Vyšehrad

Tma je studená, tuhá a lepkavá jako smůla. Tabitha zavře oči a zadrží dech, ale tma jí stoupá do hlavy a ledovými prsty svírá duši.
Vítr!
Tma ji vyplivla doprostřed rozkvetlého sadu. Listí šumí, ptáci zpívají. Ráno po tíživém snu, na první pohled.
„Jsem v druhé dimenzi,“ řekne Tabitha Karlovi.
Karel tady není, Karel je venku u trhliny, ale její uši jsou jako jeho. Slyší její hlas. Ona nemůže slyšet jeho.
Zvedne hlavu. Nebe je zelené a travnaté.
„Fando!“ zavolá.
„Fando?“ opakují tisíce ptačích hlásků.
Před ní přistane pták s lidskou hlavou.
„Co tady pohledáváš?“
„Dítě. Lidské.“
„Tady žádné není.“

První dimenze je samá černočerná tma. Žádné pouliční lampy. Tabitha nohou hmatá po obrubníku zastávky. Nic.
Otřese se. Loni, když ji věznila Militia, několik měsíců neviděla slunce.
Karle…
Slyší ji?
Myslí na něj, na jeho hlas, na jeho doteky. Čeká na ni venku, na druhé strany, a někde v další dimenzi čeká to malé dítě. Najde je. Zvládne to. Zvládne to. Zvládne to. Tma ji nedostane.
Zavře oči, zakryje si je rukama a čeká, až přivyknout naprosté tmě.
Pak otevře oči a kolem je jen přítmí a jinak nic.
Něco ano.
Čtyři kroky nalevo se černá kulatá díra do kanálu.

Stará paní upíjí černou kávu. Františkovi nenabídla. Mamka vždycky říkala, že káva je pro dospělé. Táta říkal, že cigára jsou taky jen pro dospělé. Cigára smrdí a kafe voní divně.
Z nohavice upadne kus bláta.
„Půjčím ti čisté oblečení.“
Kalhoty a tričko letí do dřevěného sudu.
„Co je to?“
„Pračka. To tě ještě nikdo neučil čarovat?“
Ve skříni jsou krajkové halenky, dlouhé sukně, krásné šaty, vlněné šály.
Vytáhne lněnou sukni a hladkou halenku.
„Ale já jsem kluk.“
„Proč myslíš?“
„Mám pindíka.“
„Kolem pindíka se tvůj život přece netočí.“
„Máma říkala, že kluci to mají lehčí.“
„Vy lidi jste tak zabednění.“

Tabitha se cítí, jako kdyby vstupovala na zamořené bitevní pole. Jen ona smí dovnitř. Nic se nesmí dostat ven.
Zbývá zajistit, že se dostane ven ona. Jde ke Karlovi, který už čeká na zastávce, těsně u prostupu.
Bere Karla za ruce a ošije se. Kouzlo funguje jen za jistého předpokladu. Kéž by teď byli sami.
„Budu tvé oči,“ říká Tabitha, Karel zavírá oči, ona se konečky prstů dotkne jeho víček.
„Budu tvé uši.“ Přikryje mu boltce uší.
Vezme ho za ruce. „Nebudu tvé ruce.“ Pustí.
Prostup čeká.
Tabitha obejme Karla, přitiskne se k němu.
Pak odejde do díry mezi světy.

Maminka pekla bábovku málokdy a když už, chutnala úplně jinak, než kousky dobrot ovčas přidávané k obědu v jídelně. Ne tak lehce a sladce. První rok ve školce Fanda do sladkostí vždy jen jednou kousl a měl pocit, že žvýká mončičáka, takže vždycky nechal zbytek kamarádovi.
Babička mu tu a tam podstrčila čokoládovou tyčinku. Máma na to časem přišla. Chvíli se zlobila. Nakonec svolila, ale nejdříve musel sníst oběd.
Bábovka chutná jako od babičky, ale stará paní není babička a je zvláštní, má oči černé jako uhel
Pro Fandu je však lepší být u ní než sám pod kamennou oblohu.

