DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

Nejdůležitější smlouva v historii lidstva byla uzavřena na 2 244 metrů vysoké hory Sinaj mezi Stvořitelem v podobě velkého bouřkového mraku a zástupcem židovského lidu Mojžíšem. Obsahovala základní zákon, deset přikázání - vytesaných do dvou kamenných tabulek - a další ustanovení smlouvy. Byla uložena v arše úmluvy - schránce z akátového dřeva, vykládané zlatem. Archa se nacházela v 15 metrů dlouhé, 5 metrů vysoké a 5 metrů široké svatyni, zhotovené tak, aby se dala za pochodu přenášet.
Tolik teorie. Nyní se zbývá zamyslet nad tresty za nedodržení podmínek smlouvy. Protože byla nesčetněkrát porušena. A smlouvy se musí dodržovat. Obzvlášť ta nejdůležitější v historii.

Dal jsem slovo.
Chytil se té myšlenky jako tonoucí stébla. Ano, nikdy slovo neporušil. Ale... Jindy to bylo jiné. Jindy neměl strach.
Ten s ním teď zmítal jako hadrovou panenkou. Neměl stání. Chvílemi pobíhal sem a tam, aby přehlušil myšlenky. Pak zase upadal do letargie. Ležel a skelnýma očima sledoval stále stejný bod. Dokud ho nová děsivá představa nedonutila pustit se znovu do horečnatého běhu. Připadal si jako lev v kleci a zároveň se děsil chvíle, kdy tu klec opustí. Věděl, že se musí rozhodnout.
Dal jsem slovo.
Šel. Proč? Protože smlouvy se mají dodržovat. Ale hlavně aby zachránil Edmunda.

„A ještě podpis,” zahalasil jednatel a ukázal na řádku nadepsanou Pronajímatel.
Honza nejistě pohlédl na smlouvu, kterou si ani nepřečetl. Jednatel se výmluvně zadíval na obálku, čekající po jeho pravici. Honza tedy s povzdechem podepsal.
O pár minut později, s obálkou plnou peněz v kapse, Honza seděl v baru nad sklenkou whisky. Už už se chtěl napít, když do baru vrthl agent s pistolí namířenou na Honzu.
“Ani hnout,“ zaječel. „Konzumace alkoholu porušuje 4. paragraf, 13. odstavec Smlouvy o pronájmu orgánů, kterou jste podepsal. Smlouva se musí dodržovat!“
Alkoholik Honza vytřeštil oči. Co teď s všema těma penězma v obálce?

Když jsme se před deseti lety vrátili z Walesu, někteří z nás ještě v podroušeném stavu a všichni z nás ve stavu naprosto dezolátním, slíbili mi, že kdybych se někdy v budoucnu ocitl daleko od domova, bez peněz a s obludným makakem na zádech, podniknou stejnou záchrannou výpravu, jakou jsme podnikli s Albertem, abychom je dostali z kozí farmy v Llanfairpwllgwyngyll zpátky do Prahy.
Pak jsem se oženil. Pivo na stojáka v knajpě cestou do Penny bylo veškeré mé společenské hýření.
Zítra se žení Ivan.
Rozlučka se svobodou v Roklince fakt nebyl nejlepší nápad.
Když se to natáčelo na Zélandu...

"Dvacet!"
"Dvacet tisíc poprvé, podruhé..."
"Padesát!"
"Padesát tisíc tablet? Padesát poprvé..."
"Sto." Jediné slovo utišilo sál.
Kladívko odklepalo sto tisíc. Cenná relikvie, přenosný generátor, byl prodán.
"Jsi krásná," vrněl obchodník o pár hodin později do ucha jedné z místních společnic. Vyprávěl jí o svém domově a že ji tam odvede. Generátor zatím hlídali najatí strážci.
O tři dny později byla skupina přepadena a povražděna lupiči. Když zbraně ztichly, překrásná dívka vstala, otřela falešnou krev, potřásla si rukou s vůdcem gangu a řekla "Fajn chlapi, sundat vesty a jedem zpátky!" Mrtvému obchodníkovi už nevěnovala pohled.
Smlouvu s aukční síní opět dodrželi.

