DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Nebe přede mnou, nebe za mnou.
Nebe nade mnou i pode mnou.
Nebe kolem mě, nebe ve mně.
Nebe kam se podívám. A pak že je ho jenom kousek.
Hromady ho jsou! Tam na tý stráni – to nejsou seníky, to jsou nebníky! Hromady voňavýho, nadýchanýho nebe!
Hups do nebe!
Letím!
Hups.
***
Chirurgickou ambulancí se táhl silný alkoholový opar, jehož zdroj seděl v čekárně.
Jindřich: „Vážně už si potřetí v tomhle roce zlomil haksnu?“
Ivan: „To vážně zapomněl, že parkujeme pod seníkem?“
Lynda: „Obávám se, že ta otázka by měla znít: Vážně jsme vypili něco, co má na etiketě velšskýho draka?“

„Ve vesmíru jsem Boha nepotkal. Bůh tedy neexistuje,“ prohlásil Gagarin.
„Člověče, viděl jsi jen žalostně malý kousíček nebe,“ usmál se Bůh. Zalistoval v Knize času dál a pohlédl na utajený sklad atomových zbraní. Povzdechl si. Někdy je složité být zároveň vševědoucí a všeodpouštějící. Ale Láska je shovívavá, nad ničím nezoufá…
Jen bylo potřeba zajistit, aby se lidstvo nezničilo předčasně.
Bůh zastával metodu „kdo si hraje, nezlobí“.
„Ta taxonomie prvoků je přeci měla na chvíli zaměstnat!“ Kdysi pracně přemluvil Evoluci, tu svéhlavou bytost, aby pracovala podle jeho instrukcí.
„Aspoň tajemství vesmíru ještě nebude odhaleno…“ řekl Bůh a započal tvorbu další galaxie.

S nechutí jsem se vymanil z Lestatova polibku a zvedl se z postele. Zavolal na mě, ale nenaléhal. Dnešní noc si domů znovu přivedl děvky. Nepotřeboval mě.
Stále ještě nahý, jsem se postavil k oknu. Nebe bylo černé, poseté miliardou hvězd. Hvězd, které mi přestávaly stačit.
Dřív jsem se plně spokojil s šedivou oblohou v Lestatových očích, které jsem ve chvílích pobláznění považoval za jasně modré. Jindy, za bouřlivě fialkové.
Z ložnice jsem zřetelně uslyšel slastný výdech, když z dívky bezbolestně vyprchal život. Tu noc jsem po letech poprvé skutečně zatoužil po tom, aby mne tehdy také takto ušetřil utrpení.

Funím do kopce, vleču tašku s ovocem a čtením. Jsem trochu naštvaná. Proč já? Jasně, mám babi ráda, i když už skoro neslyší a nepoznává lidi kolem sebe.
Do hospicu za ní jdu poprvé. Musím, na příkaz mamky. Chtěla jsem jít na rande! Michal bude naštvanej. Ach jo!
Babička se v posteli úplně ztrácí, úplně jsem se vyděsila. Poznala mě okamžitě. Chytla mě za ruku: "Děvenko moje zlatá, to jsi hodná, že jsi přišla. Ještě jednou jsem tě chtěla vidět. Tebe a nebe. Alespoň kousek nebe."
Strkám vší silou postel blíž k oknu a polykám slzy..Promiň mi to, babi..

Jakub se toho dne ráno vzbudil s nějakým bolehlavem: ,,že by mi včerejší samohonka nesedla?" zamyslel se. Vždyť ji Semen přeci pálil z kukuřice té nemohlo nic být. Už by mělo být aspoň poledne a přesto taková tma. Co teď?
Jakub se postavil dovrávoral směrem ke studni a zamyslel se, jestli tu vodu po 30 letech nevyzkoušet i pít. Zvítězil v něm zdravý alkoholismus a přesvědčení,
že voda je dobrá leda tak pro Bardaky a pro nikoho jiného ne.Pak si ale uvědomil, vždyť tam není voda mám tam zákvas.Napil se a zahlédnul malý kousek nebe a nakonec celé.

Neodvážili se riskovat. Pohřbili ji svázanou s kameny v ústech. Plíživé stíny Budče dokážou postrčit křehkou hranici mezi smrtelností a nesmrtelností špatným směrem tak snadno.
Obřad byl proveden se zvláštní pečlivostí. Každý tón zapadal na své místo. Kněz se snažil, aby smrt byla definitivní.
Dívce stojící stranou smutečních hostí došly slzy. Dívala se vzhůru skrz třepotající se větve stromů. Myslela na to, jak jí babička bude chybět.
Ale když ji po tváři pohladil sluneční paprsek, dokonce se usmála. Vzpomněla si, jak ji babička právě tam hladila. A v tu chvíli věděla, že vzpomínky jí zůstanou napořád.
Jsou různé druhy nesmrtelnosti.

Jak jasná noc. Ta pelerína z indické bavlny. Prý jí tu krásu poslal z Miltonu vděčný John Thornton. Zdála se v té spoustě látky menší. Zápolila se šálem, na kterém se ve světle svíček třpytily zlaté korálky.
Jedním krokem byl u ní, beze slova jí zapnul sponu pod krkem. Na okamžik zachytila jeho ruce a vzhlédla.
Poťouchlý úsměv, no jistě.
Chviličku ji u sebe přidržel.
Později doma přemýšlela, jak se vlastně usmívá, když je to doopravdy. A jak při tom vypadají jeho oči, střípky chmurně modrých mračen před bouřkou.
Nechtěla bláznit. Vracela se o dva tři roky zpět. Mile zasněná.

Když tu malou nepřístojnost na Netherfieldském plese zahlédla, na okamžik se zarazila.
On, zodpovědný hostitel, se tady táhne za slečnou Bennetovou jako ocásek a ještě jí tajně chňape po stuze, modré jak jarní obloha.
Bylo to roztomile dětinské i svým způsobem romantické.
Novou sílu vzpomínky poznala Miss Lawrence až o pár let později na letním pikniku u Bingleyových. Zatímco sama vyprávěla Willovi a malému Charliemu příběhy o rytířích dávných věků, čtyřletá Catherine capkala po trávníku, držela se maminky za stuhy, mžourala do sluníčka a kratičkým prstíkem ukazovala k měňavým mrakům.
"Mamma? Look, mamma, thewe is a dwagon! And a dog!"

Napadlo vás někdy, po čem se jmenuje Mariánské náměstí, když široko daleko nejbližší Marie sídlí před Týnem? Kdysi jsem tam totiž stával já. Byl jsem maličký, ale o mé důležitosti nepochybujte. Pravda, louží se kolem mě shromažďovalo, že jsem je nikdy nestačil spočítat, na jaře jsem stál spíš v jezeře než na náměstí. Jednou mi dokonce velká voda odnesla podlahu.
Dnes už nestojím, panovníku Josefovi jsem se nelíbil. Když mám štěstí, napadne někoho, že se v náměstí trochu provrtá, a já na chviličku spatřím oblohu. Ani mi moc nevadí, když není modrá. Jsem skromný malý kostelík Panny Marie Na louži.

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.
Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.
Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.
Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.