DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Zahľadel sa na muža, ktorý stál v miestnosti s vysokými oknami, tmavými závesmi a pohodlnými kreslami otočenými ku kozubu. Svetlo a tieň mu rozjasnili a zatemnili oči. Zamyslene mu opätovali uprený pohľad.
Toho muža pokladal za strateného, a predsa sa našiel. Chcel zabudnúť na obdobie bez neho, na to, že bez neho mu ostalo v živote prázdno. Chcel, aby sa vrátil.
"Naozaj? Naozaj ti chýbali naše dobrodružstvá po tom, čo sa stalo pri vodopádoch? Naozaj chceš opäť tie prestrelky, prenasledovanie, aj keď máš ju?"
Odpoveď sa mu musela zračiť v očiach, lebo Sherlock mu venoval víťazný úsmev. "Vedel som to!"

Rust se zhluboka nadechl.
„Zase ta pachuť. Hliník... a popel,“ vydechl a pátravě se zahleděl z okna. „Vrátila se.“
Marty se zamračil. Rust vždycky namlel spoustu hovadin, bůh mu buď svědkem, nikdy to nedávalo moc smysl, alespoň ne jemu. Ale teď mu z jeho slov běhal mráz po zádech.
Rust sice vyblil spoustu podivností, ale po všech těch letech Marty taky věděl, že na Rustovy smysly se může spolehnout, ať už za jejich vyšinutí mohl sám, nebo mu pomohla nějaká droga.
Ale tentokrát se Marty modlil, aby se pletl. Protože věděl, že má pravdu a vůbec se mu to nelíbilo.

Přišel znova.
Duben.
Stejný, a přece jiný.
Kvetoucí stromy na Petříně opadaly všechny naráz.
„Země se otřásla,“ zašeptal mladík dívce a pod vonící závějí ji vděčně políbil.
Jinde následky nebyly tak neškodné.
Vládce galaxie Perisel si opařil nasávací chapadla horkým nápojem.
Hvězdy v souhvězdí Vzteklého psa se přeskupily do tvaru roztomilého voříška; následovalo desetiletí náboženských válek, než uctívači Psího kultu přivykli nové podobě božstva.
Galaxie Mu narazila do víčka a explodovala.
Modrá budka se řítila proti proudu času. Její pasažér mládl.
Stařík zastrčil zavařovačku s vesmírem za sklenice kdoulové marmelády a odšoural se do kuchyně.
Byl čas na šálek čaje.

„Připraven?“
Nervózně kývl. Jinak to nešlo. Píše přece pohádky. Pro děti. Pro malé děti.
„Teď budu počítat od jedné do deseti.“
Poposedl na židli. Zkoušel už všechno, ale vždycky se vrátilo. Snažil se na ně nemyslet, soustředit se na příběh, ale to slovo jako by mu samo skákalo na stránku. Pořád. Bylo to jako nějaký Tourettův syndrom v psaní a korektorům už docházela trpělivost. Hypnóza byla jeho poslední šance.
„...až tlesknu, probudíte se.“
Když přiběhl domů, nezdržoval se vyzouváním a rovnou začala psát:
Honza sledoval, jak na mýtince tančí víly. Ty jejich prdele... No do prdele. Už je tady zas.

Lence Krupičkové přislíbena poklidná brigáda na Budči. Práce měla být dle příslibu zaměstnavatele zcela klidná, spočívající pouze v odemykání a zamykání brány, drobném úklidu, případně oživená rozdáváním poučných letáků.
Přijala ji v naději na klidně strávené léto, které hodlala strávit hlavně přípravou na státnice. Práce byla opravdu poklidná a nudná. Případné oživení ovšem nebyly letáky, ale liška. Dnes a denně s železnou pravidelností při západu slunce. Přišla a zírala.
„Co ty vlastně chceš?“ prohodila jednoho dne Lenka směrem k lišce, kterážto se nezpozdila o jedinou minutu, a protočila otráveně očima.
„Popřát dobrou noc,“ zachechtala se liška a odběhla neznámo kam.

