl!“

"Už je tu zas," povzdechl muž v čele stolu.
"A takové jsem měl krásné léto. Těch nových receptur..." zasněně dodal jeho kolega. "Uteklo to rychle."
"Také jsem si užila léto. Na farmě u Northamptonu. Když jsem přijela, bylo tam spousta myší. Nevydržely dlouho," řekla starší dáma s hranatými brýlemi a nepřítomně si přejela tvář hřbetem ruky.
"Další rok už nezvládnu!" zakvílel drobný mužík, když v tom se otevřely dveře. Právě včas.
"Tak už jsem tady!" zahlaholila silnější dáma a donesla ke stolu dva tácy. Rumové pralinky z nejkvalitnější čokolády byly mezi profesorským sborem Bradavic tradičním antidepresivem na začátek školního roku.

Leandros seděl na pohovce v hale Andrásova sídla, popíjel zlatavou whisky, a sem tam zabloudil pohledem ke dveřím na konci chodby. Pokaždé, když je sklápěl zpět ke katalogu motorek, si neznatelně povzdechl, a zavrtěl hlavou. „Už je tady zas,” konstatoval při tom pochmurně, aniž by jeho slova měla konkrétního adresáta.
Fenris už ho nějakou dobu pozoroval opřený o futra jídelny, ale když to druhý vlkodlak zopakoval snad posté, nevydržel mlčet. „Nacvičuješ si osobní mantru? Kdo je tady zas?”
„Jaro,” odvětil Leandros stručně a oba stočili pohled ke dveřím alfovy ložnice, odkud on ani jeho družka už pár dní nevystrčili nos.

Někomu prý na jednom rameni sedí anděl, který ho podporuje v dobrých činech, a na druhém ďábel, co svádí ke špatnostem. Ona měla Azirafala s Crowleym, kteří se zásadně shodli.
Například o svaťáku se rozhodovala, jestli vyrazí na koncert nebo se ještě chvilku bude učit. Skončila v posteli s novým Ecem, který měl skoro tisíc stran a ani nebyl v povinné literatuře.
Teď se ti dva objevili zas. Zrovna když přemýšlela jestli půjde na rande s Tomem - lékařem s vlastní neziskovkou - nebo s Trashem - metalistou s vlastní kapelou. Okamžitě jí bylo jasné, že skončí s Filipem - knihovníkem s vlastním foodblogem.

Pustili jsme se do oprav. Nejdřív to byla Hagridova bouda - chodili jsme tam s Harrym, Hermionou, Ginny a Nevillem každou volnou chvíli a pracovali rukama, bez kouzel, což prý, podle Hermiony, mělo svůj symbolickej význam. Přiznávám, že jsem ho v tom za celou dobu nenašel.
Pak ale přišly věci, ke kterým kouzla byla nutná. Ten nápad dostala Hermiona a já jí u toho spíš překážel, ale nemohl jsem si pomoct.
A když jsme pak Harryho dovedli k Soše a já uviděl jeho výraz, když se před ním znovu vynořila Komnata nejvyšší potřeby, myslím, že jsem pochopil symbolickej význam toho všeho.

Zima se táhla jako výšivka na nekonečném závoji a tklivé balady při večerních sedánkách.
Na všechny kromě Skadi a Ulla s jejich neutuchající lyžařskou vášní padala únava a letargie.
„Už je tady zas!“ zaburácel zvenku mužský hlas.
Když zvedla hlavu od látky a podívala se oknem ven, uviděla Heimdalla, jak si to zcela netypicky rázuje po mostě k Ásgardu a přitom rozhazuje rukama, jako by lámal hůl nad všemi devíti světy.
Že by první oběť zimního šílenství?
Za Heimdallem se objevila známá zrzavá kštice.
Sigyn si uvědomila, že jí vyšívání sklouzlo z klína.
Usmála se.
Do Ásgardu se vracely příběhy.

Osvobozená Celestia roztáhla křídla a na prvních paprscích se snesla do polorozpadlého hradu v Everfree forest. Další události se odvíjely v chaotickém a hektickém víru barev.
Cestou z Ponyvillu měly sestry konečně čas na rozhovor.
"'Tio, proč jsi opustila naše sídlo?" zahájila ho Luna.
"Nemohla jsem snést, když elementy mlčely... a mluvily vzpomínky," Celestia odpověděla.
"Mohly bychom se tam vrátit," navrhla mladší princezna. Vidět svůj jediný známý domov v ruinách bolelo - příliš to zdůrazňovalo, jak dlouho byla pryč.
"Nezáleží na tom, kde složíme kopýtka, když jsme teď zase spolu," ujistila ji sluneční princezna jemně. "Připravila jsem ti v Canterlotu komnaty."

Zakopl o kamennou obrubu Mandaly. Div že nepřepadl dovnitř.
Její Stromy se radostně rozhořely girlandami květů.
Ayre provinile odtrhl pohled od knihy. Nesmí sem. Nechtěl sem. Celý den se Mandale dokázal vyhýbat. Tak proč...?
Ohlédl se přes rameno k věži Prázdnoty. Jen ať ho tu nenachytá mistr Hjalmar! Sklapl knihu, upřel oči na kameny nádvoří a opatrně se šoural pryč, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Přes Horní dvůr už běžel trapem. Pod schody chvíli chytal dech. Nakonec znovu otevřel knihu, našel stránku. Začetl se.
Nevědomky udělal první krok. Druhý. Třetí.
Zakopl o kamennou obrubu Mandaly, div že nepřepadl dovnitř.

Doktor Whitehead seděl na zápraží. Rád sledoval obyvatele tohohle železničního městečka, ale některé pozoroval výrazně častěji. Třeba Gretu.
Každé úterý v poledne důstojně zamířila ze svého koloniálu k saloonu – a bordelu v jednom. Nikdy nevešla, jako by se bála, že na ní ulpí neřest. Zavolala si ven mladičkou překrásnou Barb, kterou každý znal, mnoho mužů velmi důvěrně. Někdy s ní mluvila klidně, jindy křičela, jindy prosila. Barb křičela často. Odešla vždycky.
Grete se vracívala se strhaným výrazem. Úterý odpoledne považoval doktor za dobrou chvíli pro návštěvu koloniálu.
Jako jediný muž ve městě už chvíli věděl, že Barb je Gretina neteř.