DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

„Že chcem príliš? Že chcem niečo, čo nemôžem mať? Som predsa Lord Voldemort! Môžem mať všetko, čo chcem. Nemám pravdu?“ paprčil sa Lord Voldemort na smrťožrútskej porade za prvej vojny.
„Áno, môj pane, máte pravdu,“ zaliečala sa Lestrangeová.
„Pane, ale toto je...“ skúsil Lucius Malfoy.
„Čo, Lucius? No povedz, čo to je? Nereálne?“
„Pane, musíte uznať, že to, čo chcete, je nemožné...“
„A dosť! Ja to proste chcem a budem to mať!“
Voldemort si dupol. A potom sa zamyslel. A zaškľabil. Napriamil ruku smerom hore.
„Morsmordre!“ Na oblohe sa zjavilo temné znamenie. „Kto to vravel, že nemôžem mať kúsok neba?“

Kromě hlasu, uzavírajícího první přednášku roku, bylo v posluchárně ticho. Takové, že byl slyšet tlukot všech tří set padesáti srdcí.
"Takže, ať zaměříte teleskop kamkoli, na jakkoli malý kousek oblohy, nejspíš uvidíte tmu. Stačí ale obraz zvětšit, zaostřit a v tom, co vypadalo jako prázdnota, uvidíte galaxie, hvězdy a jejich soustavy," odmlčel se a stiskl tlačítko.
Na promítacím plátně se zaostřil obraz, nejprve na nicotu, potom na galaxii, její rameno a šedesát světelných let širokou soustavu.
"Například tato planeta má prokazatelně příliš mnoho dusíku a kyslíku v atmosféře. Přesto třeba i na ní je život, třeba nejsme ve vesmíru sami."

Psal jsem panu Aprílovi gratulaci k svátku,
vepsal jsem ji ptačím perem do růžových plátků.
Čumkartu jsem poslal k nebi
na perutích labutí,
by i v nebi vědělo se o mém jarním vzplanutí.
Májový dech sfoukl svíčky z růžového okvětí,
vánek sušil slzy rosy, uroněné z dojetí.
Červen požár nebe hasí,
srpen sklízí žitné klasy.
Obzor rudne vinnou krví,
říjen září stíná brvy.
V listopadu plískanice sílí s vládou podzimu,
dětem vločky v očích tančí, už se těší na zimu.
Zima vládu marně brání, stejně přijde jarní tání.
Ptačí smích a nektar z květů,
"Světe, měj se čile k světu!"

Kde jen může být? Vždyť tu ještě před pár dny byla… Moc mi chybí, sestřička. Vyrostli jsme spolu. Za mrazivých nocí jsme se hřáli. Hledám ji celé dny. Cítím její vůni, vím, že tudy přednedávnem prošla. Musí tu někde být, přece by ode mne neodešla. Budu hledat, dokud ji nenajdu. Vím, občas ráda bývala sama. Ale vždycky se vrátila… tak kde je? Tady byla naposled. Ještě ji tu cítím, ale dál už stopy nevedou. Cítím ale něco zlého, kovovou pachuť krve. Co se -
Poslední, co kocourek uviděl, byly kola vlaku a kousek nebe.
Neviděl plačící ruce, které ho potom pohřbívaly.

,,Milý Santo. Nemohl by ses Doktora na něco zeptat? Proč je nebe modré? Nikdo mi to nedokáže vysvětlit."
Doktor se usmál. Tyhle Ameliiny modlitbičky poslouchal rád. Teď ho ale napadlo, že si zaslouží odpověď.
Amelia se probudila. Vedle postele ležel balíček. Otevřela ho. Bylo v něm nějaké těžítko a dopis.
Milá Amelie, bohužel jsem nemohl přijít osobně. Sám jsem na odpověď nemohl přijít. Skončil jsem u toho, že modrá barva je cool. A proto Ti snad bude útěchou ten kousek nebe, co Ti posílám.
Tvůj otrhaný Doktor
Amelie se usmála a koukla na těžítko. Zářilo modře a uvnitř svítily hvězdy.

