DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

„Tak co?“ zeptala se Jessica natěšeně a sundávala si kuchařskou zástěru.
Simbacca, který měl mezitím tu čest být prvním kritikem nejnovějšího kulinářského vynálezu své milované mistryně, se zarazil. Přece jí nemůže říct, že to nikdo kromě něj žrát určitě nebude, stejně jako všechno ostatní...
[„No,“] zabrumlal pomalu, [„nejlepší bylo takový to křupavý zelený.“]
„Myslíš oblohu?“ zpražila ho pohledem a složila ruce na prsou.
To ho zarazilo. Ne však její pohled, ale to slovo, které jako pouhý začátečník v basicu znal přeci jen v trochu jiném významu.
Opatrně odložil příbor a doufal, že ten jím sežraný kousek nebe nebude někde chybět.

Asi to nakoniec muselo takto skončiť, pomyslel si Glen, keď pomaly, ako podťatý padal k zemi. Netušil ako sa to mohlo stať. Bol vždy predsa taký opatrný, nechcel skončiť ako plechovka žrádla pre chodcov. Nestihol ani vytiahnúť zbraň, nieto ešte správne zareagovať. Kútikom oka síce zachytil vedľa seba pohyb, ale v tej chvíli myslel, že je to Maggie aj s obedom. Nuž, nebola to jeho priateľka, ale chodec, ktorý sa z neho chystal spraviť hlavný chod.
A ako tak klesal chrbtom k zemi, ešte poslednýkrát sa pozrel hore k nebu. Bude mi to chýbať, prebleslo mu hlavou, keď strácal vedomie.

Když naše dodávka přejela stodvacátý kilometr dálnice D1, začali jsme se s Hnusákem přetahovat, kdo vybere hudbu na dalších třicet minut jízdy. Zbytek kapely nás ignoroval, přeci jen už je to po těch letech nijak nepřekvapilo.
„Blondie, Blondie“ křičím.
„Ti seru, dej tam Agnostic Front, vole“ nepříjemně ječí Hnusák.
Udeřím ho mezi levé ucho a oko. A pak smyk, hluk, kouř, bolest, ležím na asfaltu. Tma.
A pak jí vidím, je zářivá, ne taková jako dnes, ale jaká byla v roce ‘77. Nádherná, štíhlá, s platinovými vlasy. Skloní se ke mně a políbí. Debbie Harry. A já se znovu nadechnu.

Rosetta se probudila. Nepohodlím zavrtěla senzory. Kolem tma, jen nespočet světlých teček a Slunce pětkrát menší, než před deseti lety doma na Zemi. A zima - sonda vydrží teplotu blízkou absolutní nule, ale příjemné to nebylo. Pomalu oživila systémy. Hodiny ukázaly 957 dní spánku, tedy vše podle plánu. Líně natočila antény a vyslala signál svým společníkům i jejich dvounohým přátelům. Doma bylo vše v pořádku. Spokojeně zavrtěla solárními panely. Pak nastaly zkoušky - týdny nudných testů. Teď ale zahlédla svůj cíl a vzrušeně posílá obrázek domů. Cítí rozrušení svého druha Philae - jaký to asi bude pocit být prvním na kometě 67P/Churyumov–Gerasimenko?

Bloudil mnoho let, prošel desítkou pekel, ale v žádném dlouho nevydržel… nebyl na seznamu.
Majiteli konsorcia Hell Industries došla trpělivost. Otevřel bílé dveře s nekonečně dlouhými schody.
„Jdi!“ pokynul.
A on šel.
Stoupal několik měsíců, až konečně stanul před zářící branou.
„Co žádáš, cizinče?“
Zamyslel se a řekl: „Parcelu na kousku nebe, ctihodný Petře.“
Podal mu úřední pergamen z Hell Industries.
Petr zakroutil hlavou, zkontroloval svůj vlastní seznam a odvětil: „Nejsi hoden, jdi zpět.“
Oslnivý záblesk a Voldemort se zjevil v obřím kotli, zírající na spoutaného Harryho Pottera.
„Vítejte zpět, pane,“ zaslechl Červíčka.
Nahodil úsměv a v duchu Petrovi poděkoval.

