Alternativní historie (AU)

"Ve vlasech tě vískáme, ou jééééé, pěšinkou lezeme, v hlavě tě hryžeme, ou jéééé"!

"My jídlo ti krademe, očičkem mrkneme, mor a smrt neseme, ho ho ho, my jsme krysy zlý!"

"A jáááá, díra ve zdi proradnáááá, nevedu k osvobození, jen k věčnému utrpení, nevedu NIKAM, šufýr, šaltýr, APRÍL"!

"Ach co jen dělat mám, že jsem tady sám, jen vši a krysy a díru ve zdi za společníky mááááám!"

****

"François, já jsem si ale neobjednal muzikál!" řve později jeho patron. "Koukej to předělat na něco - NORMÁLNĚJŠÍHO!"
A tak, chtě nechtě, vzniká Ballade de Merci, Balada kajícná.
Vzdych. Mohla bejt sranda.

Arnošt ze Stříbra se konečně blížil k Praze. Už aby tam byl. Vinohrady na Stárce a Šalamounce byly sice světové – to se Kájovi opravdu povedlo – ale v létě na nich byl hrozný hic. Najednou spatřil za křovinami klečet dívku jak obrázek. Myslel si na ni, hřešil, ale kdo četl Dekameron, těžko by se jeho myšlenkám divil. Kdyby ji oslovil, jistě by pohlednému pánovi v sedle neodolala.

Arnošt pobídl koně, ale co to? Dívka není skutečná, ale namalovaná. Ruce smáčí v dřevěné nádobě a před ústy má nakreslený kruh a v něm podivný nápis: „Dlouhý život pro Vaše necky, Váš Calgon!“

,,Tak sem se ptal. Prej kopr!"

,,Kopr?"

,,Kopr!"

,,Co je to kopr?"

,,Nevim pane."

,,Proč si se na to do háje nezeptal?"

,,Nevím."

,,Tak se koukej otočit na místě a jdi se jich zeptat!"

,,Ale oni mi řekli, že si nepřejí být rušeni."

,,A rozkazuju ti já nebo oni?"

,,Vy pane!"

,,No proto, tak koukej mazat."

,,Oni mě dovnitř nepustí."

,,Dobrá tedy, půjdu za nimi sám. A k čemu myslíš že se to používá?"

,,K jídlu."

,,Proč si to myslíš?"

,,Zeptal sem se, řekli mi že je dobrý.

,,Na co přesně ses to ptal?"

,,Co máme dát do tý omáčky..."

Skandál!!! Ríšův románek otřásá monarchií!
Redaktor bulvárního plátku září.
Homo úlet rajcovního Ríši!!! Podezření potvrzena!
Redaktorovi létají ruce nad klávesnicí.
Ríša a Robert na Riviéře!
Redaktorovi brzy uletí klávesa R.
Máme fotky!!!! Strana 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8!!!!!!
Nahatá předpověď stranu 5 uhájila.
Skandál! Šok! Odsouzení!!!
Redaktorova klávesnice se nebezpečně zahřívá.
Smutek a slzy!!! Královna Anička předloni málem přišla o život při epidemii. Přijde i o manžela?!
Plátku se nedaří získat fotku plačící královny.
Na té nejnovější se prochází po pláži zavěšená do obou mužů.
ŠOK! Rajcovní Ríša se vzdává trůnu!!!
Koruna připadne nezdravě spořádanému Jindřichovi.
Redaktor pláče.

„Jeníku Lucemburský, mně je úplně jedno, jak to nosí ostatní rytíři. Dokud budeš bydlet pod mou střechou, vezmeš si pod to brnění teplé prádlo a vlněné ponožky!“

„Proč máš přestat pálit ty knihy, Koniáši? Proč? Proč? Protože jsem ti to řekla!“

„Amosi, nečti, zkazíš si oči! Až budeš velký, tak mi poděkuješ.“

„Zase jsi přišel domů po večerce, Casanovo. Až do odvolání máš zaracha!“

„Pablo, ale takhle přece sluníčko vůbec nevypadá. Vezmi si pastelky a namaluj to pořádně!“

*

Tak to vidíte, milí čtenáři. Ono vlastně není divu, že Alexander Graham Bell vynalezl telefon až dlouho poté, co jeho matka ohluchla...

Na ministerstvo vnitra dorazila červená obálka.

Malik Ermakov, ministr vnitra Sovětského svazu, tušil, co ho čeká.
Podlomila se mu kolena, málem upadl. Zalil ho studený pot.
Červené obálky byly nejhorší. Otočil ji. Nápis Přísně tajné mu vzal na okamžik dech.

Malik chvíli obálku držel v ruce a zhluboka dýchal. Snažil se uklidnit. Nešlo to.
Nakonec obálku otevřel a podíval se dovnitř.

V obálce byl pouze jeden list. Na vrchu dnešní datum – 26. října 1962. Na konci podpis – Chruščov.
V jeho středu byly dvě, stručné věty. Ty nejhorší.

„Kennedy napadl Kubu. Vyhlášen plný jaderný protiúder.“

„Takže to začalo…“ Malik se rozbrečel.

Bylo to mizerné ráno. Jemně mrholilo a mlha se válela po skotských vřesovištích. Edward I. by si raději hověl v křesle s hrnkem čaje a dnešními Timesy, ale psal se rok 1297, takže místo křesla ho čekali Skoti, místo čaje Skoti a místo Timesů další Skoti.
Naštěstí měl plán. Jeho vojsko se schovalo do křoví a jakmile kolem prořinčeli skotští povstalci, vybaflo na ně jako jeden muž. Jindy neohrožení Skoti se lekli a pustili zbraně do bláta.
“Tak se zohněte a seberte si je,” zapředl Edward. “Počkáme.”
“Ehm… totiž…” Skoti rozpačitě šoupali nohama. Do kiltů se jim výmluvně opíral vítr.

Už desátá teď troubila,
smrt loučí ještě svítila.
A v rudý plamen shořela,
když Izák slyšel anděla.

"Co, zjeve, hlasem truchlivým
mi zpraviti Pán vyčinil?"

JÁ SMUTKEM BĚSNÝ, S LÍTEM ZLÝM,
ŽE OBĚŤ Z TEBE PŘIČINIL.

COŽ NETRUCHLÍ
SYN NEZPUCHLÝ?

"To není tak, v ten svatý čas,
kdy oheň vzplál a popel zhas'
On beránku se rozesmál,
když pýchu obětoval král - "

TY HLOUPÝ V KEŘI, PTÁČE HOŘÍ
DVANÁCT LAMP VÁM HRADBY ZBOŘÍ!
NEMÁŠ KRÁLE? DÁM TI RÁJ!
ZEMĚ ZHASNE, ADONAJ!

Dal záři predpůlnoční háv,
Tlouk' úder, sfouk' louč z jasných per
a s neotcem neJákoba
v hloub tmoucí zmizel - Lucifer.