DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Kámen. Kapky. Křik. Lidí. Racků. Vzpomínek.
Kámen. Déšť. Halas. Oslav. Zařazování. Přátel.
Smích. Jekot. Zapomnění. Zoufalství. Naděje?
Smích. Výskot. Objevování. Výuka. Prázdniny.
Návštěva. Poznání. Vztek. Obvinění. Temnota.
Návštěva. Poznání. Hrůza. Smutek. Žal.
Kámen. Hrom. Křik. Zoufalství. Smích.
Kámen. Bouře. Vzpomínky. Vina. Pláč.
Voda. Racci. Krev. Rýhy. Špína.
Skotská. Fénix. Stud. Brk. Inkoust.
Strážní. Jídlo. Světlo. Vztek. Vina.
Trezor. Strážní. Léky. Deka. Oblečení.
Rýhy. Měsíce. Roky. Století. Smích.
Stud. Skotská. Vina. Vzpomínky. Zoufalství.
Kámen. Kapky. Racci. Ticho. Klid.
Kámen. Slzy. Vina. Život. Slib.
"Minerva McGonagallová se Brumbálovi Neporušitelně zavázala starat o školu až do své nejdelší smrti. Můžete ho zatknout. A."

„Doktor!“
„Áno, Lucy.“
„Keď už musíme byť zavretí v tejto krabici…“
„Tardis je výborná loď a nie krabica.“
„Keď už musíme byť zavretí v Tardis, prečo tu nemôžeme mať trochu svetla zvonku. Nemôže mať Tardis okno, aby bolo vidno aspoň kúsok neba?“
„Veď na dverách sú okná. Jasne si pamätám, že na dverách boli okná.“
„Áno, ale iba z vonkajšej strany. Tu žiadne okná nie sú.“
„Tak si nejaké pridáme. Prepneme páku sem, stlačíme toto. A máme na dverách okná aj zvnútra.“
„Skvelé, akurát z nich nie je nič vidno. Nabudúce vyrob okná čisté. Teraz by si ich mohol umyť.“

"Mám ho, mám ho, našla jsem ho! Je můj!" protínal hlas malé holčičky šum hovoru mužů okolo. Jane utíkala kráterem, šatičky, které jí ráno matka oblékla měla zamazané od prachu, ale na to ona nedbala. V rukou pevně svírala kámen, který na první pohled nepocházel z pouště, kam dopadl.
"Doktore Fostere, zdá se, že z vaší dcery vyklubala dobrá výpomoc!" zasmál se jeden z vědců.
To už ale holčička byla u nich.
"Můžu si ho nechat, tatíííí?"
Ten se jen zasmál, pohladil dcerku po vlasech, a podíval se jak ostatní souhlasně přikývli.
"Jistě, princezno. Tenhle kousek nebe je jen tvůj."

Na klidném anglickém předměstí se ozve burácející zvuk. A tento zvuk doprovází i přílet modré telefonní budky. Z té budky vyběhne muž. Cizinec, tváře špinavé, na hlavě fez a celý zamotaný se rozhlíží.
To celé pozoruje malé děvčátko hrajíc si kousek od tohoto nečekaného přistání.
"Ty jsi spadl z nebe?" ozve se z udivených úst děvčátka. Cizinec se na ni podívá a usměje se. "Tohle," ukazujíc na budku "není kousek nebe," stále se usmívajíc.
"Aha" zklamaně zhodnotí děvče a vrací se ke svým hrátkám.
Cizinec se rozběhne zpět k budce a ještě zakřičí směrem k holčičce "Jakpak se jmenuješ?"
"Rose."

Zírali do stropu. Arsen se zhluboka nadechl a spokojeně před sebe napřáhl štětce. "Takže už lepší?"
"Hmpf." Cassidy kriticky přenesl váhu tak, aby vleže mohl naklonit hlavu ke straně, jako kdyby hodnotil nějaké dílo v galerii.
Nad nimi se klenul strop zamalovaný dětsky naivním hvězdným nebem.
"A pak že to podzemí trochu nevyšperkujeme, ha!" prohlásil Arsen na účet mrzimorského doupěte. Cassidy se souhlasně zaculil, natáhl ruku a špičkou štětce domaloval ještě jednu hvězdu.
"Doufám, že za to neschytáme školní trest..."
"Kluci!" vybafla Gwen zničehonic zezdola. Oba chlapci na nebesích se provinile vymrštili a Arsen loktem převrhl plechovku modré barvy.
"QUINNE!!"

