Vyšehrad

Zastávka tramvaje. Trafika se špinavou výlohou, rozšlápnutá psí hromádka, zažloutlý billboard, tmavý flek. Pach moči.
„Určitě je to to místo?“
„Jak to mám vědět,“ zabručí trafikantka. „Pracuju. Nekoukám, co kde lítá. Odtud přišel ten chlap. Tašky jsem viděla, jedna byla svítivě žlutá, ale na děcko si nepamatuju.“
Karel poděkuje a porozhlédne se. Roztáhne prsty, dotýká se magie místa. Praha je staré město, se starou zlatavou magií klidnou jako vodní hladina.
Zamrazí ho v konečcích prstů. Zastaví se uprostřed kroku. Tady.
Dotkne se chodníku.
Hluboký, mnohovrstevnatý chlad.
Útok zbytku čehosi.
Hlava mu třeští, v nose lepkavý chlad. Krev skane na chodník.

Tabitha se přidala k jediné dobrovolnické pátrací četě, jejíž vedoucí uměl anglicky. Park, který šli prohledat, se jmenoval Folimanka. Tabitha vyfasovala píšťalku a černobílou kopii fotografie. Na třetí pokus zvládla přeslabikovat zdrobnělinu chlapcova jména.
Zavolá asi pětkrát.
Když nemá nikoho v dohledu, vytáhne křídu a zrcátko, aby mohla kolem fotky načrtnout zpětné čáry. Zrcadlené kouzlo mága zrcadlícího živlu. Mnohonásobné zesílení.
Stříbrné linky se rozběhnou do všech stran, bezradně zatočí a zmizí do ztracena.
Co si myslela?
Vyšehradští už to určitě zkoušeli.
Zahlédne paličku kopru.
Pylem popráší fotku dítěte. Magická ochrana.
Víc udělat nemůže.
Pak vstane a hledá a volá dál.

Tabithu probudí slunce ve tváři. Sáhne vedle sebe. Nahmátne prázdno. Prozkoumá pohledem cizí pokoj. Bílé stěny, tmavé skříně. Zavřené dveře. Tabitha vykoukne ven. Vůně kávy z kuchyně. Tichý hovor z obýváku.
Karel se naklání nad miskou s pableskující vodou a otevřeným spisem. Služební hovor. Něco nečekaného. Dnes neměl mít službu.
Tabitha mu tiše nakoukne přes rameno. Pohřešované dítě. Mrtvý otec. Otec je jí povědomý.
„Včera jsem s ním mluvil. Dneska ho našli mrtvého ve stoce.“
Tabitha se musí chytit křesla.
Ten muž potřeboval pomoc. Karel mu ji nabízel. Tabitha ho odvolala, protože spěchala do soukromí. Mizerná rada. Ještě mizernější rádce.

Milé matky,
o tomhle v televizi nemluví!
Přede dvěma měsíci jsem se procházela po Vinohradech s mou pětiletou dcerou Táňou. Když jsem u zastávky tramvaje kupovala zmrzlinu, dvě vteřiny jsem nedávala pozor a dcera zmizela. Po dvou hodinách ji našli s nějakými Rusáky, ostříhanou a převlečenou do chlapeckého oblečení.
Před třemi týdny zmizel tříletý chlapec a kolem se zase motali nějací Rusové nebo Ukrajinci. Tohle dítě je stále pohřešované!
Včera se ztratil pětiletý chlapec. Hádejte, kdo byl „svědkem“!!!
Média o tom mlčí. Policie tvrdí, že případy spolu nesouvisí.
Je načase říct A DOST!
Děti si krást nenecháme!
Vaše
Rozhořčená matka

Mirce došel kredit i hotovost.
„Můžu od vás zavolat tchánovi?“
„Tam jsme přece už byli,“ odpoví jeden policajt.
„Kašli na to,“ zavyje druhý.
„Tam jsme šli jako první,“ promluví třetí. „Když roky bráníte synovi vídat se s vlastní rodinou —“
„Ty už drž hubu! Pardon, paní Jovanová. Jděte domů. Pokud něco zjistíme, zavoláme vám.“
„Určitě jsem vám řekla špatně telefon.“
První se nadechne, druhý do zarazí gesten a bez komentáře přistrčí Mirce protokol.
Pevná linka správně. Mobil taky.
„Jendo, zavolej paní Jovanové, že jsme našli… aha, vy jste tady.“
Mirka zadrží dech.

