DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Seděly u okna s nejlepším výhledem (všechna okna měla nejlepší výhled), ale bylo jim to jedno. Rameno na rameni, plavá a tmavá hlava skloněné k sobě. Řešily život, vesmír a vůbec, školu, své šílené sourozence a kluky. Odpoledne s kamarádkou u kávy – nejlepší způsob, jak relaxovat po náročném dni. Jejich vlastní kousek nebe. Každotýdenní příjemná rutina, která bude trvat navěky, ne jen tak dlouho, dokud je život neodvane do různých koutů světa a čas nerozvolní jejich vztah.
Prostorem kavárny znenadání zahučelo zaklínadlo. Tmavovláska zděšeně vzhlédla.
I kdyby se prstenců nikdy nevzdala, stejně by proti kouzelníkovi první třídy neměla šanci.
Pravděpodobně.

Uplynulo již pět let nepřetržitého sychravého nevlídného počasí. Bahno, chlad a špína. Mám pocit, že jsem nikdy pořádně neuschl a nezahřál se. Všudypřítomný zápach smrti, nemoci, nemytých těl a mizerného jídla prohlubuje beznaděj a pohled na lembas a sušené maso mi převrací žaludek. Neustálý strach – nikdy nevím koho z přátel ztratím příště, a který polibek milovaného bude posledním.
Avšak teď bude pár dní klid. Vojska temného pána utrpěla mnoho ztrát a naše těla si odpočinou. Připravíme si vzácnou koupel. Konečně mohu naložit své bolavé svaly do teplé vody. Připadám si vždy, jako bych se na chvíli octl v zemi Valar.

„Kam jsi ho jen dala?“ Volala a pokoušela se ji chytit. Rainbow Dash už mezitím odletěla nad domek a škodolibě se uculovala.
„Hledej!“
„Vrať mi ho, prosím. Jinak ho nedokončím.“
„Fluttershy, snaž se trochu.“ Volala na ni Rainbow a popoletěla blíž.
„Když, já...“ Zamumlala tiše a hříva se jí svezla do očí.
„Fajn, dám ti ho, ale něco za něco,“ mrkla na ni a zamávala jí dílkem před nosem.
Fluttershy zčervenala a hleděla tiše k zemi. Dashie se jen zasmála a podala jí modrý dílek puzzle.
„Tady máš ten svůj kousek nebe, stydlínko.“ Zamručela a políbila ji jemně na čelo.

Když se Tobin probudil, vůbec netušil, kde je. Poslední, co si pamatoval, byl Bratr, který se tyčil nad ním a pak omdlel. Válečníci by neměli mít tuhle slabost. Když se pokusil v posteli posadit, chlapec sedící vedle se rychle zvednul a úlevně se usmál.
„Bál jsem se o tebe, Tobine.“
„Kde to jsem, Ki?“
„V Tharinově pokoji. Přinesl tě, když jste byli navštívit tvého poručníka.“
V tom si vzpomněl, jak ho lord Orun obviňoval, že psal králi. Chtěl místo Kima dosadit jiného panoše. Křičel a pak ho začal škrtit.
„Je mrtvý, Ki. A teď mi pomoz, chci vidět kousek nebe.“

Oblohu prořízla ohnivá koule a zabořila se do pralesa. Mladý lovec kmene Nebeského Hada byl první, kdo dorazil na místo dopadu. Z kouřících trosek vytáhnul kus neznámého materiálu a donesl ho starším svého kmene. Ti úlomek pečlivě prozkoumali. Do noci se nesly ozvěny rituálů kolem pohanských hranic. Nad ránem byl dle proroctví prohlášen za znamení samotných nebes.
Z lovce se doslova přes noc stal náčelník. Kmen, zaslepen nábožným fanatismem a vybičován splněnými proroctvími, vyrazil dobývat území okolních kmenů, nesouce na nosítkách v čele armády posvátný artefakt, dar nebes.
Na nosítkách se lesknul kus ohořelého kovu s dosud čitelným nápisem NASA.

