DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

To odpoledne měli štamgasti dlouho na paměti. Chvátali do hospody, aby unikli spalujícímu žáru sálajícímu z budov Northgardské pevnosti. Ale u Bídáka nebylo šero, na které byli zvyklí. Skrz UMYTÁ okna proudilo dovnitř slunce, což mělo za následek zteplání piva stojícího před strávníky.
Tedy, toho piva, které nestihli vypít na jeden zátah. A jelikož jim Bídák zakázal se uvnitř skel dotýkat, museli na to jít jinak.
A tak den za dnem při příchodu štamgasti hodili hroudu bahna z venku na okna. A pokračovali do té doby, než se jim konečně podařilo zaplácat je tak, že nebyl vidět ani kousek nebe.

Má ji v sobě, tak jako všechno stvořené. Malou jiskru, kterou eóny mučí, dusí a popírá. Čas od času se mu připomene v tu nejnevhodnější chvíli. Na trůnu říše zatracených ucítí trýznivý závan soucitu. Pod prsty na klaviatuře se vetřou dva takty chorálu, který kdysi složil na Jeho počest. Pohlédne na západ slunce a zahlédne ostrou dokonalost krásy.
Trvá to vždy jen okamžik. Jeho sebeovládání je jako ocel tříštící všechno, co jí stojí v cestě. Prodlevy mezi relapsy jsou čím dál delší. Přesto se neobelhává. Vzepřel se nebi a byl z nebe svržen. Ale kousek nebe v sobě zabít nedokáže.

As a kid, my dad often took me to our lakeside cabin - to show me the real world, he used to say. It was not something I enjoyed - I spent most of the time sulking and complaining about the lack of wi-fi.
At night, he insisted on bonfires.
“Look up,” he used to say.
“It’s just a little piece of sky,” I would respond.
My dad is long gone, our stars are next to invisible, and there’s more wi-fi than oxygen. I often look up at the empty, toxic sky and miss the real world we used to live in.

Když se řekne snést někomu modré z nebe, většinou se to nemyslí doslova. Je to spíš jen taková metafora nebo jak se to říká. Hezká fráze. Což dává i smysl, vezmeme-li v potaz počet ozonových děr vzniklý, kdyby si každý jen tak po libosti odnesl kousek nebe. A odnést všechno to modré, to by bylo ještě horší - co by pak zbylo? Šedivé z nebe? Průhledné z nebe?
Kromě toho, pomyslel si Frank, když píchal prstem do krabičky převázané stužkou s nápisem Kousek nebe DeLuxe, nikdo se ještě nezamyslel nad tím, jaké má pak to modré z nebe vlastně praktické využití.

Posadil se vyčerpaně do trávy. Po zádech mu stékaly potůčky potu. Neušli ještě ani pět kilometrů a už padali únavou. Celodenňák v tomhle vedru asi nebyl nejlepší nápad.
Všude okolo Petra se sborově rozeznělo šustění igelitových sáčků. Lehl si na záda a zadíval se na nebe. Nebylo modré, nýbrž poseté stovkami čistě bílých mráčků.
Někdo ho lehce kopnul do boty. Zmateně zamžoural a vzepřel se na loktech.
Marek se na něj usmál a hlavou lehce trhnul k lesu. Nevyslovená žádost.
Petr si nejistě skousnul ret. Pozoroval Marka, jak se pomalu ztrácí mezi stromy. Rozhlédl se. A pak ho poslušně následoval.

Dlouhé roky na něj myslela, i když už dávno měla rodinu, vnoučata, nové přátele. Vždy v létě, jednadvacátého, se chodívala posadit na pobřeží, na ospalé pláže za soumraku. Sem tanky nejezdily.
Ametyst svírala v dlani jako rozbitý kompas, který jí ho nedovolil již nikdy najít. Nevěděla, kde je mu konec, co se s ním stalo. A vlastně netušila ani co se stalo s Oldou, kterej ty kluky neprásk'.
Šimon měl jen hnědou teplákovku. Teplákovku, desetinovou výseč betonovýho kruhu, pletivo a strážní věž nad sebou. A kousíček nebe, modrej jak Terezčiny oči.
Šimon zašel v base na tuberu v roce jednasedmdesát.

Pozorují to, On a Ten druhý.
Domy a domky, každý jiný. Ke každému patří kus zahrádky. Někde její prostor zabírá hřiště, jinde záhony , u dalšího domu bazén; tam stojí grill, tu zase opičí dráha.
Nad tím vším se překřikují rozzlobené hlasy.
"Ty vaši parchanti chvíli nezavřou tlamy!"
"Hlavně že nám ta vaše kočičí mrcha sere do pískoviště!"
"Už zase mám bazén celej zadělanej listím z tý vaší hrušně!"
"Opovaž se ještě jednou čmudit, když věším prádlo!"
On se tázavě obrátí na svého společníka. Ten pokrčí rameny: "Dej každýmu jeho kousek nebe a oni už si z toho peklo udělaj sami."

Pri vatrách som kedysi načúval príbehom o vodcoch. Slávni nášho národa, hovorievali bojovníci, vystupujú do objatia hviezd, aby nám navždy žiarili na cestu.
Pozdvihol som oči nahor. Kamenné múry kobky vo mne vyvolávali stiesnený pocit, za ktorý by som sa hanbil, keby som sa tak nedesil.
Mrzelo ma, že ani svetlo pochodne neprenikne stenami. Zaškrípal som zubami a zaťal nechty do drsného kameňa. To potešenie mi väznitelia upreli, a tušil som, z akého dôvodu.
Kroky zazneli neuveriteľne hlasno. Nechal som sa vyvliecť von a pripútať. Ale pozdvihol som zrak a vedel som, že obloha bude moja.
Nechal som svetlo páliť.

Občas tu na mě vykoukne kousek nebe. Obvykle čtvereček tak centimetr krát centimetr, kterej okamžitě překryje nějaká padající kniha, kotlík, stan nebo něco podobnýho. To má pak jeden co dělat, aby mu to nespadlo na hlavu, ještě aby se díval ven.
Jednoho dne prostě řekla: "Tak pojď, kocourku!", popadla mě za kůži na hřbetě a šoupla sem. Od tý doby je bída: žádný mlíko, žádný kostičky, občas sem spadne nějaká spařená houba, hnus. Žiju ve tmě a mým jediným společníkem je Phineas Nigellus, nejprotivnější bradavický ředitel všech dob.
Povídám, kdyby vám někdy nabízeli bydlení v kabelce, spáchejte radši rovnou harakiri!

"Tak ti nevím," protáhl se Košín na podlaze, "jestli mohu být se svým životem spokojený."
"Proč?" zavrtěl sebou Želvík. "Mističky plné, voda čerstvá, záchůdek čistý a klín našich páníčků útulný."
"O tom žádná," vece Košín. "Ale schází mi modré nebe. Vidím ho jen skrz listy stromů a když si chci lehnout na sluníčko, tak musím po celém bytě hledat místečko, kde zrovna svítí. "
"Tak teď jsi ho našel," zavrčel Želvík. "A nebe může být i šedé a pak z něj crčí voda."
"No ale když je modré..."
"Jsi nenapravitelný romantik. A z toho sluníčka vypadni, teď je řada na mě."