DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

„Proč modrá?“ Clémentine prolne prsty konečky mých vlasů.
Zasměji se: „Jsem blíž nebi.“
„Líbí se mi to, modrá je má nejoblíbenější barva. I můj deník je modrý.“
„Ty si píšeš deník?“
Clem je najednou v rozpacích. Leží nahá v mé posteli a najednou se stydí kvůli dětinské zálibě jakou je psaní deníku. Zahanbená rozkošná Clem. Moje jedinečná Clem.
„A dáš mi ho přečíst?“ provokuji.
„Ne. Nebo ne teď. Ještě ne.“
„Jednou.“
„Jednou.“
Dívám se na otrhanou knihu a vše se mi vybavuje. Splnila slib, na který jsem už dávno zapomněla.
Co mě přibližovalo k nebi, nakonec nebyly mé modré vlasy.

„Přeji si mít kousek nebe.“
„K čemu ti bude?“
„Nevím.“
„Proč ho teda chceš?“
„Nevidíš jak je překrásné?“
„Vidím jen modrou plochu s bílými cákanci. Nic úžasného.“
„Ty nejsi romantik.“
„Ty snad jo?“
„Ano. Chci mít křídla, dokázat vzlétnout k nebesům, zkoumat nekonečné modravé dálky. Cítit doteky větru, pohlazení po tváři. Přeji si být anděl.“
„Ach ne, už tě zase chytá fantas.“
„Ty necito jeden. To jsou sny. Mé sny, tak mi je laskavě přestaň kazit.“
„Radši pudu.“
„Jen si běž, ignorante, pamatuj si, že jednoho dne mi nebe bude patřit.“
„Jasně ty naivko naivní a ze mě bude Bůh."

Otráveně umlčím kvílící budík. Dneska se mi vstávat opravdu nechce. Ale musím. Měla bych. Měla bych konečně vyrazit do terénu a něco nafotit...
Otevřu okno. Tmavě šedá clona mraků nevypadá, že by se v nejbližších staletích chtěla rozplynout. Marně přemýšlím, kdy naposledy jsem viděla alespoň kousek modré oblohy. Možná... Každopádně je to tak dávno, že už si to nepamatuju. Navíc prší. Už zase. Nebo spíš ještě pořád. Ulicí se valí řeka. Doslova. Záložní mozek na mě řve, něco o zatopených kolejích. Takže z terénu zase nic nebude... K polovině lokalit mi teď nic nepojede. Ta druhá polovina je pod vodou.

Napřed se protáhla porada, pak nejely tramvaje, tudíž jí ujel vyhlédnutý vlak. Další měl půl hodiny zpoždění, takže už byl pryč i původně navazující poslední noční autobus. Jakmile zamířila na stopa, začalo lít jako z konve a vichr jí zlomil deštník. Jediné zastavivší auto ji popovezlo jen kousek a vysadilo v úplné pustině. Mokrá, zmrzlá a naštvaná se brodila bahnem a doufala, že aspoň drží směr. Když po pár hodinách provazce deště zčistajasna zmizely a nad ní se ukázal kousek nebe s hvězdami, zajásala, že stojí kousek od chalupy. Nadšení ji přešlo v okamžiku zjištění, že klíče nechala v práci.

Anthony s Crisem se schovávali za pultem v kuchyni a čekali, kdy budou moct odejít bez zpozorování. Tony opatrně vykoukl, ale, jen co si všiml ozbrojeného muže, zase zalezl.
"Viděl jsem jenom jednoho," špitl a otočil se na Crise. Ten se ládoval něčím velmi podobným čokoládě. Tony na něj vrhl nechápavý pohled.
"Je to strašně dobrý!" řekl na obhajobu Cris. "Dáš si taky?" zeptal se nadějně.
"Ne! Jak vůbec můžeš myslet na jídlo v takovéhle chvíli?!" křikl na něj potichu. Cris pokrčil rameny.
"A co to vlastně je?" zeptal se po chvíli.
"Říkají tomu: "kousek nebe"..." řekl a pokrčil rameny.

