DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Jedna slečna nebezpečná v modrobílé blůze,
ku vlaku se blíží stylem primadonské chůze.
Hraje si na velkou hvězdu půl minuty do odjezdu.
Když vlak před ní zvedl krovky,
údiv pronik přes duhovky
a dech hledal do plic cestu,
ruce máchly v němém gestu.
Kolem lidi dál se ženou za tím, co už nedoženou.
V okamžení vidím jasně absurditu doby.
Lidské loutky samým spěchem kopají si hroby.
Za štěstím jak za ocasem obíhají v kruhu
a pro oči neuvidí na obloze duhu.
Kde podpatky o zem klapou,
moje nohy bosé šlapou
a zpívaje jak pan kos
dělám na čas dlouhý nos.

Whoosh… whoosh…
Dveře TARDIS se pomalu otevřely a vyhlédl ustaraný obličej. Všechno vypadalo normálně. Přesně, jak ukazovala měření:
Země, přesnější umístění neznámé.
Rok 2110, přesnější datum neznámé.
Vystoupí na dlážděný chodník. Nadechne se - vůně správná. Vyzkouší jo-jo - gravitace 1g. Rozhlédne se - architektura odpovídá době.  Na 100% Země... Možná na 95%... Ale je ve svém vesmíru?
Jen jeden způsob, jak to zjistit. Přístupový terminál je naštěstí na dosah. Namíří sonickým šroubovákem. Doktor se uvolní. Sté výročí.
Smutně potřese hlavou. Je zpátky, ale ne poprvé si přeje, aby každou návštěvu
neproložil čtením - už zase se nebude moci účastnit, protože témata zná nazpaměť...

Poprvé mě přesvědčil, abych ho nepodřízla jako prase. Dokonce jsem mu pomohla. Je těžké odolat někomu, kdo ve vás pozná vílu – kterou už nějaký pátek nejste. Zmizel kdo ví kam, hledat svůj šťastný konec pohádky. Já blázen mu to přála a doufala jsem, že se mu to povedlo.
A už je tady zas.
Tentokrát s sebou přivedl celou tlupu. Bandu neschopných rádobyzachránců s vyprsenou Spasitelkou v čele. A nejspíš si myslí, že jim zase pomůžu. Proti Panovi. Že budu riskovat pro jeho krásné oči. Pche.
Netuší, že moje slabost pro něj už vyprchala.
Viděla jsem, jak si maluje oční linky.

"Mrcho!" zaječím bezmocně a výhružně zamávám pěstí.
Odpovědí je mi jen blazeovaný pohled.
houp a houp
"No počkej, ty to schytáš," zúžím nenávistně oči a dusám do patra.
Se lstivostí hodnou indiána na válečné stezce se plížím k oknu.
Otvírám to tak pomalu, že ho chvílemi skoro zavírám.
houpity a houpity
"Yesss...," vydechnu spokojeně, protože si mě nevšimla.
Odplížím se do vedlejšího pokoje pro zbraň. Není to sice tak uspokojující jako KLIX-KLAX natahované brokovnice, ale i to cvaknutí u vzduchovky má něco do sebe.
Přiložím zbraň na rameno a přes mušku se zahledím na vetřelce.
Hrdlička. Už je tady zas.

Další jaro. Žiji už stovky let a skoro stejně dlouho se mě děti bojí. Viděla jsem tolik jar... Tentokrát si aspoň na dlani nechám roztančit sedmikrásku.
Ráda sleduji všechny ty tradice. Tady pod horou o jarním svítání dívky věští z pampelišek. Husy hloupé, vždycky se ptají na svého milého. Kluci testují svou sílu s kouzelnými proutky: když se namočí do vývaru z bylin, pod moudrýma rukama se poddajně zohýbají, pod silnýma praskají. Komu se proutek ani nehne, tomu už se nějaká zlá vlastnost přisoudí.
Zůstanu tady, než budou noci ještě o trochu teplejší. Jak mě po té cestě bolí záda...

