DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Darth Plagueis cestoval galaxií.
Najít sithského učedníka nebylo snadné, začínal propadat beznaději.
Nepočítal lodě, kterými cestoval.
Nepočítal světy, které prošel.
Nepočítal chlapce, které viděl.
Jak málo Temnoty v sobě měli!
Naboo.
Nejspíš jen další zbytečný svět na nekonečné cestě.
Barevný, kýčovitý.
Plagueis se pěšky vydal z hvězdného přístavu za město.
Kluk seděl s mámou uprostřed louky.
Oči měl modřejší než nebe nad jejich hlavami.
Pletli věnečky z pampelišek.
Plagueis strnul.
Dosud nepoznal živou bytost tak plnou Temnoty.
„Odvedeš ho?“ hlesla matka.
Chlapec mu věnoval vědoucí úsměv: „Jsem Palpatin.“
Plagueis napřáhl ruku.
Učedníka našel a s ním i svou budoucí smrt.

„Zdravím tě, Danieli. Na cestách? Dlouho jsme se neviděli,“ oslovila objevivší se postava Daniela. „Koho to tu s sebou máš?“
„Také tě zdravím, Vraspíre,“ řekl Daniel stručně. „Kolegy. Vracíme se do mých sbírek.“
„A ztratili jste cestu,“ konstatoval suše Vraspír. „Čekal bych, že budeš opatrnější,“ vytkl Danielovi.
„Pronásledovali jsme zdivočelého ducha. Nejsme na cestách,“ ohrazoval se Daniel. Cítil znepokojení svých druhů a věděl, že dohadování se se škodolibým neznámým jim ke klidu nepřispívá.
„Teď už jste,“ vyvedl ho Vraspír z omylu. „Uděláme si malý výlet za zábavou.“
Vraspírův tón, byl lehký, takřka škádlivý, Danielovým přátelům však přejel po zádech mráz.

Když se ozvalo zapískání komlinku, měl Bennar noční.
"Ano?" otázal se ospale.
"Dobrý den," zašveholil hlas tónem slibujícím nebe na zemi, "můžete mi věnovat deset minut vašeho času a krátký monitorovaný hovor?"
"Ne."
"Někdo jiný by mohl?"
"Všichni spí."
"A mohla bych zavolat později?"
"Zkuste to."
Znovu se komlink ozval po snídani. Tentokrát u něj seděla Gwen.
"Ano?"
"Dobrý den, blahopřeji vám! Máte šanci získat výhodně parkovací místo."
"Nepotřebuji."
"Izolace oken? Zateplení?"
"Ne."
Hlas začal být zoufalý.
"Výměna střechy? Kontrola komína? Nová omítka?"
"Mluvíte s Jediem co je neustále na cestách. Co myslíte, že potřebuji?"
Chvíli bylo ticho.
"Nový lightsaber?"

Haag, Londýn, Paříž. To byla jeho kariéra u Goupila. Než po propuštění ze strýcovy firmy odjel do Amsterdamu za studiem teologie, pokusil se v Ramsgate stát duchovním.
Následoval hornický Borinage. V tamní bídě začínal s prvními črtami uhlem.
Theo mu poradil studovat malířství. Zkusil to v Haagu, ale názorově se neshodl se svým učitelem.
Raději odešel do severního Brabantu a maloval vesničany.
Studoval i v Paříži a v Antverpách, ale situace z Haagu se opakovala.
Nakonec nejvíc času strávil ve Francii – Arles, Saint Rémy, Auvers-sur-Oise, kde vznikly jeho nejkrásnější obrazy.
Teď v Paříži snad už spokojeně odpočívá po Theově boku.

"Tak, kam poletíme teď?" zeptal se Tony, zatímco si louhoval čaj.
"Co třeba planeta Aaquater? Slyšel jsem, že tam žijí mořské panny."
"Ne, moc vody."
"Co planeta Triliteraturen? Je plná tygrů!" řekl nadšeně Cris.
"Nah, moc nebezpečné," odbyl ho.
"Planeta Anyrila? Vlaky na duhových kolejích?"
"Wow, Thore, zpomal," rozesmál se.
"Planeta Karoten?"
"Ta je plná mrkví, ne?"
"Aren?"
"To je měsíc."
"Tak kam tedy chceš?" zeptal se Cris, mávl rukama a přitom omylem posunul a ulomil páčku. Loď nabrala plnou rychlost a oba dva sebou trhli.
"Pro Boha, Crisi, zastav ji!"
To už se ale loď řítila k neznámé planetě.

