DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Ležím s kamarády v lánu kukuřice.
Kamínky tlačí do zad, ale zůstávám ležet: „Máma dělávala dorty.“
„Jako vážně?“ ptá se malej Džef.
Hubený Tom míní: „Nejlepší bývaly narozky.“
A jeho brácha Martin na to: „Představte si, já jedl jenom ryby, maso vůbec.“
„Neslyším tě v tom kraválu,“ haleká Tom.
Mezi zvuky vzdálených výbuchů rozpoznáme od severozápadu šelestivé pobzukování.
Ztichneme. Každý si hledí svého kousku nebe.
Soustředím se, jak jen to třináctiletý kluk dokáže.
Když nálet těch hmyzích příšer nezastavíme, ani už starší nebudu.
Dřív kobylky nebejvaly velký.
Zmáčknu spoušť.
Dokážu jich s pomocí stařičkého pulsního desintegrátoru sejmout 3000 za minutu.

"Těšte se na cesty v Rownancii," říkali nám. "Jsou skvělé, přehledné a bezpečné."
Rownancie dělá čest svému jménu. Placka od obzoru k obzoru. Na konci to má jednolitě placatou pláž a za ní lehce zvlněné moře. Pro herce to není špatný terén, tvrdil principál. Stačí postavit kulisu - a celý kraj rázem ví, že přijelo divadlo.
Cesty tam mají dobré, to ano.
Jenže rownancijská vláda nechala loni vykácet aleje kolem nich.
A tak tu večer co večer topíme senem, vichr nám zvrhává kotlík s polévkou, doufáme, že je kasa řádně přivázaná řetězem, a místo klenby větví máme nad hlavou placku oblohy.

Dívali se na nebe. Na hvězdy svítící v dálce. Nebylo to tu jako v Londýně, kde oblohu věčně pokrývaly mraky, a když už, elektrické osvětlení nedalo vyniknout té kráse.
„Je tu nádherně,“ poznamenal doktor, natáhl se do navlhlé trávy.
Detektiv nepromluvil, zíral vzhůru, snad se snažil pochopit, co je to nádherné a co se lidem na to líbí. Jen obloha, hvězdy. Jako kdyby vám to pomohlo vyřešit vraždu…
„A přitom je to jen kousek nebe…,“ povzdechl si John.
„Kousek?“
Překvapivý, nevěřícný pohled. A doktorovi to došlo.
„Ty sis myslel, že je celé? Co ses v té škole naučil?“
„Vlastně nic.“

Sťa by potme, pomaličky a potichúčky Morena sa v diaľavy vytráca. Ja, malá - maličká, chúlim sa v perinách, páperie mi hladí dušu. Len za oknom inovať a ľad na rozlúčku pre potechu kvety maľujú. Muškáty, ako pery červené, s ľadovými kvetmi ladia. Kiežby mi, sťa tie muškáty, aj ľúbosť pod perinou kvitla. Prikvitne veru ona sem - tam. No ni nežný dotyk ruky toľko nezahreje, keď iba zo dva razy do nedele domov zavíta. Strach zviera mi vnútro a zvera pradúc v lone pazúrikmi zaháňa moje chmúry. Akože sa mám tmy sama nebáť? Veď ty si môj kúsok neba na zemi.

„Odkud?“
„Z matfyzu.“
„O takovém městě jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil jeden z mágů. Ostatní přikyvovali.
„To není město, ale škola!“ vykřikl pohoršeně někdo z neznámých lidí. „Co tu vůbec děláte vy v týhle maškarádě?“
Elfka na něj okamžitě namířila luk. „Pozor na jazyk,“ zasyčela. Napětí stoupalo.
„Co se děje, Lari?“ obrátil se mág na ženu, která zmateně pozorovala oblohu.
„Vidím Tuláka, Sluhu, Posla i Jednorožce, ale tamty hvězdy vůbec nepoznávám,“ ukázala.
„Chá, to je přece Velký vůz!“
Skupinka lovců si vyměnila nejisté pohledy.
Matfyzáci udělali totéž.
Pak si vyměnili pohledy všichni dohromady.
Elfka sklopila luk. „Pojďte s námi do krčmy.“

