DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

Korunní princ byl jako obvykle ponořen do četby.
Ale Machiavelli v něm vyvolával stále větší pobouření.
„Bože, jaké hanebné, nemravné rady panovníkovi! Bezohlednost, lstivost, věrolomnost…“
V zápalu napsal pojednání, ve kterém takovéto chování zavrhl. Král musí být přece čestný, ohleduplný, ušlechtilý…
Brzy poté, co nastoupil na trůn, zemřel císař Svaté říše římské. Nezanechal syna. Přál si však, aby jeho potomci, třebaže po přeslici, zdědili veškerá rodová panství. Obětoval mnoho sil a prostředků, aby získal souhlas sousedních panovníků.
Mladý král nezaváhal. Bez ohledu na otcovy úmluvy vyhlásil nové královně válku a zabral bohatou sousední provincii.
Do dějin vstoupil s přízviskem Veliký.

V Kocourkově na stanici policejní svodky
zjevily se jednou zrána cizí polobotky.
Strážníci hned rokovali, kde se tady vzaly:
"my ten případ vyřešíme", závazek si dali.
"Ten, kdo dotyčného zouval, se zbraní s ním možná smlouval."
"Oběť jistě trpěla, když naboso odjela."
"Máme boty bez mrtvoly, pachatel z nás dělá voly."
"Nikdo z osob zúčastněných nenechal tu fotky."
"Nedořešen nesmí zůstat případ Polobotky."
Kocourkovští nad zločinem zoufali si velice:
"koho v poutech odvedeme z trestanecké lavice?"
"Ta bota má žraloka." - "Pirátům pad do oka?"
Našli ševce co prý ušil osudný pár botek,
tak zabásli aspoň jeho, že je "starý šotek".

Tvrdý kámen pod jeho pozadím laskal jeho svaly a připomínal mu každou vteřinou, že jisté úmluvy se časem nepromlčí. Král lesních elfů se soudě podle velikosti kobek a přídělů vody a chleba cítil stále dotčen činy jeho předků.
Možná, že si trpaslíci nechali některé z klenotů, které si u nich objednal, nutno ale dodat, že plavovlasý monarcha zapoměl někde mezi sklenkami Dorviňonského vína poslat dojednané peněžní vyrovnání za provedenou práci. Nikdo tak nemohl jeho předchůdce soudit za to, že si něco ponechali jako odškodnění. Bohužel, nevyřešený účet se proměnil v eso v jednom ze širokých rukávů toho mazaného elfího psa.

Zamračená zrzka potají sledovala zlatovlasou dívku, jak se pachtí s přeléváním vody.
Pak kácela stromy. Mladík znaveně seděl na pařezu.
„Ani na tohle se nezmůže, nekňuba. Jestli stará čarodějnice nepřijde na švindl, sním vlastní ocas," bručela si zrzka nakvašeně. "Už nikdy nebudu žebrat! Radši chroustat syrové myši, než se nechat nalákat na pečínku a čerstvý chleba a kvůli tomu mít na krku toho…“
„Ryško, pomoc!“
Mládenec se zlatovláskou vyběhli ze zámku. Čarodějnice jim byla v patách.
„U Želmíra, zas to zvoral.“
Vzala na sebe liščí podobu. Odevzdaně vystoupila z úkrytu připravena dál sloužit, bořit hory, vyrovnávat doly, ocasem stopy zametat.

Poslední dávka vyčistí z hlavy myšlenky. Pak začne znovu, nespoutaná, živá.
Spánek, dlouhý spánek, ten dá zapomenout. Prášky pro jistotu zapít vínem, a pak spát a spát a probudit se odpočatý, klidný.
Voda odplaví svíravou nejistotu, a když bude plavat rychle, určitě unikne.
Dlouhá koupel ve vaně, pár panáků, možná něco dalšího k probuzení fantazie. A znovu dokáže sebe přetavit do hudby a veršů.
Láhev, věrná kamarádka, zažene všechny stíny, vymaže jí mozek z hlavy. A bude dobře, půjde se dál.
Kdepak, holenkové, co jste dostali, jste si odžili. Tady platí něco za něco.
Dveře do Klubu 27 se otevřou.

