DMD č. 3. pro 3. 4. 2014. Téma: Pacta sunt servanda

Říká se, že na počátku bylo slovo, ale tato pověst sahá ještě dál. Mluví o daru tak velkém, že na něm stojí celý lidský svět, a o smlouvě, která se k němu váže. Když bohové slovem vytvořili svět a člověka k obrazu svému, žárlivě střežili svou stvořitelskou moc. Jeden z nich však lidstvo natolik miloval, že jako Prometheus v řeckých bájích riskoval věčné zatracení, aby s nimi uzavřel smlouvu. Poskytl jim jazyk v jeho holé, netvořivé formě výměnou za slib, že nikdy nebudou pátrat po jeho pravé podobě. Od těch dob bohové trestají neštěstím ty, co se přiblíží. Básníky, vizionáře.

Žily, byly tři sestry, ale nenavštěvovaly se.
Nejstarší byla přísná, ráda sekýrovala, tak se jí ty druhé vyhýbaly. Další byla empatická, dělala si o sestry starosti, ale jim připadala vlezlá a její přítomnost nevyhledávaly. Třetí byla neobvykle hodná. Každému pomáhala a zároveň obšírně informovala, kde ji co bolí. Ostatní raději předstírali, že ji nevidí.
Ty sestry žily osaměle a život je přestával těšit.
Jednou se přihnala vichřice. Jedné odnesla střechu, druhé pobořila chalupu, třetí vzala chlívky se zvířaty.
Neštěstí jim paradoxně pomohlo.
Zjistily, že se potřebují. Nastěhovaly se k nejmladší, dodržovaly nájemní smlouvu a žily pak spolu šťastně a spokojeně.

Prvního dne seděl pan Kaštánek na chodníku, plakal a rozhazoval rukama.
Druhého dne rovněž seděl na chodníku a plakal, ovšem rukama už neházel, neboť když je předešlého dne rozhodil, seběhli se na ně toulaví psi a obě ruce mu snědli.
Třetího dne už byl natolik umolousaný a nevzhledný, že jej slečna Kateřina raději přikryla jakýmsi bulvárním plátkem.
Čtvrtého dne pana Kaštánka míjela paní Libuše.
"No toto...," pravila neskrývajíc pohoršení a přidala do kroku.
Pátého dne přijeli popeláři.
"Jiří, přece nemůžeme..."
"Musíme, vždyť máme smlouvu s městem."
Opatrně pana Kaštánka naložili a odvezli ho na skládku komunálního odpadu, kde pláče dodnes.

"Je to opravdu nutné?"
"Ano, řekl mi, že kdyby nic, tak tohle pravidlo prostě musíme dodržet."
"Já fakt nevim, myslíte, že bychom měli?"
"No, tak co se dá dělat. Dost se mi to příčí, ale když hlavní velitel rozhodl..."
Třísk. Prásk. Beng.
Fury vztekle rozrazí dveře.
"Co se to tu, k sakru, děje?"
"Děláme jenom to, co jsi si poručil, Nelsone."
O dva dny a tři vyčištěné latríny později.
"Sem si řikal, že to je divný, že bitky uvnitř party jsou povolený."
"To bylo furt já sem doktor, latinu umim vodpředu vodzadu. Sakra, Bruci, tobě už žádnej překlad nikdy nesvěříme!"

Jeremy neměl svůj den. Lépe řečeno zrovna dnes tomu bylo deset let, co uzavřel smlouvu s démonem. Celý den se schovával a doufal, že ho nikdo nenajde. Zrovna když byl zamčený v pokoji a modlil se, rozletěly se dveře a dovnitř vstoupil chlápek v obleku.
"Nazdárek Jeremy," uculil se, "jsi připravený odejít?"
"Ne tak rychle Crowley!" ozvalo se za ním. Stáli tam dva muži.
"Pacta sunt servanda."
"Cože?" zeptal se menší.
"Smlouvy se mají dodržovat," vysvětlil vyšší.
"Jo? My ti tu smlouvu ale rušíme!" zakřičel menší.
"Pozdě," pokrčil rameny démon a ukázal na nebohého Jeremyho, který z nich dostal infarkt.

