DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Na můstku začínala denní směna. U kormidla seděl Sulu, u věděckého stanoviště se skláněla Spockova štíhlá postava. Kirk si připomněl, aby ho poškádlil kvůli včerejší povinné zdravotní prohlídce. Posadil se do křesla, nadechl se a... kvííík. Strnul, sáhl za sebe. Tribl! Malá chlupatá příšera, která minule zamořila celou loď! Potlačil zalapání po dechu, ale zděšení se mu muselo promítnout do tváře, neboť od vědeckého stanoviště se ozvalo: "Podle vašeho výrazu soudím, že se vám váš nový anatomický polštářek nelíbí, kapitáne?"
Zamžikal. Polštářek?! Chlupaté cosi se nehýbalo. Rozhlédl se. "Kdo...?" Pak si všiml zcela nevulkánsky samolibého výrazu ve tváři vědeckého důstojníka.

S Vlkem to nikdy nebylo jednoduché. Přicházel a odcházel, někdy na pár dní úplně zmizel, jindy se zase vrátil k Oveččině ohrádce, podle toho, jak se mu zrovna zachtělo.
Vlkové obecně jsou dost nevypočitatelná stvoření. To Ovečka už věděla. Ale nemohla si pomoct. Trávila dny zasněným vyhlížením směrem k lesu, opřená o ohrádku a přežvykující trs lahodné trávy.
Vlk věděl, že se Ovečce stýská po jejich hrách. Nebo si to alespoň myslela. Jenže stejně chodil do Tmavého lesa a honil tam kdejakou Karkulku. A Ovečka zatím snila a snila a vůbec nevnímala, že okolo ní vlastně existuje celý krásný svět.

Zítra.
Už zítra!
Senátor Palpatin se tetelil nedočkavostí.
Zítra se bude volit nový kancléř.
A kdo jím bude?
Nedočkavě spěchal Senátem. S každým se vřele zdravil.
Vlivných přátel není nikdy dost.
„Výsosti!“ zazubil se na královnu Amidalu. „Zítra budu potřebovat vaši podporu.“
„Zajisté. Už nejméně třikrát jste mne informoval.“
„Vskutku?“
Amidala očima hledala podporu u Mistra Yody, jenž ji doprovázel.
Ale než Mistr Jedi stačil zasáhnout, Palpatin odkvapil oslovit další senátory.
„Snad už nepřijde,“ zadoufala Amidala.
„Hmmm, tím já jistý bych si nebyl,“ našpulil Yoda zelenou tlamičku. „Palpatin jak korkový špunt v záchodě jest. Nikdy jej nespláchneš, pořád se vrací.“

Ponurý hrad obcházela mlha a svými pařáty se dotýkala věže, která přízračně světélkovala do šera. Vetchý stařec s mečem po boku se dobelhal k vnější zdi a pohlédl na cimbuří. Zjistil, že ho nikdo nevítá, pokrčil rameny a vydal se dál. Nebojoval s vegetací, jako tehdy poprvé. Na to už byl moc stár. Nevěděl, zda se dostane do věžní komnaty. Na květenu neměl síly.
„Přesný jako hodinky,“ řekla Láska a usmála se.
„Ten už dlouho nevydrží,“ zhodnotil to Osud a přimaloval na tabuli čárku.
„Udělej něco! Nepoznáš pravou lásku?“ rozčílila se Láska.
„Mám svázaný ruce! Jednou se řeklo sto let...“

"Tadeáši, doporučuji ti jít také někdy spát, děti se ráno ptát nebudou, co jsi dělal v noci", kárá svého muže Timea.
"Vždyť jo", zabrblá Tadeáš, projížděje ještě dálkovým ovladačem teletext.
"A dnes bude noc o hodinu kratší!"
A sakra, pomyslí si Tydlitát, už je tady zas ten letní čas. Na víc než půlrok mi seberou hodinu. Pravda, na podzim si delšího spánku užiji, ale teď to bude krize. Kdybych přes léto umřel, je ta hodina v pytli. Ihned však morbidní myšlenku zavrhuje, není ještě přece tak starý.
A stejně je to sranda, řekne se letní čas a venku leží sníh.