Vzrušený hovor námořníků jí v uších zněl jako hučení včelího úlu. Unaveně zamžourala na Hawkinse, který ji pomohl na palubu. Mlžilo se jí před očima. Hlava jí třeštila. Zavrávorala. Někdo ji zachytil. Snad Tom. Našla ztracenou rovnováhu. Odstrčila jeho ruku. Hrnek se rozbil na kusy. Voda se ztratila mezi fošnami.
„Musím mluvit s kapitánem,“ vyhrkla. „Hned!“
Bzučení utichlo. Námořníci se rozestoupili.
„Slečno Doyleová!“
Stál před ní stejný jako tehdy. Zamračený. Přísný. Váhavě k němu vykročila.
„Co tak neodkladného, mi chcete říci, že se ani nenapijete?“
„Pane… Nemesis. Ona je tady…“
Zase.
Už jednou ho před ní varovala.
Tentokrát jí věří.

„Už je tu zase to pitomý jaro,“ povzdychl si mistr Erestor, ovšem jeho tvář zůstala klidná.
Vyhlédl z okna a jaro tu skutečně bylo: ptáci vesele pěli (rozuměj řvali od čtyř od rána), květy omamně voněly (zejména střemcha) a slunko se usmívalo tak vřele, že pracovat se dalo pouze při zavřených okenicích.
„Ach, mistře Erestore, to máme ale nádherný den!“ vydechla přiskotačivší Arwen, tisknouc na prsa knihu pochybných milostných veršů, kterou jí věnoval Lindir.
„Ano,“ přitakal Erestor.
„Úplně mám chuť se zamilovat,“ zašvitořila dcera Elrondova, „Třeba do lorda Glorfindela.“
Erestor nevzrušeně pohlédl na kalendář. „Budu to brát jako aprílový žert.“

Ten pocit důvěrně znáš, přichází s neúprosnou pravidelností, a přesto tě pokaždé překvapí nepřipravenou. Ještě v polospánku vnímáš radostné štěbetání ptáků a sluníčko za oknem, těšíš se na krásný jarní den a pak přijde šok: oči nejdou otevřít. V záchvatu paniky se pokusíš zhluboka nadechnout pro uklidnění, ale jako bys měla polštář na obličeji, nosem nic neprochází. Zalapeš po dechu a k smrti tě vyděsí z blízka přicházející podivné sípavé zvuky; až po chvíli si uvědomíš, že je vyluzuješ s každým nádechem ty. Poslepu se doštracháš k lékárničce a zašmátráš po antihistaminiku. Ta zatracená pylová sezóna už je tady zas.

Už je tady zas
ten přenádherný čas.
Čas taškařic a šprýmů
a dokonalých rýmů.
Čas bláznění
i bezuzdného snění,
čas fantazie vznosné
i prózy zcela prosté,
kdy padouch nebo hrdina
jsou zase jedna rodina,
kdy Karkulka si s vlkem šeptá,
kdy se nikdy nikdo neptá
zda má babi vážně velké oči
a za kým se to Sherlock vlastně točí,
kdy dovolená v Jurském parku
je snadná jak cesta na Polárku.
Už je tady zas
ten přenádherný čas,
čas denního snění
a čas nočního bdění,
kdy divíte se zas a znova
proč nepřiletěla dnes sova.
Je tady zas… Duben Měsíc Drabble

Tmavovlasá slečna v modré róbě se poněkud neohrabaně prosmýkla dveřmi do sálu. Pohotově ulapila blízké křesílko a usadila se. Zkoušela se tvářit nenápadně, ovšem přítomnou společnost si prohlížela velmi zaujatě.
Brzy vylovila z vyšívané kabelky notýsek a mírně nedobové plnicí pero.
Isabella ji od počátku sledovala přivřenýma očima.
"Už je tady zase!" sykla si pro sebe hořce.
Bylo nemálo těch, kteří se jí pošklebovali kvůli uštěpačným článkům anonymního autora s monogramem SB, jakkoliv byly neadresné.
Stejného večera se podobným způsobem vetřela na karetní večírek u Mrs Wickham nejmenovaná Miss GC.
Humoristický časopis Punch vskutku dobře věděl, koho pro letošek najmout.