DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

Obří loď v podobě oživlého topinkovače.
První prst.
Plechový král potkává Svíčku, která nezhasla.
A druhý.
Jablko, ve kterém zůstávají zuby a mění se v záplavu perel.
Třetí. Ječíš bolestí, ale teď nemůžeš přestat.
Křičící hejna racků nad krajinou z čokolády!
Čtvrtý. Krvavých šmouh už je plná zeď.
Vzpomínky na dětství, co přišly na návštěvu.
Pátý. Chytáš se za hlavu tím, co zbývá z tvých rukou. Múza se v zamčené místnosti šíleně směje.
Pozastavené kyvadlo. Včerejší oběd utekl s pěknou servírkou. A další nápad. A další. A tobě už nezbývají prsty.
Smlouvy se mají dodržovat, Madocu. Teď už to víš.

„Já ti dám, ty obšourníku, že prej se maj sliby plnit o Vánocích.
Za prvé je slib poskytnutí sexu proti dobrým mravům. (§ 545 občanského zákoníku)
Za druhé... vždyť se podívej, jak jsi ošklivý! Je přece jasné, že jsem to myslela v žertu. (§ 552 občanského zákoníku)
Nehledě na to, že využití bezbrannosti k pohlavnímu styku je de facto znásilnění. (§ 185 trestního zákoníku) A kdoví, jestli to nebyl i sexuální nátlak. (§ 186 trestního zákoníku)
Tak si dej odchod, chlapče, než podám trestní oznámení. (§ 59 trestního řádu)"
No a je to jasné... pomyslel si smutně Bůh a přidal právničky na seznam ohrožených druhů.

Ten dům stál opravdu za to. Starý, ale rozložitý, pevný v základech, v jeho zdech byl stále cítit genius loci jeho bývalého majitele, rozmarného malíře. „Tady bude kuchyň a tenhle pokoj je jako dělaný pro děti,“ švitořila budoucí majitelka.
„Je tu jeden problém,“ ozval se realitní agent. „Bývalý majitel měl kocoura a vymínil si, že kocour tady musí dožít.“
„Jako tady? Vevnitř? Ani náhodou!“ ohlédla se švitořilka. „Kudy do sklepa?
„Tudy,“ ukázal zneklidněný agent. Pak už jen slyšel ránu a nářek.
Jako obvykle. Odmítnou kočku, už houká sanitka a smlouva zas nikde.
Černý kocour za oknem potměšile přivřel zelené oči.

„Je nám ľúto, pane, ale zmluvy sa musia dodržiavať...“
Toto bolo už štvrtý krát, čo mu zhabali majetok. A on sa už po štvrtý krát sťahoval s rodinou do nového domu. Teda, ten dom nebol nový. Bola to stará chajda. Dúfal, že jeho potomkovia budú mať lepší život. S trochou viac peňazí.
Toto bude ale naposledy, čo sa sťahuje. Muklovskí právnici ho už teraz nevysliedia. Skúsi to kúzlo. Musí fungovať. Vymýšľal ho len pre túto príležitosť.
Fidelius napriahol ruku s prútikom a namieril na dom.
Zaklínadlo nesúce jeho meno sa stalo veľmi populárnym a to nielen v boji proti právnikom.

Vévoda nevěřil v metodu cukru a biče; věřil na bič a prvotřídní stejk. Timova záda chladila léčitelova mast a v břiše ho hřála dvojitá porce hovězího.
„První úkol,“ prohlásil vévoda. „Přivedeš mi tu svou kapsářskou bandu.“
Tim polkl.
„Nemám žádnou…“
„Nezkoušej mi lhát, chlapče!“
Strach se usadil Timovi v krku jako dusivý uzel. Sevřel rozklepané ruce v pěst.
Jednou vyvázl, ale jestli teď odmítne panovníkův požadavek…
Zítra už možná ruce mít nebude.
„To neudělám, můj pane,“ zašeptal.
„Na něčem jsme se dohodli,“ připomněl vévoda ledově.
„Vím, ale… nemůžu je zradit.“
„Odvést!“ poručil vévoda stroze strážci.
Když osaměl, zamyšleně se usmál.