Podvečer jako stvořený pro tajnou schůzku, pro propletené ruce, pro letmé polibky. Ke smutečnímu oznámení se krutě nehodí.
Vůně magnólií, klapot fiakrů. Malebnou kakofonii vůní a zvuků jarního New Yorku přeruší tuří řev. Negroidní Mistrovy rysy zhrubnou, oči vylézají z důlků. Před ním dívenka v slzách, bílý utrápený leknín. Neboj se, pomyslí si Adéla, Mistr je bohabojný, hněv je hřích, jarní bouřka přejde brzy. A tvůj papá jistě neodolá Jeanettčinu proslulému personal touch.
Usměje se, ale na obálku dopadne slza. Malý mužíček s velkou tubou promluví přímo do Adéliných vzpomínek: „Kdyby nebylo nebe, snad by ho pro něj museli vymyslet“.

Šplhala lanovím vzhůru. Už byla pořádně vysoko. Důstojníci na palubě jí připadali úplně malincí. Jako mravenečkové. Ale musela se dostat ještě výš. Až támhle! Na brámové ráno. A pak ještě o kousek výš. A už tam bude. Soustředěně stiskla rty. Teď to nevzdá. Nevrátí se na palubu s prázdnou. Ostatní plavčíci by se jí určitě smáli. S námahou se vytáhla na ráhno. Chtěla se postavit. Když v tom se loď prudce zhoupla. Vykřikla. Křečovitě objala stěžeň. Určitě spadne dolů!
„Copak tady vyvádíš, cvrčku?“
Otevřela jedno oko. Ben Harvey se na ni potutelně šklebil.
„Já si jenom chtěla utrhnout kousek nebe.“

Jako každou středu i dnes vysedával archanděl Chamuel Mezi Nebem a zemí, popíjel vychlazenou Plzeň, a netrpělivě očekával příchod svého prominentního dodavatele vílího prachu, protože jeho modelu vesmírné lodi Enterprise došlo palivo. Mohl být rád, že se jeho milovaná loď nezřítila k protrhávajícím se mračnům, ale skončila v náruči naducaného obláčku.
„No, to je dost,” poznamenal s úšklebkem, když se pajdající faun objevil.
„Ty na mě vůbec nemluv,” ucedil zamračený muž znaveně. „Obchody nejdou, všichni šetřej.”
„Šetřej? Na co? A co s tím mám společného já?” podivil se archanděl a tázavě se na obchodníka zadíval.
„Všechno. Váš starej rozprodává parcely.”

„Můžu ti pomoct? Co by sis přál?“
Hlas jakoby k němu pronikal z velké dálky.
Těch přání měl v životě nespočet. Každé bylo v tu chvíli bytostně důležité.
Aby dostal pod stromeček pořádnou kudlu. To když byl malý.
Aby si s ním zatancovala Tonča. To už byl větší.
Aby nekýchl. To když v mokrém lese čekal na správný čas pro překročení hranic.
Aby přežil. To když přistával s utrženým podvozkem.
Ví, co si přeje, ale už nemá sílu mluvit. Spoluvězeň mu hledí do očí a porozumí. Šetrně nadzvedává zbité vyhublé tělo tak, aby umírající zahlédl zamřížovaným okénkem alespoň kousek nebe.

Edvin se zvedl a pohleděl vzhůru.
Studna, do níž zahučel, mohla být hluboká i pár kilometrů, ale droboučký světlý bod nahoře ho vybízel ke šplhání. Nedávno viděl Kruh a věděl tedy, že to zvládne malá holka.
Naděje ovšem brzy zhasla; modrobílý flíček zardousil temný stín a jediným světlem ve vyzděném tunelu zůstaly dohořívající lampiony. Díky nim si na poslední chvíli všiml, že mu nebe padá na hlavu, a těsně stihl uskočit.
Jenže do studny nepadal kus zčernalého nebe, ale temný rytíř v temném plášti se srandovníma temnýma ušima.
Svým pádem rozdrtil špatně zaparkované piáno a společně už se ven dostali.