DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Donna šplhala na kopec, aby předala Wilfredovi termosku, který pozoroval hvězdy. Zůstala stát za ním a vtiskla mu termosku s čajem do rukou.
„Támhle ten kousek nebe, vidíš ho?“ řekl Wilfred poté a ukázal kamsi na oblohu. Donna se podívala do místa, kam ukazoval jeho prst. Nic zvláštního tam neviděla. „Víš, jednou jsem tě tam viděl. A mávala jsi mi.“
„Ale dědo…“ zavrtěla Donna hlavou a zezadu ho objala. „Jak bych se tam asi dostala? Měl by sis jít brzo lehnout.“ Dodala a na odchodu mu popřála dobrou noc.
„Copak si vymýšlím?“ řekl si potichounku pro sebe, když Donna odešla.

Dva leží vedle sebe a klidně oddechují. Spací pytel jim udržuje tělesné teplo.
První promluví.
„Když to vidím… Tají se mi dech. Tobě ne? Tolik hvězd a my neznáme jejich osudy. Tolik černě a my nevíme, kdo ji rozlil. Je to vzrušující, husina mi přebíhá po celém těle,“ polohlasem sdělí společníkovi a usměje se.
Chvíli zírá.
"Přemýšlím o tom, jestli bude vypadat stejně i za deset, padesát let. Jenom malý kus. A stejně tak krásný. Na co myslíš, když se podíváš na ten kus nebe?“
„Když se podívám na kousek nebe…“ načal, „myslím na to, že nám někdo ukradl stan.“

Seděl ve věži snů a čekal v hlubokém tichu.
Neviděl ani na malý kousek nebe, pečlivě zavřený a připoutaný v křesle.
Mohl snít o bílých oblacích, hnaných ostrým větrem oblohou nad vyprahlou pustinou…
Snít v tichu několik posledních minut, jenž zbývaly do splnění snu mnoha generací snílků.
Snít v tichu a ani na malý okamžik nezapomenout na realitu.
Vše se zachvělo a klid přerušil trochu chraplavý hlas.
"Kedr, já Zarja, jak mě slyšíte?"
"Zarja, já Kedr, vše v pořádku, slyším normálně…“
Je osm hodin, padesát sedm minut moskevského času, dvanáctého dubna 1961.
Do letu Jurie Gagarina zbývá posledních deset minut.

Byla už noc, když se Daniel vracel ze školy.
Mimoděk pohlédl na nebe. Mezi hvězdami visel srpek měsíce. Podobal se lodičce plující mořem tmy. Daniel si vzpomněl na starou ukolébavku.
Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Maminka už zhasla svíčku
a já musím jít spát.
S anděly radši bych poletoval
a na měsíčku se pohupoval.
Jenomže musím spát.
Bože, pohoupeš mě na měsíčku?
Slibuji na svou dušičku,
že potom budu spát.
Písnička mu zněla v hlavě celou cestu domů. Byl by se o ni rád podělil, ale všichni už spali. O něco později usnul i on.
S kouskem nebe pod víčky.

Má drahá W!
Včera proběhl onen velký okamžik a já byla vržena vstříc tomu velkému úkolu zaujmout vhodného gentlemana, který by mne pojal za choť. Vzpomínáš, jak jsme se bály, že to bude nějaký ošklivý starý vévoda s lorňonem a pakostnicí, jako se to stalo ubohé B.?
Ale zpět k plesu; byla jsem v bílé – jak jinak – a na tento večer mi babička zapůjčila své safíry. Myslela jsem, že se unudím, všichni ti nemastní, neslaní mladíčci! Pak se na poslední valčík objevil On a vzal mne do náruče...
Pověz, lze se zamilovat po jednom tanci?
Tvá stále se vznášející
A.

Kousky nebe vypadají jako očouzený střep. Na zem spadnou tak dva tři za tisíciletí. Azirafal je sbíral. Pro případ, že by se někdy mohly hodit.
Využil je ke konci padesátého sedmého století (od stvoření světa). Stálo ho to nepříjemné jednání s majitelem továrny na módní doplňky, který prohlašoval cosi o „zpovykanejch teplouších” tak dlouho, až Azirafal spáchal dobrý skutek a opatřil jeho sekretářce (která jediná věděla, jak firma funguje) životní lásku.
Crowley z nich byl samozřejmě nadšený. Zrcadlové brýle miloval a skrz tyhle na něj nemohly vidět ani duchovní bytosti. Příliš nadšený. Možná se mu po nebi přece jen stýskalo.

Zahnali je do sklepa. Mířili na ně zbraněmi a pořád křičeli. Německy.
Maminka má ze rtů tenkou nesouhlasnou čárku.
Tatínek je ještě v práci.
Někdo zakřičí a voják řve. Pak je ticho.
Na stěně naproti je modrá šmouha od barvy, to jak sousedi loni malovali. Vypadá jako kousek oblohy, stejně jako maminčiny oči.
Hrnou se jí do očí slzy, a najednou brečí a nemůže přestat, i když jí už bude pět, to už přece není malá.
Maminka jí zakryla pusu, aby ji neslyšeli. Dlaň jí voní fialkovým mýdlem.
(Tatínek ale říkal, že válka končí, takže musí skončit. Copak to nevědí?)

Poslední čistý kousíček nebe se zatáhl. Ihned se spustil prudký liják. Castabot naposledy kníknul a poroučel se k zemi.
„Nééééé!“ ozval se Henry v útrobách země. Jeho přítel neměl plášť, který by kyselému dešti mohl odolat.
Vyrazil dřív, než ho stihly dohonit pochybnosti. V dálce se už mihotá světlo. Odhodlaně vykročil ven. Vmžiku ucítil, jak mu déšť stéká za krk, ale nepálilo to! Olízl několik kapek z dlaně. Jak předpokládal, byla to kyselina. To ale může znamenat jediné: rychlým pohybem si vyhrnul rukáv a zrak mu neomylně spočinul na čárovém kódu.
„What the f-“ stihl ještě říct, než se zhroutil.

Dusil se. Už šest let. Úplně sám pod tímhle prokletým ostrovem.
Když odešel jeho poslední přítel, rozhodl se také zemřít, ale neměl odvahu. On, který vedl povstání sipáhijů a byl považován za nejstatečnějšího muže v Indii, se bál sáhnout si na vlastní život!
Bylo mu zle ze sebe samého, z toho, v co se proměnil. Starou trosku uprostřed rezavějícího stroje.
Byli spolu lapeni osudem. Bez možnosti úniku.
Ale už brzy to přijde. Brzy bude konec a jeho ohromný duch bude volný.
Siluety kolem jeho lůžka zmizely v temnotě.
„Jsem Nemo... a to znamená nikdo,“ řekl potichu a vyšel ke světlu.

Žár se přeléval po ulicích Quita. Lidé neměli odvahu pozvednout oči, paprsky bodaly i přes zavřená víčka. Azurová obloha s jediným bílým mráčkem visícím těsně nad obzorem se zdála být nekonečná.
V Londýně se zvedala mlha. Pár zbloudilých kapek tu a tam porušilo dokonale hladkou hladinu Temže. Pokud se člověk zadíval pozorně přímo nad hlavu, mohl mezi šedými mraky rozeznat náznak duhy.
V Tallinnu sněžilo. Z mokrých kopiček zašedlé břečky válících se po ulicích se stávaly nadýchané hromádky sněhu lehkého jako moučkový cukr.
*
"Já chci taky aspoň kousek nebe!"
Pluto se otočilo zády ke Slunci, aby ho nikdo neviděl brečet.