DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Bořek si zase našel chvilku, aby se potají vytratil.
Brouzdal sám trávou na břehu slepého ramene řeky a ve zpocené dlani zahříval malý zelený kamínek. Uprosil tátu, aby mu ho dal, a teď s ním měl velké plány.
Tady potkal zelenovlasou dívku poprvé. Ona se jednou určitě vrátí. Ukáže jí svůj vltavín. Vysvětlí jí, že je to kousek nebe, který se spojil se zemí a miluje řeku. To se jí určitě bude líbit.
A potom jí ten kamínek daruje. A potom…
Bořek se vznášel s hlavou v oblacích.
Vltavín jeho sny spokojeně polykal a třpytil se jako klidná vodní hladina.

Čas vypršel.
Jak já nenávidím fakt, že si ve skutečnosti užívám každý lov. To, jak mé mrtvé srdce poskočí radostí, když se hlad přihlásí o slovo.
Není čas na sebemrskačství.
Ne, když je tu ona.
Mladá, nevinná, plná života. Stejně tak jako já, když jsem potkala svého stvořitele.
Její krev je sladká. Chutná po sluncem prozářených letních dnech, smíchu a radosti.
Další oběť.
Nenávidím ten pocit uspokojení, ve chvíli, kdy mé špičáky proniknou kůží na jejím krku. Když ochutnám tu životadárnou tekutinu, která mne vystřelí do oblak. Způsobí, že se cítím celá.
Klid nalezený v jejím životě.
Můj kousek nebe.

Ležela jsem v posteli a snažila jsem se nevnímat, že lektvary přestávají působit. Naražená žebra, lehký otřes mozku a parádní monokl. Měla jsem štěstí, ale pořád to bolelo.
A tak mě našel Lucius.
„Jak ti je?“
„Občas mám pocit, že vidím hvězdičky, ale to je nejspíš tím lektvarem proti bolesti.“
„No, pokud nevidíš mě se svatozáří, tak to bude brát tak, že se tvůj otřes mozku nezhoršil.“
„Pokud bych tě viděla se svatozáří, tak bych řekla, že jsem v nebi.“
Mohl by mi dát kousek nebe i teď.
Kdyby mi odpověděl.
Nebo mě políbil.
Ale jen mi podal další lektvar.

„Potichu, chlapče.“
V rozvalinách hotelu u jezera se schovávali od odpoledne. Teď byla tma. Jako v pytli.
Nejlepší čas pro pašeráky.
Čas pokračovat.
Kapitán podloudníků se objevil tiše, jakoby ho vyplivla tma.
Ciaran se zoufale chytil rukávu strýcovy košile. Nemůže ztratit ještě jeho. Ale ani se nenadál a seděli v lodi. Vesla se pohybovala se sotva slyšitelným šploucháním.
Náhle se cítil unavený. Opouští domov. Pluje do neznáma, do tmy. Sklopil hlavu.
Přes slzy v očích zahlédl zablikat světélko. Další a další. Hvězdy tančily v zrcadle jezera.
Zvedl zrak.
Mraky se rozestoupily a on hleděl do hloubi nekonečného vesmíru.
Jede... domů.

„Ne,“ odmítl Šimon cigaretu.
„Apríl?“
„Kdepak.“
„Kvůli tomu tvýmu?“
Kejvnul.
„Jsi moc poddajnej,“ plácnul jsem.
„Jasně,“ zamumlal. „Dneska musí bejt každej autoritativní, asertivní, autonomní…“
„Agresivní,“ doplnil jsem.
„Arogantní,“ dodala Viktorka.
„Nebo to předstírat,“ přemejšlel Šimon. „A proč vlastně? Myslí to dobře, víš. Kouření není zdravý.“
Vzpomněl jsem si na zbytečný hádky, který jsem absolvoval, protože jsem musel prosadit svou. Na dobrý rady, nad kterejma jsem mávnul rukou, protože mi nikdo nebude kecat do života. Na nepodstatný věci, ve kterejch jsem mohl ustoupit, ale nechtěl jsem.
Šimon má nejspíš pravdu.
Kdyby byli všichni krapet poddajnější, byl by ze Země kousek nebe.