Kodex traviče byl závazný pro každého traviče, který ho podepsal. Tečka.
Jeho dodržování si vynucovala rada travičů pod vedením strážce kodexu - ten nejzatvrzelejší hlupák, jakého dokázala rada najít. Jméno jediného letošního kandidáta mě naplňovalo škodolibou radostí, která spolužáky děsila téměř k smrti. Mysleli, že se děje něco příšerného. Co jiného by mě donutilo se při hodinách pochechtávat?
Pochopte, nikdy jsem ho nepodepsala, jenže to není to samé jako se ho zbavit. Ale s Jonášem a Kristiánem jako hlavními hrdiny tragického dramatu jsem viděla šanci, jak tu kokotinu sprovodit ze světa nadobro. Smlouvy se sice mají dodržovat, ale některé zaslouží shořet.

„Slíbil jsi, že tenhle týden vybírám případ já,“ řekla Scullyová, když se Mulder objevil ve dveřích kanceláře se širokým úsměvem, který naznačoval, že má určitě skvělý tip.
„Ale no tak, Dano,“ prosil a nadšený úsměv zmizel. „Slibuju, že příští týden už tě opravdu nechám.“
„Kdepak, Muldere,“ odvětila sladce a přešla skutečnost, že ji oslovil křestním jménem.
„Tenhle případ by se ti vážně líbil...“
„To znám,“ povytáhla ironicky obočí.
„Opravdu...“
Ignorovala jeho psí pohled, otevřela šuplík a vytáhla popsané lejstro.
„Pamatuješ, Muldere? Minulý týden jsi podepsal, že každý první týden v měsíci vybírám já. A to si piš, že toho využiju.“

"Kde jsi byl?!!!" řval Nain.
"Cože?!" ptal se Klrim.
"Ptám se KDE SI SAKRA BYL?!!!!!!" napodruhé zařval Nain otázku tak mocně, že by se i žula začala drolit. Jeho soukmenovec visel ve vzduchu na silných pěstích bývalého velitele bývalé trpasličí horské pevnosti a bezmocně klepal nohama ve vzduchu. Pevnost, která před pár dny padla pod soustavnými útoky skřetů a zachránila se pouze necelá polovina její posádky, měl totiž vysvobodit právě trpaslík Klrim s posilami.
"No přeci na cestě." vykvikl zavěšený Klrim
"Když nás dobili, měl jsi už deset dní zpoždění! Myslel sem, že mezi naším lidem se smlouvy dodržují přesně."

Čistě objektivně za to nemohli.
Batman i Edvin svou část dohody splnili dokonale (takhle krásně ještě slanečkem nikdo les nepokácel) a očekávali tedy, že je čaroděj pustí přes most. Jelikož však místo toho začal pálit ohnivé koule, byli nuceni předpokládat, že z dohody sešlo.
Než ho ovšem temný rytíř stihl zhmoždit a rytíř kruhového stolu zesměšnit, dorazil na scénu poslední člen veselého tria. Křehkou dívenku s jižním přízvukem sem v jejím domečku přineslo tornádo a patrně osud zajistil, že přistála přímo na překvapeném čarodějovi.
Oba rytíři významně hleděli na vyčuhující nohy a byli rádi, že to nejdřív zkusili po dobrém.

Tupě zírám na seznam všeho, co bych měla tento týden udělat.
Vrátit knížky do knihovny.
To počká.
Dojít se psem na očkování.
K tomu by se dal zneužít mladší sourozenec.
Prohledat výtisky Národních listů a Lidových novin zhruba tak od roku 1890 do roku 1940.
Neutečou. Nemaj nožičky.
Zajet do Dejvic, na Podbabu, do Šárky a do Lysolaj a nafotit to, co jsem do zimy nestihla. Psa vzít s sebou.
Taky neutečou.
Napsat školiteli, že taky ještě žiju.
Třeba ho potkám ve škole.
Nafotit kamarádku od koní. Slibuju jí to už rok.
Asi začnu tím focením. Sliby se maj plnit.