DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

„Kolem choď tiše, tam jsou křesťani, oni si myslej, že jsou tady sami,“ řekl Kohnovi archanděl Gabriel u vysoké zdi.
Občas tam pak zašel. Skrz nebylo nic slyšet a Kohna napadlo, jestli archanděl neříká těm na druhé straně to samé o Židech.
„Kolik gojů se tak může dostat do nebe?“ usadil ho rabi Abramovicz a tím jeho podezření ještě posílil.
Jestlipak tam je i Jarda Nováček?
Jednou zaslechl skrz zeď tiché škrábání a odhadnul to na lžíci. A definitivně se rozhodl. Rozhodil sítě a začal se nenápadně poptávat. Určitě nějaký sežene. Vždyť co by to bylo za ráj bez krumpáče?

How do you live with half a heart?
It must be possible. I know plenty heartless people, and they have no problem living. I’m one (half) up on them.
So, half of your heart suffers exitus and leaves for Eden after a short stint in Purgatory… and life becomes Hell on Earth. A Hell of your own making. I suppose I could follow him, but the idea feels off.
Maybe I’m punishing myself by living?
Or maybe someone mixed a little bit of Heaven with a little bit of Hell, and made me this bottle of sixty proof.
Right, Yorick?

Geralt zamžoural do ranního slunce a protáhl se. Pak se otřásl, protože v noci se citelně ochladilo. Přiložil do ohniště několik suchých větví a po delší námaze se mu podařilo oheň opět oživit.
"Mohla jsem to udělat," ozvalo se za ním.
Geralt se otočil. Ze záplavy černých vlasů na něj hleděly dvě fialkové oči.
Yennefer se pohnula a okolo ní se rozlila vůně angreštu a šeříku.
Geralt nedokázal říct, jestli se v ranním slunci třpytí víc její oči nebo ta hvězda na krku. Pak už nemyslel na nic a vrátil se do toho kousku nebe, co prožíval jen s ní.

Skočila jsem, systematicky a beze strachu.Dlouhý pád mi zaručí i dlouhý let. Těsně nad zemí se přede mnou v podlaze rozevřel oranžový kruh kterým jsem proletěla nohama napřed, abych své přistání zbrzdila skákacíma botama. V duch jsem Johnsonovi za tenhle vynález děkovala.
Zázrakem jsem trefila místo, kde se uvolnil panel testovací místnosti. Rozběhla jsem se chodbou za ním.
Opuštěné kontrolní místnosti byly ve stejném stavu jako v den, kdy se věci vymkly kontrole.
Konečně si mě všimla.
V uších mi zněl její ledově kovový, zpěvavý hlas.
Celý komplex se otřásal.
Nezastavím.
Musím ho vidět.
Musím vidět alespoň kousek nebe.

"Sinane! Sinane, je další ráno! Vykoukni z okna!" volali ptáci. Sinan ze silných paží setřásl ranní chlad a vyskočil až k zamřížovanému okénku. Viděl jen modrou oblohu a ptáky, nic jiného, i koruny stromů byly příliš nízko, aby je zahlédl, byť je právě slyšel šumět v jitřním vánku. Už za chvíli půjdou kolem těžké kroky jeho utrápeného otce, který Sinana dávno přestal hledat. Už za pár hodin budou pískovými cestičkami cupitat křehké nožky Halide, dcery sultánovy. Bude-li vzduch ještě svěží, posadí se Halide v besídce a bude zpívat zasněné písně o lásce, která zmizela v dáli, ale jednou se vrátí.