Modré nebe, chtěla bych ho vidět aspoň kousek! Ne jen vánici a ten zatracenej sníh. Bílá a bílá... jsem k smrti unavená.
„Alžběto, vstávej, musíme jít dál! Brandy řekla, že je absolutně nutné projít do průsmyku před setměním. Je to tu nebezpečné!!"
„Artuši, už jsem ti někdy řekla, že jsi strašně fajn kluk? Byl bys nádhernej vnuk...“
„Alžběto! Tvým vnukům je deset. Vstávej!“
„Tak jdi napřed. Já si jen maličko odpočinu.“
„Ne.“
Umíněně mě zvedá, podpírá a vede dál, sám na kraji vyčerpání.
Je to chlapec, ale teď má oči muže. Rozhodné. Modré jako nebe.
Vrávorám, ale jdu.
„Zazpíváme si?“

Druhý den zuřila bouře. Oblohu křižovaly blesky, provazy vody neúprosně skrápěly palubu. Posádka byla se silami u konce. Jack vystřídal u kormidla pana Gibbse, v takové slotě chtěl mít Černou perlu pod kontrolou.
„Vydrž, holka,“ zamumlal, když přišel další prudký náraz větru a hlavní stěžeň zlověstně zaskřípal.
„Já vydržím, bez obav,“ ozvalo se za ním. „Jen by mě zajímalo, jestli máš opravdu správný kurz…“
Chtěl jí odseknout něco ironického. Jenže v ten okamžik se jako zázrakem bouře uklidnila. Nad hlavami se jim objevil kousek jasného nebe. Na kterém plul… obrácený půlměsíc…
„Tortuga se přemístila do Turecka?“ otázala se sladce Elisabeth.

Vzpomínal na chvíle, kdy jí vyprávěl o Bradavicích a její oči se přitom leskly vzrušením. Vzpomínal na chvíle, kdy mu nevěřila a rty přitom krabatila nedůvěrou. Vzpomínal na chvíle, kdy spolu leželi na zelené trávě a beze slova hleděli k obloze a pozorovali ptáky, kteří křižovali mraky sem tam. Vzpomínal na chvíle, které rezonovaly jejich dětskou radostí, která se tvořila snad z ničeho. To teď bylo pryč. Pryč byl smích, pryč byla bezstarostnost. Pryč byla zelená tráva a pryč byla i samotná Lily. Co mu teď zbylo? Jen oči pro pláč a kousek modrého nebe, které spolu ve vzpomínkách pozorovali.

Stál uprostřed pečlivě udržovaného parku. Vypadal hluboce zamyšlený, ale možná nepřemýšlel vůbec o ničem… Hleděl na oblohu…
Celý den strávil na obchodních schůzkách, večer pak kontroloval účty. Teď byla noc.
Byl jedním z nejbohatších kouzelníků. Záviděli mu, a to nikdo neznal skutečný rozsah jeho jmění. Považoval za svoji povinnost rodový majetek dále rozmnožovat. Věnoval tomu úkolu spoustu energie. Od jisté doby ale věděl, jak nedůležitý vlastně je.
Strávil v Azkabanu jen pár dnů, díky svým konexím se jeho případ projednával přednostně. I za tu chvíli si ale Lucius zřetelně uvědomil jednu věc. Kus nebe nad hlavou je to největší bohatství…

Mimas stál v kuchyni a koukal z okna. Ještě se pořád nedokázal vzpamatovat ze všeho, co se v poslední době odehrálo a věděl, že za přibližně čtyři měsíce se mu život zase obrátí naruby.
Za ním se ozvaly tiché kroky.
"Proč nespíš?" zeptala se.
Objal ji.
"Přál bych si, aby to všechno bylo jinak. Pomaleji. Normálněji. Chodili bychom spolu na večeři, nosil bych ti spousty květin, snesl bych ti k nohám oblohu s hvězdami..."
Zasmála se a políbila ho.
"Nepotřebuju celé nebe. Stačí mi ten kousek, cos mi už dal."
Přitiskla mu ruku na svoje rostoucí bříško.
"Cítíš? Zase koplo."