Nikdy si spolu nerozuměli, byl jen dědic, otravné dítě a nic víc. A on ho přitom miloval, vzhlížel k němu. Toužil po uznání. Alespoň jednou. Proto si nechal vypálit znamení. Doufal, že v ten moment na něj bude hrdý, jenže on to přijal jako samozřejmost a nic víc.
A tak se trápil dál. Měl zabít, ale nebyl vrah ani jím být nechtěl.
Válka skončila, byl klid. Přesto spolu dlouho nemluvili. Možná proto, že se matčinou smrtí změnil.
Nedávno se potkali. Prohodili pár slov, poté sklenička na manoru.
Nakonec ten kousek nebe v otcově náručí získal.
“Draco, pojď zpátky do postele…”

Nebeskou klenbou se rozléhal pláč. Dokonce i Pána Boha rozbolela hlava, a ten byl z věčných modliteb zvyklý na nějaký randál.
„JDĚTEŽ A UČIŇTĚŽ… s tím… něco…“ zarazil ho v rozletu Mariin pohled. „Prosím tě, jdi ho uklidnit, já to s ním moc neumím.“
Ve třetím oblaku vlevo se choulil Ježíšek.
„Tak co ti provedl tentokrát?“
„On… Jidáš… on mi nastavil nohu a smál se mi, že po vodě mi to jde, ale normálně chodit, v tom jsem marnej.“
„A máš kapesník?“
Zavrtěl hlavou.
Povzdechla si, utrhla kousek nebeské modři, trochu ji natáhla a uhladila a cípkem Ježíškovi osušila oči.

Vypadá tak nevinně. Skořápka lehká jako obláček, na povrchu hebká, uvnitř kyprá a načechraná. A hříšně sladká náplň.
Ale kdež, nic tak božského přece nemůže být hříšné! pomyslela si Nora. Thorvald by se sice zlobil, kdyby věděl, že jsem zase byla v cukrárně, ale jedno sousto ničemu neuškodí.
Opatrně přecupitala pokoj až k balíčku se třemi pestrobarevnými makronkami. Vytáhla jednu a se zavřenýma očima si kousla. A podruhé. Ta slast!
Nájednou uslyšela kroky na schodech. Thorvald! Rychle makronku položila a vyběhla do předsíně.
Zbytek cukrátka ležel na stolku, malý a nevinný, jako by ani nebyl důkazem usvědčujícím Noru ze lži.

„Nemali by sme to radšej nechať na učiteľov?“ spýtal sa nervózne pán Longbottom.
„Profesor Flitwick je tu,“ odpovedala slečna Abbotová. „Ale stačíme štyria? Je to veľké kúzlo.“
„Pah,“ odvetila slečna Lovegoodová, sústredene namotávajúc prameň plavých vlasov na malíček. „Helena vraví, že prvé zaklínanie robili tiež len štyria čarodejníci.“
„Síce štyria, ale Zakladatelia,“ protestovala slečna Abbotová.
Filius sa zahľadel sa na holú klenbu nad nimi. Natiahol prútik, zavrel oči, začal zaklínať. Ďalšie tri hlasy sa vzápätí pripojili k jeho.
Prvú generáciu prvákov po vojne by Rokfort mal privítať v celej svojej nádhere, a k tej neodmysliteľne patril začarovaný strop Veľkej siene.

S kousky nebe se kšeftovalo už roky. Častokrát se celé komunity skládaly a posílaly své nejvázenější členy pro malé kontejnery. A všichni do jednoho pak zbožně hleděli na chromovaný potah schrány s tiše hučícím generátorem, kde spočívala malá skleněná ampulka, zmražená v čase. Malá a věčná připomínka minulosti. Kousek nebe (TM) znamenal naději.
A kam tedy tekly peníze a jiné komodity z prodeje kousků nebe? Do kanceláře Jona Winterse, uvnitř nevětšího krytu na východním pobřeží. Jen on věděl, že celý ten kšeft je podvod. A jedině on měl ten pravý kousek nebe. Maličký stázový kontejner s posledními molekulami atmosférického ozónu.