DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

Šplhá posledních pár desítek výškových metrů. Na vysoký kruh skal, který ze všech stran neprostupně obepíná jeho vesnici, se dostával přes měsíc, každý den o kousek prodloužil svou stezku ze skob a lan.
Náhle se na obloze, blankytné, co pamatuje, vyloupne velikánský černý hranatý mrak. Mrak? Ne, to kus nebe se odklopil kamsi vzhůru. Otvorem vlétá skupina bestií větších než stodola – skupina draků.
Ti se snáší k nic netušícím vesničanům, hází je bez ladu a skladu do velikého koše a po úspěšném výlovu odlétají.
Muž stojí na vrcholu skal a opírá se o kašírovanou oblohu. Pláče. Je v teráriu sám.

Když vystupoval z taxíku, nebe bylo azurově modré. Byla to pouhá návnada absurdně kontrastující se siluetou na střeše.
Pak se nebe zatáhlo šedým povlakem. A Sherlock padal. A padal.
Teď stál John na stejné střeše. Uplynul rok. A nebe bylo stále stejně šedé.
Nemělo to smysl. Nic. Život ani kariéra. Padající postava ho pronásledovala ve snech. Držela mu otevřené dveře do prázdna. Zvala ho dál. Bylo by neslušné odmítnout.
John vystoupil na okraj střechy. Ostrý vítr mu vehnal slzy do očí. Snad naposledy.
Zhluboka vdechl vůni počínajícího jara.
Vykročil.
Nebe téměř zčernalo.
A chodník byl tak blízko.
Tak zatraceně blízko.

Ani nevím, jak se tahle kytka jmenuje dovopravdy. U nás se jí řikalo bouřka. Bylo zakázaný jí trhat, protože kdo utrhne bouřku, roztrhne kus nebe a přivolá déšť.
Hanelei měla kukadla modrý zrovna jako todle kvítí a copy zlatý jako klasy vo žních. Bylo nám deset, právě končilo léto. Seděli jsme na stráni a mhouřili voči do slunce, brundibáři bzučeli, mateřídouška voněla a já že jí natrhám kytičku bouřky. Vztekala se, že nesmím, ale já se smál, sena že jsou pod střechou, tak co.
Večer se přihnala buřina.
Druhý den začla válka.
Tu kytku vod tý doby nemůžu ani vidět.

Ianto Jones zažíval den blbec. Nepojízdnost jeho přibližovadla znamenala, že se do práce a zpět musel vydat sockou. Už teď mu bylo jasné, že při jeho práci to znamenalo jet nočkou plnou podnapilé omladiny.
Ten idiot Harper ho domů nesveze, ani kdyby ho na kolenou prosil. Vlastně, to by Harpera náramně pobavilo. Čekal na autobus a pozoroval ocelově šedé nebe. Určitě začne chcát. Ianto chtěl modro. Alespoň kousek. Kousek modrého nebe. Začalo chcát.
U zastávky zabrzdilo auto. Přece jen modrá, na kabátu a košili řidiče. Jack otevřel dveře spolujezdce. Ianto se usmál a nastoupil. Možná to nebude tak blbej den.

Vinnetou dobře věděl, že ho Šarlí bude opouštět. Kdo mohl zadržet takového muže? I jiná místa potřebovala jeho horoucí srdce, silné paže, smysl pro spravedlnost. Libye, Arábie, Afrika… Přesto mu zoufale chyběl každý den. Když mu stesk rval nitro až k nesnesení, vycházel Vinnetou z puebla, aby si Šarlího přípomněl o samotě. Položil se na záda a otevřel všechny smysly. Vybavoval si jeho tvář. Zlátnoucí tráva prérie byly jeho vlasy. Modravé nebe nad prérií jeho oči. Zvuk větru byl jeho hlas. Kosův sladký zpěv jeho smích.
Vinnetou prudce zabořil prsty do hlíny. Prosluněná prsť byla jako dotek jeho teplé tváře.

Nebe symbolizuje nejtoužebnější přání i nejzazší limit. Někdy je šmolkově modré a nekonečné. Jindy má ocelově šedou barvu a téměř padá na hlavu. Pro někoho představuje nebe strop, na který dosáhne ze židle. Je to zdánlivě jednoduchá metafora a každému je jasné, kdo z těch tří výše uvedených je nejšťastnější.
Jenomže z nekonečné modři bolí oči, z ocelové šedi padá životodárný déšť a bílá omítka znamená střechu nad hlavou. Různí lidé mají v různé dny různá přání a vztahují se na ně různé limity. Někteří dokonce o nebe nemají vůbec zájem. I tuto metaforu se tedy vyplatí promýšlet do hloubky.

Jedna z věcí, kterou ve službách Jejího Veličenstva vybrousíte k dokonalosti, je schopnost rychlého rozhodování. Jediná vteřina navíc může znamenat rozdíl mezi další skleničkou a funusem na státní náklady. Vaším. Nebo vašich kolegů.
Dupl jsem na brzdy. Cvok na přechodu ustrnul. Slunce se mu odrazilo v brýlích.
Stáhl jsem okénko.
„Co tu blbnete?“
„To jste VY,“ zívl.„Jdu z práce.“
„Je šest ráno.“
„Že by?“
Zas připomínal někoho, koho česala kočka.
„Snídani?“
„Čaj,“ řekl, „a tvarohový koláč. “
„Nasedat.“
Teď by měl nejspíš zaznít David Arnold, ale některé scény asi soundtrack nepotřebují. Svítalo. Ten kousek nebe nad Londýnem vypadal skoro přívětivě.

Šlápl jsi do louže a ani sis nevšiml nebe, které se v ní odráželo.
Jeho kousky se rozstříkly okolo, ale ty ses soustředil na své záležitosti.
Upil jsi ze sklenky a nevnímal jsi nebe, mihotající se na její stěně. Chtěl ses jenom podívat na dno.
Nebe čekalo i v displeji telefonu. Našel bys ho, kdybys chtěl. Ale ty jsi musel začít zuřivě datlovat.
V ciferníku hodinek už se odráželo jenom matně. Bylo mu předem jasné, že tě zběsile spěchající ručičky zajímají o tolik víc.
Když jsi se konečně, se zoufalstvím v očích, podíval přímo nahoru, nechtělo už nebe vidět tebe.

Zpoza baru jeho příchod sledovalo všech pět barmanů. Nikomu se nechtělo obsluhovat největšího ze skupiny žravých gurmánů.
Nakonec Josef, nejstarší a nejzkušenější číšník vzal to břímě na sebe.
„Bude si pán přát?“
Žravý rychlým pohledem přeletěl jídelní lístek.
„Jako předkrm tunu saharského písku. K hlavnímu chodu si dám sněhem sypané Himaláje s přílohou deštného pralesa. K pití trochu Rudého moře. A jako třešničku k zakousnutí něco lehkého – kousek nebe.“
Objednávka byla vyřízena během několika minut.
Když žravý do sebe nacpal poslední sousto spokojeně zafuněl, odfrkl si a za zvuku obrovské rány vybouchl.
„Tak tohle teda uklízet nebudu,“ suše oznámil Josef.