Sledovali toho muže spodními úrovněmi Coruscantu už několik hodin. Stále se držel na veřejných místech a nemohli ho sebrat. Konečně vešel do nějakého obchodu se spoustou neónů nad vchodem.
"Teď," řekl Atin. "Lepší příležitost mít nebudeme."
"Nebe?" přečetl Fi nápis nad obchodem. "Co tam můžou prodávat?"
Generálu Jusikovi zrudly uši. "Je to... n-noční podnik," vykoktal rozpačitě. "Jdeme."
* * *
Jen s drobnou komplikací se jim podařilo jejich muže chytit a spoutat. Ta komplikace se jmenovala Jorana. Přivedli je oba do úkrytu k výslechu.
"Kdo je tohle?" zeptal se jich při příchodu Skirata.
Fi se zakřenil. "To jsme vám přinesli kousek nebe, seržo."

Modrooký Thore, dej mi kousek nebe,
uschovám ho v dlaních, zima nezazebe.
Máme svoje slunce, nadpozemskou záři,
rosa tiše stéká dolů po oltáři.
Když zaprší světlo, miluji se s duhou,
vlasy ovázané stobarevnou stuhou.
Burácejí mraky. Nebudu se bát.
Kdo má kousek nebe, ví, že máš ho rád.
Někdy můžou hromy zakrýt kousek nebe,
stačí jenom málo - nevěřit sám v sebe.
Někdy můžou blesky roztrhnout tě v půli,
jako starý jasan, plný ztvrdlé smůly.
Onemocníš nevírou v jasnou oblohu,
na všechno mi odpovíš Ne, já nemohu.
Ale já jsem tvoje, malý kousek nebe,
stačí jen zavolat, hned budu u tebe.

"Pane, hlavní i záložní prostory jsou plné, úřednictvo jsme, jak jste moudře nařídil, přesunuli do spodních pater vašeho paláce, ovšem i bývalé kancelářské budovy už praskají ve švech a sem tam nám nějaký člověk přeteče oknem. Využívání lidí namísto nábytku se sice osvědčilo, jistě ovšem uznáte, že se jedná o řešení pouze dočasné, navíc v knihovně teď pro samé regály není k hnutí. Zkrátka a dobře, situace začíná být kritická."
Vládce pekel se nespokojeně zavrtěl na židli, ta přitom slabě zasténala.
„Co plánovaná filiálka, byl už někdo za Bohem?“
„Byl, vaše lordstvo, neprodá prý ani kousek.“
„Ke mně!,“ zaklel Lucifer.

Irene vtírala hojivou mast do ran. Někdy si říkala, jestli ji nevyhledávají právě kvůli tomuhle kousku nebe po bolestivém peklu.
Vrněl blahem.
Přitlačila, sykl bolestí.
„Kdo?“ vyštěkla.
„MI6.“
„Takže Mycroft.“
Jemně přejížděla prstem po stehně. Roztřásl se.
„Co když odmítnu?“ Medový hlas.
„Nedopatřením uniknou určité informace.“
Přitlačení.
„Co mám udělat?“
„Někteří lidé z Usámova okolí mají... zvláštní tužby.“
Sjela prstem po páteři.
„Mám se k nim dostat a najít jeho úkryt?“
Pokývání.
„Představím vás generálovi s vazbami na extrémisty. Od něj musíte získat doporučení dál.“
„Žádný problém.“ Olízla krev z ramene.
Sevřel jí ruku.
„Nabídnu příplatek!“
Vyškubla se.
„Možná jindy.“

Každý den byl jako očistec. Zvykla si.
Ale když se zajatci přivlekli i Naděždu, spolklo ji peklo. Stařenka nedala ani slovem, ani pohledem najevo, že ji zná. Že zná každého z nich. Pochopila.
Zatínala zuby, aby nevykřikla, když ji odváděli směrem k radnici. Tam probíhaly výslechy. A kdo jednou vkročil dovnitř… Břímě tajemství teď leží na ní. Ale může ho ochránit?
Nevzdá se! Pokud bude muset, vezme si ho do hrobu. Uchrání ho!
Pro ten kousek nebe, na který se dívala noc co noc dírou ve střeše.
Pro tu krásu, která navzdory válce zůstávala panensky čistá.
Pro Naděždu.
Pro naději...