Už neměl sílu bušit na dveře a domáhat se jídla. Neprosil. Z nějakého důvodu to pro něj bylo ještě pořád důležité.
Během těch dnů, kdy mu útroby svíral hlad a ústa měl jako troud, složil účty, svlékal své lidství jako vrstvy oděvu a znovu ho poslepu skládal. Proč by si teď nemohl vytvořit kousek nebe?
Dal by mu odstín večera, kdy prvně políbil Roberta, nebo blankyt rouch andělů z oltáře.
Modř očí, které se na něj něžně upíraly...
Zamrkal.
„Byl to jen zlý sen,“ pošeptala mu Anna. Její dlaň hřála a do vlasů se jí vkrádalo svítání.
Richard ulehčeně vydechl.

Myslím, že jsem ho kdysi měl, ten kousek nebe, to neutuchající štěstí.
Ale tehdy se mi nezdálo dostatečné, chtěl jsem větší kus, jiný kus.
A tak jsem hledal. Hledal jsem celý svůj život. Hádáte správně, nenacházel jsem. A čím víc jsem hledal a čím dál jsem cestoval, tím méně pravděpodobné se zdálo, že najdu.
Škoda jen, že mi to nedošlo už tehdy.
Teď jsem příliš starý. Říká se, že láska a štěstí kvete v každém věku, ale není to pravda. Je to zoufalé pořekadlo příliš mladých a příliš starých.
A i kdyby to byla pravda, to moje nebe už není.

„Kde bych byl, kdybych v životě nepospíchal? Asi stále na místě.“
Motto Blonďatého rytíře
„Nebojím se létat v dešti, sám mi nemůže ublížit. Ať klidně spletence vod bičují celou Il dvojku, jen se nesmí začít blýskat,“ pomyslel jsem si při třetím letu v tomhle týdnu. Němci jsou stále více opovážliví a už dva týdny létáme i v noci za nulové viditelnosti.
Černého ďábla jsem neslyšel ani neviděl, dokud se neozval zvuk kulometu. A přitom by stačilo, abych měl před sebou kousek čistého nebe. „Příště budu rychlejší,“ zadoufal jsem při pomalém pádu. Bude ale příště? To se uvidí za 20 sekund.

Ředitel Dippet dlouho váhal, než se nechal k té novotě přesvědčit. Přece jen, takový zásah do podoby hradu, a ještě tak náročný.
Ale pak musel uznat, že to Brumbál provedl dokonale. Celý profesorský sbor byl stejného mínění: „Nádhera!“
Temné nebe posypané tisíci hvězd se jim klenulo nad hlavou, úplně jako opravdové.
Dva dny se všichni předháněli v obdivu.
Třetího dne přišel Brumbál na snídani a uvítalo ho naprosté ticho a mrazivé pohledy. Sklouzl pohledem na louže vody na zemi i na stolech a pochopil.
„Tedy pane kolego…!“ spustil ředitel.
Brumbál s omluvným úsměvem pokrčil rameny. „Musím to ještě trochu doladit.“

Kryštof, Štumpa a Jarka se odstěhovali během jednoho měsíce. Štumpa s Jarkou se našli, tak šli do soukromý. Jenže neměli tu odvahu zaplatit ještě 2 měsíce než najdu za ně náhradu. A tak jsem se stěhovala taky. Měla jsem na to pár dní, takže sem na nabídku kývla, aniž bych byt viděla. Mohlo mne napadnout, že bývalý sklep bude vypadat jako sklep, ve kterém je navíc dodané umyvadlo, postel a nic víc. Teď držím obě dvě ruce nahoře, v jedný bílou a ve druhý modrou barvu tekoucí po štětci. To abych se mohla podívat na nebe, kdykoliv se mi zachce.