Studentka přečetla všechny knihy slavného autora, včetně dopisů ze zajetí.
Psal o křišťálových jezerech, zvlněné krajině zelenající se jarní svěžestí, věčném sněhu na vrcholcích hor. Popisoval tisíce krajů a lidí, co příběh, to tajemství. Před jejíma očima autor vymaloval záplavy hvězd, polární záři nad ledovou krajinou, vyjící vlky.
Jednoho dne studentka odcestovala do autorovy země a navštívila vězení, kde autor strávil většinu svého života a které bylo údajně jeho inspirací.
Když vstoupila v temnou a zatuchlou celu a pohlédla na maličké zamřížované okénko, překvapeně vydechla: Vždyť je to jen kousek nebe!
Pro autora ten kousek nebe ale znamenal celý svět.

Zlomený, znetvořený.
Obklopený přístroji spočíval na ocelovém stole.
Aby nezešílel, zmučenou mysl přimkl k jedinému bodu.
K proužku modrého nebe za nedovřenými žaluziemi.
„Medituješ, Lorde Vadere?“ zaskřehotal Palpatinův hlas.
Chodil za ním denně. Kochal se jeho proměnou.
Vader, co mu přístroje dovolily, zadržel dech.
„Ne, můj pane.“
„Měl bys,“ poučil ho Palpatin. „Obrať mysl k Temné straně Síly.“
Žlutýma očima sledoval osu Vaderova vyhaslého pohledu.
„Kam koukáš?“
Zlostně luskl prsty. Žaluzie se s třeskem zavřely.
Vzápětí droidi nasadili Vaderovi masku.
Už navždy uvidí jen rudě pokřivený obraz.
Polkl slzy. Jak strašlivě Palpatina nenáviděl.
Sebral mu vše.
I proužek modrého nebe.

Znali jsme se - hodiny, ale když jsme se ten večer loučili, a podíval jsem se do jejích hlubokých modrých očí… Navždy a přece tak daleko. Jen chvíli, ještě chvíli. Ještě chvíli spolu. Čas byl však neúprosný. Odjezd se blížil. Aniž bychom to oba tušili.
Stojím zde v tichu pod rozkvetlou korunou rozložité lípy - vzpomíním na ty poslední okamžiky. A v ruce, v ruce držím ten pečlivě složený papírový ubrousek. Otřela do něj rtěnku z hrnečku, aby nebyl ušpiněný. Jen drobnou, jemnou šmouhu - naštěstí. Vždy, když sem jdu, vezmu ho sebou. Opatrně, jej vyjmu z obálky a němě k ní promlouvám.

"Pane?"
"Co je zase?"
"Dalších 25 objednávek na myší kožíšek."
"A co já s tím mám asi jako dělat? Kožichy z myší neprodáváme! Nebo je hodláte ručně sešívat?!"
"Ne, pane."
"Ah, ta blbá pohádka mě jednou zničí. Už i ty šaty, které si Lada přála, by byli jednodušší!"
"Tím si nejsem jist, pane."
"Prosím?"
"...Ať je nastříhají z letní oblohy. Krajkami ať hrají mráčky veselé. A k nim korunku chci s hvězdou na čele."
"Přeříkejte mi tady tu pohádku nazpaměť, jestli mě chcete ještě víc rozčílit! A navíc, i tak, je snadnější sehnat kousek nebe, než sešít tisíc myších kůžiček!"

Nikdy jsem toho nechtěla mnoho,
jen peníze, slávu, úspěch a lásku,
ale to přeci každý, to je zase toho,
a přibalte nesmrtelnost a žádnou vrásku.
Nikdy jsem toho vlastně nechtěla příliš,
jen občas nějakou špetku citu,
ale ty určitě nad marnotratností šílíš,
potěší tě i paprsky slunce svitu.
Přijdu si trochu nelidsky, nebudu ti lhát,
ale každý jsme nějaký, ach ty slavný pisálku,
a až příště budeš se mě na něco ptát,
zapomeň na svou morálku.
Já toho vlastně moc nechci, neblouzni,
stačí mi vyždímat samu sebe,
jednoduše tohle rychle překousni,
ale jedno ti povím – chci jen svůj kousek nebe!