,,Jaký je čaj?" řekl Kloboučník.
,,Hihi, je příliš horký," odvětil zajíc Březňák.
,,Tak si ho nelej na ruce, ale do hrnečku," poučila ho Mallymkun.
,,Ale i tak to pálí."
,,To proto, že máš hrnek děravý. Kloboučníku, hoď mu hrnek."
,,Chytej!" vykřikl Kloboučník a hodil po zajíci hrneček.
Zajíc se skrčil a hrneček letěl za něj. Přesto nedopadl na zem.
,,Dostanu i sušenku?" zeptala se Alenka s hrnečkem v ruce.
Kloboučník se usmál od ucha k uchu.
,,Pch, už je tady zase," zabrumlala Mallymkun.
,,My nemáme tak dobrý čaj jako vy," řekla a sedla si vedle Kloboučníka.
Zase jednou byla doma.

Žili tu celé věky. A s každým jarem přicházely dny lásky, na sluncem vyhřátých stráních se to červenalo tradičními oděvy, jak u dvojic, které se již spárovaly, tak u dosud nezadaných jedinců. Suché listí šustilo a ševelilo, vzduch jiskřil vášní kopulujících párů.
Jenže tohle jaro se objevila temná ruka zkázy. Slavnosti milování den co den pustošil podivný teror... a teď tu byl zase. Na shromáždění padl stín. Nemilosrdná síla od sebe počala odtrhávat jednotlivé páry. Zmar a nářek-
"Áďo, nech ty ploštice bejt a pojď už!"
Rtuťovitě živé dítko poslechlo, stejně u jedné věci dlouho nevydrželo. Však se zase vrátí.

„Už je tady zas, už je tady zas!“ ječel bílý králík a za stálého ukazování k lesu pelášil do svého trošku pobořeného domečku.
„Kdopa, velebnosti?“ tázal se ještěrka a neochotně zvedl hlavu od záhonu jablek.
„Ta velká ruka přeci! Je jich víc a přišly jim na pomoc i nohy. Musíme rychle podpálit dům!“ jančil králík a odhazoval cvikr a rukavice do bezpečné vzdálenosti od budoucí vatry.
Jenže k jeho domu se neblížila Alenka. K jeho domu se blížil Edvin se dvěma úplně novými společníky, jejichž představení bude muset počkat na nějaký další drabble.
A ty nějaký hořící barák rozhodně nezastaví.

Kapitán pobíhala po můstku s pytlíkem brambůrků. Situace byla vše, jen ne pod kontrolou.
"Kapitáne, nouzové volání poblíž nás," oznámil komunikační důstojník.
"Kapitáne, já je minul," překřikoval ho pilot.
"Kapitáne, já na ně omylem vystřelila," ozvalo se od taktiky.
"TICHO!" přerušila je kapitán. "Komunikace, omluvte se té lodi."
"To nejde, jsou na cucky," pípla taktika.
"Mám se omluvit těm troskám?"
"Inženýrko, stav naší lodi?" zeptala se kapitán.
"Nedrobte mi do konzole. Ten výbuch nám zlikvidoval štíty."
Kirk složil u monitoru situace v simulátoru hlavu do dlaní. Už to tu bylo zase. První ročník. Musí se Spockem probrat obtížnost příjmacích zkoušek.

Vypadalo to na krásné ráno. Tedy až do té doby, než jsem zjistila, že si někdo dal takovou práci a nasbíral tolik žabince, že to naplnilo salátovou misku, kterou pak umístil vedle mé postele. Povzdechla jsem si a otřela si nohy do nějakého hadru, co se zrovna válel na zemi. Nepříjemnosti toho dne však nekončily. Jakmile jsem se pokusila otevřít dveře, abych ten odporný hadr hodila do koše, spadla mi na hlavu plechovka s barvou. Zatímco mi modrá kapalina stékala po tváři, ucítila jsem nepříjemný zápach vycházející z kuchyně. Vyčítavě jsem se obrátila na kalendář. Už je tady zase. Apríl.