Týpky, jako jsou moji bratři, prostě nesnáším.
Žádná motivace, žádná disciplína, žádná zodpovědnost. A taky žádná hygiena. Marně jim říkám, že bahenní koupel ještě nikoho nezabila.
Jeden bydlel v papírové krabici, druhý si postavil chatrč ze starých palet. Tvrdili, že jim to stačí.
Já léta dřel, zadlužil jsem se po uši, abych se domohl pořádného bydlení. Můj dům, můj hrad. Nejsem nadšený, že mám bratříčky najednou na krku.
Jenomže jinak to nejde. Krev není voda. Krev je nepsaná smlouva.
Když bratrům vlk rozfoukal´příbytky a smrt jim dýchala na záda, nemohl jsem je nechat na ulici.
Jsme přece prasata, ne lidi.

Zamyšleně se zahleděl na svou dceru. Na tvářích se jí ještě leskly zaschlé slzy. Byla tak drobounká. Když ji držel v náručí, téměř ji necítil.
Co jen si teď počne? Tady! Na válečné lodi! To přece není místo pro děvče. Proč jen mu Bůh raději nenadělil syna…
Dívala se na něj uplakanýma očima. Viděl v nich strach, smutek, ale také ždibec naděje.
Slíbil otci O’Dowdovi, že se o ni postará. Slíbil to své ženě ve svém posledním dopise. Tehdy nevěřil tomu, že by k tomu kdy došlo. Teď mu Bůh ženu vzal. Bez varování. A on musel dostát svému slibu.

"Uděláme dohodu..."
"Jakou?"
"Dám ti moc, po které tvá temná dušička touží."
"Co za to?"
"Nic velkého, myško. Jen zůstaneš navždy se mnou..."
Myslela jsem, že vím čemu jsem se upsala.
Že můj život bude mnohem lepší.
Myslela jsem, že nebudu schopná citů.
Spletla jsem se.
Čekala mě jen bolest, protože až na nebijící srdce jsem byla stejná a on byl mnohem krutější, než jsem ho do té doby znala.
Vytrvala jsem, protože jeho smlouvy se dodržují.
"Pacta sunt servanda."
Pošeptal mi do ucha ve chvíli, kdy jsem před ním ležela v krvi.
Potom, co jsem ho poprvé chtěla opustit.

S opovržením hleděl na toho muže. Potil se, oči mu těkaly po místnosti. Zoufale hledal výmluvu, která by ho zachránila.
„No?“ protáhl netrpělivě. „Máte ty peníze nebo ne?“
„Já… ehm…“ koktal. „Pane Malfoyi, moc vás prosím, posečkejte mi měsíc. Určitě je seženu, slibuju.“
„Zavázal jste se je vrátit dnes.“
„Ale… co vám to udělá… Určitě je nepotřebujete…“
„Jistě že nepotřebuji,“ odfrknul si pohrdlivě. „Ale smlouvy se mají dodržovat. Váš dům se stane majetkem mého rodu.“
Už odcházel, když se ozvalo:
„Nikdy jste nelitoval žádné smlouvy, kterou jste uzavřel?“
Mimoděk se dotkl levého předloktí.
„Dobrá. Máte měsíc. Ani o den víc!“

„Hej! Velký Déčko!“ zařval jsem.
„Déčko? Déčko? Uvědomuješ si, s kým mluvíš?“ ozval se vládce pekel.
„Neřeš Devline,“ utrousil jsem, vytáhl pédevadesátku a nasázel pár střel do prvního démona.
Bouchla mu hlava a zbytky střel pozabíjeli ještě pár menších rarachů, ale na celkovém množství se to neprojevilo.
„Těch nábojů bude málo,“ poznamenal jsem a do prostoru otiskl pěst. Ve dvanáctém kruhu konečně funguje správně.
„Teď koukneme do smlouvy, jak to tam bylo. Hlavně nepoškodit parafu.“
„Smlouva! Parafa! Čech! Prostě Čech!“
„Smlouvy se mají dodržovat,“ pronesl jsem větu, tolikrát mi vštěpovanou. V Distribuované bance nám ji říkali pořád.
„Jistě pane Mluvčí!“