Už odmala jsem měl strach z výšek. Jednou se objevil a rozhodl se, že se u mě zabydlí. Nijak mi to nevadilo, kromě tělocviku nebo výšlapů, ale i to se dalo zvládat. Až do nedávna.
Nevím proč, ale zrovna JÁ jsem musel dostat schopnost létat. Nejlepší je, když se to děje naprosto neočekávaně. Jako teď. V jednu chvíli se dívám z okna na kousek nebe a najednou jsem někde bůh ví kde, vysoko ve vzduchu a před sebou pořádný kus oblohy. Neriskuji pohled dolů, čekám až mě to vrátí zpátky, a pak bych asi měl začít tu schopnost nějak trénovat.

V zemi věčných slunečníků, hned vedle království tisíciletého lenochoda, žila princezna. Když dospěla, vymyslela úkol. Kdo jí přinese vodu jako nebe, stane se jejím manželem. Nebe v tom království totiž léta nikdo neviděl. Všichni byli papírobílí a zoufale pyšní na fialové žíly. Nápadníci sbírali pomněnky, zvonky, růže od pátého poledníku, chrpy, lidožravé tulipány, mlhu a kusy duhy, ale vodu jako nebe uvařit nedokázali.
Až jednoho prince napadlo vzít princeznu ke studni a vytrhnout jí slunečník. Dole byl kousek nebe. Tak se utopila.
Zemi věčných slunečníků brzy nato anektoval tisíciletý lenochod a všechny slunečníky byly sežrány na slavnostech nanebevzetí věčné růže.

"Což o to, Oslí kůže, ta byla jednoduchá. Jedny šaty z oblohy. To se dalo. A ty další dvoje? Sebrat Měsíci trochu svitu a Slunci uštípnout pár paprsků. To tenkrát nebyl vůbec žádnej problém."
"Za to Lada, ta mi dala. První šaty, z paprsků a mlhy, ty byly v pořádku, ale ty druhé a třetí? Kde jsem měl shánět kus letní oblohy! A copak neví, že když se večer setmí, barva nebe je jiná každým okamžikem? Ustřihneš jeden kus a další už má jinou barvu. Tak sem jim s tim praštil. Co já si budu kvůli hroudě zlata ničit nervy."

‚Héj, Rose! Pojď sem!‘ zakřičel Doctor zpoza TARDIS-konzoly jakmile uviděl svou společnici, která se celá rozespalá pomalu ubírala směrem k němu.
‚Dobré rán-‘
‚Podívej!‘ přerušil ji a nadšeně ukazoval na jeden z monitorů.
‚Co to má být?‘ zeptala se zmateně, hledíc na podivný tmavěmodrý kus něčeho před sebou.
‚Je to z jedné malé planety, na kterou tě chci vzít. Dá se tam doslova sáhnout na nebe!‘ odpověděl se zářivým úsměvem.
‚Je vždy pro všechno tak nadšený,‘ řekla si v duchu a opětovala mu úsměv.
Od té doby, co s ním cestuje, stal se pro ni Doctor také jakýmsi kouskem nebe.

Harry, Ron a Hermiona se odhodlali k zoufalému činu. Vydali se na Ministerstvo kouzel pozměněni mnoholičným lektvarem. Všechno šlo dobře. Tedy až do doby, kdy...
"Cattermole, v mé kanceláři stále prší," zarazil je postarší kouzelník.
Ron, na kterého neznámý upíral pohled, pokrčil rameny: "Zkusil jste deštník?"
"Hele, nic si z toho nedělej, nemohl jsi tušit, že zrovna jede dolů vyslýchat tvojí manželku," chlácholil Harry přítele o pár chvil později.
"Ve skutečnosti to není jeho manželka," podotkla Hermiona.
Ron se po obou podíval zoufalým pohledem: "A kde jsou teď všechny ty řeči o tom, že každý by chtěl svůj kousek nebe?"