Městečko ve stínu divokých hor šplhá vzhůru po strmých skalách a snad jen kořeny kvetoucích oleandrů brání bílým domkům sesunout se do údolí.
Válcovitá věž a zubaté cimbuří se zakusují do azurové oblohy na obzoru. To je zřícenina místního Hradu, jedné z mnoha starodávných pohraničních pevností. Nahoru se musí pěšky kamenitou stezkou až k zachovalé bráně s dvojitým obloukem. Hrdé tmavošedé kvádry budí respekt i po staletích.
Tady, přesně na tomhle místě, stál On. Jedinečný, úžasný, neporovnatelný a nezapomenutelný bandolero Curro Jiménez.
Já jsem se tam doškrábala víc než dvacet pět let poté, co mi osudově převrátil život vzhůru nohama.

"Maminko, maminečko, nemůžeme zde kocoura nechati, on by bídně zhynul!" žadonil tragédův synek.
"Mami!" zaprosil chór všech souborových dětí.
"Dobře, pojede v košíku. Ale jestli uslyšíme jediné mňouknutí, letí z vozu, a přímluvci s ním, jasné?" zamručela po výměně pohledů mezi dospělými principálka.
Putování bylo veselé. Pod pálícím sluncem prozpěvovaly stříbrné fistulky Prší, prší, ve smrkovém lese znělo Pod dubem, za dubem a u potoka Červivý šátečku, kolem se toč.
Před městskými branami zarazil satirik první povoz. Znalecky naslouchal lehce ochraptěnému kvílení Bambini di Soubor. Pak pronesl: "Děcka, už toho nechte. Myslím, že si radní raději poslechnou árii kocouřího držkování."

Sedím u silnice, tupě sleduju mizející bourák. Po pěti hodinách nemám energii ani na rozčilování, proč nás nevzal.
Polední slunce praží, pot s prachem vytváří na těle nevábný nános. Pila bych, ale nechci hrát místním divadlo při odbíhání do křoví.
Mám chuť nadávat. Když se ale podívám na svého parťáka, rychle se uklidním. Já jsem přece tuhle akci vymyslela. Že prý jet klimatizovaným turistickým busem je nuda…
Až v podvečer zastavil náklaďák s cihlami. Celý den jsme strávili na výpadovce z Baracoy. Když jsme ale stáli na korbě a vítr nám cuchal vlasy, věděla jsem, že to nebyl ztracený den.

„Pánové! Byly jste někdy na rovníku? Já bych mohl vyprávět!“ rozvalil se labužnicky Zoltán a hluboce si zavdal čaje. Byl to jeden z těch návštěvníků, co cestovali. Jeden z té pestré směsice hostů, kteří sem pravidelně chodívali bavit se, o svých cestách, zkušenostech.
A zatímco já cesty trávil většinou po obchodních jednáních, on si cestování užíval jako pravý gurmán. Všude bych zdejší a nic mu nebylo proti chuti. Stejně, jako ten vyloženě hnusný, odporně hořký čaj. Dovezený odkudsi z hlubin tajmné Indonésie. Někdy mě napadalo, že, pokud je tam všechno tak trpké, jako ten čaj – asi si ji nechám ujít.

Sedím v Saladinu a dokonale komfortní křeslo už mi začíná připadat nepohodlné. O Jonáše jsem přišel dávno, o nohu taky a jediné co mám teď na práci je prohrávat šachy s počítačem, tloustnout a číst si svůj vlastní deník.
Možná bych ho měl trochu doplnit. Cesta zvolna ubíhala, Saladin se jen drobně chvěl a nové Mischelinky odváděli naprosto dokonalou práci. Holt jsem si žil, jako poslední člověk na světě v supertajném štábním vozidle, jedoucí vstříc svému osudu.
Otevřel jsem deník na příslušné straně a napsal první z mnoha stejných zápisů, jakými byl již deník plný.
„Dnes se nic zvláštního nestalo.“