Dostala jsem čokoládu, byl v ní kousek nebe,
vzala jsem si jednu půlku, druhá je pro tebe.
Až se vrátíš ze své cesty, dám ti ji ve dveřích
Nesmíš ale jíst od jiné - čokoláda zteří.
Jak se křišťálovou koulí valí slzy z karamelu!
Sladkost lepí, mandle zhořkly. Své srdce ti rozemelu
do koláče smutné lásky, dám ti ho sníst syrový,
udusíš se pistácií, nikdo se nic nedoví!
V kousku nebe vidím tebe, pojídáš dort z marcipánu,
Líbáš ruce cizí dívce, balíš ji do celofánu.
Nevrátíš se k své Mařence, otáčíš se zády?
Zapomněl jsi, jak jsme snědli domek z čokolády?

Bývaly chvíle, kdy pochyboval. Přestával být pevným. Litoval se.
Byly chvíle, kdy měl pocit, že to všechno bylo zbytečné. Že jeho úsilí nemělo smysl. Díval se skrz zamřížované okno na oblohu a přemýšlel.
Udělal správně, když začal bojovat? Anebo to byla jen jeho hrdost a tvrdohlavost, která ho vrhla proti proudu? Možná si jen namlouval, že bojuje za svobodu.
Ale, když se pak zadíval na nebe, uvědomil si to.
Nenáviděl se za to, že je tam nechal samotné, ale... věděl, že by sám sebe nenáviděl mnohem víc, kdyby nebojoval.
Protože svoboda existuje. I když je vidět jen jako kousek nebe.

Kdysi jsem byl jedináček.
Jediný. Jedinečný. Zrozený, nestvořený.
Pořádně zmatený – tolik nevyzkoušených možností, tolik neprošlapaných cest – ale taky spousta zájmu, lásky, přijetí. K nebi jsem vzhlížel s důvěrou.
Pak se věci změnily. Nejenom k horšímu. Bylo skvělé nebýt sám. Jenomže to jsem si uvědomil, až když jsem zase sám byl.
Vlastní vinou.
Toužil jsem po smrti, ale trestem je život.
K nebi se už nedívám. Nechci z něj vidět ani kousek. Hledím k zemi.
Musím žít, tak žiju. Mám ženu. Bůh ví, kde se vzala. Mně to neřekl.
Mám děti a vnuky. A v srdci prázdné místo.
Postrádám bratra.
Ábela.

V Elrondově ložnici býval zdobený vikýř, z nějž bylo možno zahlédnout podlouhlý kousek oblohy. Vždy když Půlelf usínal, pozoroval temnou výseč nebe, v jejímž středu stříbřitě blikotal Silmaril. Ostatní světla tančila kolem, rozprostřena po nebeské báni jako dvanácte hvězd na Gil-galadově štítu.
„Stýská se ti po otci?“ ptávala se Celebrían v dobách, kdy s Elrondem sdílela manželské lože.
Půlelf pokaždé jen mlčky přikývl. Sledoval klenot na přídi Vingilotu a zrak se mu mlžil v bolestných vzpomínkách.
Nikdy své ženě nepřiznal, že hvězda, na kterou pomýšlí, zářila jasněji než ta Eärendilova. Ovšem zhasla již dávno. Padla do stínu v zemi Mordor.

Přidali do kroku a jejich okované boty tloukly do stoupající podlahy šachty, kterou utíkali. Za sebou slyšeli pleskání a škrábání drápatých nohou skřetů, kteří je chodbou pronásledovali. Zbraně už tu pomoci nemohly, pouze denní světlo.
Konec tunelu se už dal jasně rozeznat a skrz průchod bylo vidět i kousek nebe. Nebe, které bylo čisté, bez mráčku a krajinu tak zalévalo jasné slunce.
Drokki a Brogo se prohnali průchodem a běželi dál a dál, ačkoliv věděli, že jejich temnomilní pronásledovatelé se za nimi vydají až po setmění. To už je slunce nebude pálit na černé kůži a bodat do temných očí.