Ozvalo se hlasité zacinkání.
Už zase.
Peter se zavrtěl a v polospánku proklel své spolunocležníky. Který idiot má na mobilu nastavené takovéhle buzení?
V rozespalosti si neuvědomil, že mobily už pár let nefungují. Zvuk zvonění detektoru mu splynul s neskutečně otravným budíčkem; zvonění jako zvonění. Na detektory stejně nevěřil. Copak by se Zóna mohla posouvat? Na velitelství jenom straší.
Smrtonoš kráčel a Zóna se pohybovala za ním, pomalu, ale přece. Už zdálky slyšel hlasité zvonění. Stačila jedna střela, aby zmlklo.
Ošklivě se usmál.
Oddíl nováčků byl příliš unavený a příliš bezstarostný, aby postavil hlídky.
Peter měl po starostech s vstáváním.

Anthony seděl na verandě a užíval si chvíli ticha. Dokonce odložil svoji knížku, jen tak tam seděl a nic nedělal. Nemohl se toho nabažit.
"Tony!" zavolal Cris, zatímco běžel k němu. Anthonymu přejel mráz po zádech.
"Ale ne!" povzdychl si, "už je tady zas! Já se ho snad nikdy nezbavím," řekl pro sebe a pozoroval Crise.
"Tony! Že neuhodneš, co jsem našel?" volal radostně.
"No, jedno vím určitě, klid to rozhodně nebude," řekl sarkasticky.
"To ne, něco jiného!" Za ním se ozval strašlivý rachot a křik naštvaných mužů.
"Aha... Takže jsi našel trable, co?" zeptal se Tony.
"Jop," přikývl Cris.

Věci mají nepřekonatelnou tendenci se opakovat. Lidé, události, obrazy, myšlenky a jakékoli další entity. Toto puzení k vytváření obdobných vzorů je tak silné, že sama nevím, jestli jsem některé z řádků tohoto drabblu už nenapsala. Svádí mě to pokaždé, když při cestě městem potkávám znova a znova stále stejné lidi,
Staré věci do sebe zapadají v nových souvislostech. Avšak počet entit je omezen, a tím pádem by měl být omezen i počet výsledných stavů. Tato idea se mi zdá být děsivá a hluboce s ní nesouhlasím. Opakování je totiž vlastností povrchu a konečná konstelace světa (či příběhu) je určována vnitřkem.

Jedna, dva, tři... Myju si ruce a počítám. Počítám dvanáctkrát do deseti a pak ještě jednou. Když se spletu, musím začít od začátku, jinak se stane něco strašného. Jedna, dva, tři...
Ruce musí být čisté, na tom závisí všechno. Závisí na tom život. Nikdo nesmí nic poznat. Jedna, dva,...
Stačí mít čisté ruce, o nic jiného nejde. Stačí je pořádně vydrhnout. Nikdo si nevšimne těch skvrn. Už tam nejsou. Je to dobré.
U všech svatých, NE! Jsou tam zase! Copak se toho prokletí nikdy nezbavím?
Možná jsem špatně počítala. Určitě. Tak to bude. Musím začít ještě jednou. Jedna, dva, tři...

Uááá! Ty kalhoty, co nemůžu dopnout, mi ještě minulý týden byly!
Hnána temnou předtuchou zalovím v hlubinách skříně a vytáhnu jiné. Jsou mi taktéž tak tak. Teda spíš jako tak ne.
To bude ten „jeden čtvereček“ Milky, rýpne si můj vnitřní hlas škodolibě do včerejšího (neúspěšného) předsevzetí nesežrat tu čokoládu celou (a začít zítra cvičit, vážně!), leč aspoň už tuším, kdopak se to zas objevil.
Po urputném půlhodinovém prohrabávání šatníku vypátrám celé hnízdo mezi chlupatýma ponožkama - očividně se tu s příchodem teplých jarních dní cítily v bezpečí. Očividně špatně, neb vzápětí letí z okna následovány jejich šicími proprietami.
Nesnáším kalorie!