„Veličenstvo! Šípková Růženka se vzbudila už dnes – úplně sama! A čarodějnice pozvala Jeníčka a Mařenku na piknik.“
„Pane králi! Nemůžu přemluvit Otesánka, aby snědl povoz. Prý má v puse třísky…“
„Vaše veličenstvo, stále se mi nedaří vylovit Zlatou rybku, někam zmizela.“
---
„Bajajo, co ty tady? Jak to, že nebojuješ s drakem? A co se to tu dneska vlastně děje? Nikdo nepracuje, i když všichni podepsali celoživotní smlouvu…“
„Stávkujeme, na to máme právo. Požadujeme příplatek za rizikovou práci.“
„U tebe by se to ještě dalo pochopit. Ale co taková Šípková Růženka?“
„Víte, vědci zveřejnili studii o vlivu nadbytečného spánku na obezitu…“

Bitva bude vítězná, cítil to. Kolem ještě svištěly kameny, řev byl slyšet za kopečky, ale Lovern byl zjevně lépe vyzbrojen a připraven. Velraňáci si to odskáčou.
Marie zase potřese hlavou.
Krátce se zasnil, než mu zakručelo v břiše.
Jo, hostina. Čeká je oslavná hostina. Kluci se určitě přežerou. Pláňata jsou kyselý, plamínkový cigarety vlastně úplně hrozný. Bude jim blbě.
A pak tu byl ten problém se sardinkama. Je jich v plechovce blbej počet.
"Já rybičku nechci, jestli mi necháte na vypití volej," zamlaskal Buřinka.
Jankovi se protočil žaludek.
"No..., dobře," krčil rameny, "ale nenuť mě se na to koukat."
"Platí."

"Pacta sunt servanda, mon cher Garçon."
"Chichi. Garçon je francouzsky chlapec, můj milý pisálku."
Tolik o převaze, kterou si chtěl během rozhovoru udržet.
Frída se znovu zachichotala, překulila se na druhý bok a olízla si rty. Obrovskýma karmínovýma očima těkala mezi K. a masivní postelí u zdi. Byla ještě rozestlaná.
"To není podstatné. Dodrž, co jsi slíbila. Já stvořil celý tenhle strašný svět, i tebe. Obětoval jsem pro to vlastní život. Teď jsi na řadě ty. Řekni mi... kdo jste?"
Frída se mu dívala přímo do očí.
Z hrůzou zjistil, že jsou jeho vlastní.
"My jsme ty, mon cher Garçon."

„Savery, právník“, stálo na vizitce.
„Přicházím z podnětu paní Brownové, jejíž neteři, služebné zesnulého pana Milvertona, jste v lednu slíbil manželství. Svědek zaslechl, jak slečně Sarah říkáte: „Kotě, na svatou Perpetuu budeme svoji, votevřeš mi zejtra zadní branku?“ Což je (precedens 1725) jasný slib závazku manželského. Slečna Brownová je těhotná.“
„Pánové, omluvte mne – musím usednout k mikroskopu. Problém na dvě dýmky. Vymyslím test otcovství.“
„Nemusíte, Holmesi,“ řekl Lestrade. „Chtěl jsem vidět, jak se zatváříte. Dívka vás neobvinila a později přiznala jako otce poslíčka. A myslím, že slečně Brownové, která přes naléhání tety řekla pravdu a bude nejspíše vyděděna, něco dlužíte …

Liam nemohl uvěřit vlastním očím.
Donedávna si myslel, že jsou jediní, kdo přežili. Ze všech stran obklopení oblastmi smrti, přežívající na rybách a bramborách... jak dlouho ještě?
A teď... teď veze zpátky naději.
A zajímavou návštěvu.
Kdo by poznal, že světlovlasý mladík přecházející po palubě je poněkud... jiný? Pokud nevidíte jeho jantarové oči.
„Kapitáne, kompas se zbláznil.“
„Už zase?“
„Doteďka to moc nevadilo, ale přichází mlha...“
Racek se na Seveřany omluvně ušklíbl.
„Uvidíme se později,“ řekl, přehoupl se přes palubu a se šploucháním odplaval.
Na Sever dorazí po svých.
Koneckonců, podle Úmluvy má lidi chránit.
Po chvíli se kompas uklidnil.