„Co se mi to tady snažíte namluvit?“ vyjede Mirka Jovanová na mladého čaroděje z Karlova oddělení. „Kde je moje dítě?“
Tabitha převrátí v ruce pergamen s překládacím kouzlem. Neskrytě. Občas je třeba někoho zasvětit do tajů kouzelnického světa. Někdy neexistuje způsob, jak to udělat správně.
„Umím česky jen pár slov,“ promluví Tabitha. „Tohle mi pomáhá se s vámi domluvit. Umíme přemluvit realitu. Každý takový zásah zanechá otisk. Většina je neznatelná a neškodná.“
Většina.
„Tenhle ne. Je to trhlina mezi dimenzemi. A já jí můžu projít.“
„Proč vy?“
„Protože…“ Tabitha zaváhá, vyhledá očima Karla. „Mně neublíží.“
„Jdu s vámi,“ prohlásí Mirka.

V jednom květináči uschlý akát, v druhé bílé lupení, barvy jako na erbu bez kovu, ještě chybí havraní čerň, stín křídel a krákorání, nevermore. Pavučiny chlurmě dokreslují atmosféru. Už se tady dlouho neuklízelo.
Topůrko sekery podetlo uschlý akát. Nastupuje úklidová četa. Do dálav se nese pracovitý hluk. Rarášci zlobiví kradou kýble, hází hadry,
Ó pane náš, buď s námi a zlé pryč!
Vyvolili jsme si pokácet akát, a co z jeho útrob se vynořilo!
Sekera sviští vzduchem, zatne se do trámu.
Ó pane náš!
Zákeřně schovávme sousedovi do výlohy papírnictví pařez akátu i s květináčem. Ten se ráno bude divit.

Tabitha se fofrem otočí zády k Botiči. Výjev se jí patrně vypálil na sítnici.
„Vezměte si aspoň spodky!“ zahuláká přes rameno.
Trojice Britů vyleze z vody, unisono se otočí zády a sáhne do hromádky oblečení. Tři bělostné signály div neoslepí okolí.
„Hledáme tohle dítě. Možná leží na dně tohohle potoka.“
„Kouknem tam. My jsme jsme voda a Steve vzduch.“
Trenky letí dolů.
„Nejdřív byste měli vystřízlivět.“ Tabitha sestaví jedno užitečné kouzlo a čeká, až se chlapci zcivilizují.
„Tabitho.“
Karel.
Dotkne se ho.
Z Botiče se ozývají dávivé zvuky.
„Potřebujeme pomoc,“ řekne Karel. „Věř mi, radši bych tě do toho netahal.“

„Jak dlouho už jsi nic nejedl?“ zeptá se stará paní a ukrojí Fandovi další kus bábovky.
Paní vypadá jako babička. Téměř.
Oba sedí v téměř světnici téměž chaloupky s téměř zahradou a téměř plotem s oprýskaným bílým lakem a spoustou plevele, a hlídacím psem, který štěká téměř jako normální pes, a tiše se plížícíma kočkama.
Bábovka a kakao chutnají skoro jako u babičky na chatě.
Cosi drobného, těžko uchopitelného jim schází, cosi, co Fandovi neustále uskakuje ze zorného pole.
A to ani nemusí vidět tu kamennou nebeskou báň, která odráží každé Fandovo zavolání, jako kdyby celý svět zpíval s ním.

„Karle?“
Otočí hlavu. Málem si rozbije nos o chodník.
„Co to bylo?“
Jeremiáš Ditrich, kluk z Karlova oddělení.
„Reziduální magie. Hodně silná. Oheň, téměř prázdnota. Teď bez projevů.“
„Nedělej ani kontaktní čáru,“ zarazí ho Karel. Otře si krev z nosu. Jeremiáš mu pomůže vstát.
Jeremiáš pohladí kámen v obrubě chodníku. „Interdimenzionální díra. Země, prázdnota... ne, oheň.“
„Interdimenzionální vězení. Asi vím, po kom.“
„Do prdele,“ ujede Jeremiášovi. Vždycky mu to zapalovalo rychle.
„O co jde?“ ozve se kolega od magických útoků.
„Tady v Praze bojovali dva mocní čarodějové. Jeden druhého uvěznil mezi světy. Zůstala tady po nich rezidua. Někdo je využívá.“