„Ano.“ V hlavě má prázdno. „Je to můj manžel.“

Mirka našla první vážnou známost v patnácti na diskotéce. Když maturovala, blížilo se jejich páté výročí. On se dostal na vysokou a odstěhoval do Brna na koleje.
„Měli byste myslet na společné bydlení a svatbu,“ říkalo okolí.
Do půl roku se rozešli.
„Neboj se, někoho si najdeš!“
V pětadvaceti se bát začala.
„Nesmíš být tak vybíravá.“
Daniela potkala v sedmadvaceti.
„Je to sice blbec, ale bude miminko!“
Za dva roky přišel o práci.
Brigády, chlast, dvě léčení.
„Jaktože jsi ho ještě nevyhodila?“
Rok na suchu, nová práce.
Půjčila mu Fandu na neděli odpoledne.
Daniel se ožral a zapomněl ho kdovíkde.

Daniel potřebuje palivo. Potřebuje palivo, nebo sebou šlehne. Převlékne se z hadrů, které smrdí kanálem. Hledal úplně všude.
Netahat domů flašky. Nejdůležitější pravidlo. Musí obejít obloukem tu trafiku a hledat dál, dál. Venku je už tma.
Kopne do sebe absinta na baru. Vedle na sebe mrkají dva cizinci. S absintem. Jak se z takového patoku mohla stát legenda?
„Ještě jednoho?“
„Ne, díky.“
Daniel vypadne. Radši. Málem se přerazí o smrček. To už je ožralej?
Plácne sebou na schody.
Hihňání.
Chlap zarazí ženskou a promluví česky: „Jste v pořádku?“
Daniel se posadí. „Jsem.“
Cizinka se ohlédne: „Hey! Are you going?“
„Yep.“

Tabitha Wells do sebe otočí panáka absintu a z té chuti jí naskáče husí kůže.
Nesedí v Duplexu. Chvíli chodila kolem a pak zapadla o kus dál do Alhambry.
Za půl roku prý skončí svět. Blbost. Pro Tabithu skončil před rokem.
Násosky sosající ze sklenek. Pár láhvi kofoly s brčky.
Zachytí pohled jakéhosi muže. Určitě je na lovu. Žen? Čarodějů?
Opětuje jeho pohled a málem se polije druhým absintem.
Přijela bojovat s démony minulosti. Proč nepotkat zrovna vyšehradského telepata? Mohl to byt někdo horší. Třeba sestra Jolana nebo Sklepmistr nebo ten chlápek, co ji loni odvlekl z Duplexu do pekla.

Čekal cokoliv. Že kluk začne natahovat moldánky, jakmile zjistí, že s ním tentokrát máma nejde. Že klukovu oblíbenou hovězí polévku přesolil, protože kvůli těm pitomým cigaretám
Kvůli těm podělaným cigaretám…
Kurva!
Daniel praští pěští do zdi, až mu začnou krvácet klouby prstů.
„Vypadněte, nebo zavolám policii!“
Zamrká. Zvoní a klepe jak magor a pak mlátí do zdi. Taky by na sebe zavolal policajty.
Paní je asi osmdesát let.
„Promiňte,“ popadne dech, „neviděla jste tady kluka? Šestiletého, takhle vysokého?“
„Tady? Ne.“
Pořád. Ta. Samá. Odpověď.
Roztřesenou rukou si zapálí.
Františka nikdo neviděl. Jako kdyby se do země propadl.
Co teď, sakra?

Tramvaj zastaví, Daniel popadne tašky a Fandu a vystoupí. Pohlédne na fasádu domu. Na okně se rýsuje flek. Zatraceně. Strávil celou sobotu uklízením. Dokonce odsunul skříň a vytáhl na světlo boží těch pět prázdných flašek z doby, kdy ještě mohl hlídat kluka a Mirka se nechala uprosit a uslibovat. Čtyřikrát. Popáté ne.
Rok na suchu je třeba oslavit. Mirka mu konečně svěřila kluka, na nedělní oběd.
Trafika naproti domu. Kvůli klukovi snad těch pár hodin bez cigarety vydrží, ne?
„Počkej tady. Musím pro… kolíčky.“
Odloží tašky, zaběhne do trafiky, koupí jedny camelky a běží zpátky.
Kluk i tašky jsou pryč.