DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

Sedávaj v houfu těsně na okraji vědomí, malí démonci, zlovolní raraši, živící se špatnýma myšlenkama, ty jim jdou k duhu, tak se zle dívají a přes den mě ponoukaj být vzteklá a hrubá a zlá, pak pozdě večer, když den to vzdává a únava vítězí, nakukují mi do myšlenek, pochichtávají se, vyčítají, bylas zlá! Vztekala ses! Jsi nemožná! Chichi! CHICHI!
Seděj mi tam, na hraně mysli jako na bidýlku, vím, že můžou praskat jako mýdlové bubliny, tak beru špendlíček a pííích, pííích, praskaj a já můžu konečně spát, jen ráno nikdy netuším, proč mám v kůži hluboké vpichy po špendlíku.

Situace ho donutila zvolit řešení, které odkládal, dokud existovaly další možnosti.
Rayon se prohlížel v zrcadle. Takhle se tam nemůže objevit.
Sundal si blonďatou paruku a odhalil vlasy stažené síťkou. Odlepil nalepovací řasy a odličovadlem se zbavil make-upu. Zul se z vysokých lodiček a svlékl si šaty.
Díval se na sebe do zrcadla, cítil se hrozně. Připadal si malý a ošklivý a vůbec ne sám sebou.
Ale otec to odmítal přijmout. Nemůže se před ním ukázat v tom, v čem se cítí nejlépe, protože otec by tu hanbu nepřežil.
Rayon přemýšlel, jestli mu to říct. Že má AIDS a umírá.

Tak som uviazla v tomto dome. A musím sa starať o dom, variť, stlať, prať, šiť a pliesť, a udržovať všetko v čistote a v poriadku, aby ma nevyhodili preč. Lebo ak ma vyhodia, tak nebudem mať kam ísť. Celkom iste by som sama v lese zahynula.
Lenže starať sa o sedem malých a škaredých chlapov nie je tým, čo som si predstavovala, že budem v živote robiť. Keď som raz princezná, tak by som čakala, že sa bude niekto starať o mňa, a že po mňa príde princ na bielom koni. Ale tu skôr umriem, než sa nejakého dočkám.

„Zdravím. Ty seš tu prej novej.“
„Jojo, první den v práci.“
„Hmm… V tomhle období furt nabíraj další a další posily. Je to holt potřeba. Seš nervózní?“
„Jsem, děsně. Ty… Ty už jsi je viděl?“
„No jéje! Jsou malí a oškliví a hrozně rychle se množí.“
„A když je potkám…“
„Zlikvidovat. A pokud na ně nebudeš stačit, tak okamžitě zavolej posily.“
Okolní světla začala červeně blikat.
„Pohotovost, musíme jít.“
„Co se asi stalo?“
„To mohlo být cokoli. Zapomenutá šála, mokro v botách nebo na nás někdo kýchnul a nakazil nás, ale to zmákneme. Jsme profíci, ostatně jako všechny bílé krvinky.“

„Bože, Alžběto, co to je???
„Ohnivý démon.“
„A to máme...zničit?“
„Jo.“
„S tímhle?“
„Jo.“
„A sakra...“
„Proč tu není Brandy?“
„Oheň proti ohni nedělá dobrotu. Připrav se...“
Žhnoucí bytost humanoidního tvaru si nás konečně všimla. Zařvala.
„Co chcete, vy ubožáci? Lidi... slabí, hloupí, ubozí skrčkové! Spálím vás na prach!“
Ten plamen nás málem dostal. Cítili jsme se strašně hořlaví. Přitom jsme museli být blízko, paradoxně šlo o přežití.
Démon se opět nadechoval.
„Artuši?“
„Téééď!“
„Áááááúúúúú... sssss, plop, plop.“
Stáli jsme nad dýmající hromadou podivného popela, ruce se nám třásly. Úlevou. Vybrali jsme správně!
Pěnový hasičský přístroj démon skutečně nerozdýchal...

Jak už to tak bývá, jednou se Zdirad s rodiči dostal do debaty o kosmických raketách, UFO a mimozemšťanech.
"...a v UFO létají malí a oškliví mimozemšťani nebo ufoni", rozumuje Zdirad.
"UFO se jmenuje UFO proto, že je nepoznané, takže nemusí být vždy mimozemské", snaží se to rozmotat Pankrác.
"A mimozemšťany ještě nikdo nespatřil, takže nemusí být malí a oškliví", doplňuje Jenovéfa.
"Takže jsou možná i hezcí?"
"Možná, Zdirádku, ale pokud existují, tak jsou od nás moc daleko. Světlo tam letí celé roky."
"Na Marsu?"
"Ne, tam letí jen minuty", upřesňuje Pankrác.
"Tak proč se jim taky někdy říká marťani?"

Chytili nás, svázali nás, mučili nás, vyhrožovali nám.
Oškliví.
Že nás tu nechají. Že zahyneme.
Prý musíme spolupracovat. Musíme jim pomoct. Musíme je tam odvést.
To můžeme, ano, to můžeme.
Proč tam chtějí jít?
Umřou. Pomalu.
A my pomalu umřeme s nimi.
My nechceme umřít.
My chceme - co chceme?
Chceme tmu.
Chceme jeskyni.
Chceme jíst to, co dřív?
Ne!
Chceme -
chceme to, co jsme byli dřív.
Chceme sluníčko v zlatém středu. A zelené okolo.
Chceme vodu.
Chceme trávu.
Chceme vítr.
Nechceme tam, kam oni.
Tam není nic.
My jsme nedůležití.
My jsme jen malí a oškliví.
My chceme domů, Milášku.

Revoluce byla pečlivě naplánována. Cíl: Dostat lidstvo na kolena.
Jistě, už se jednou povedlo. Nicméně teď přišla řada na jinou třídu. Malou a prý ošklivou.
První fáze: eugenika. Vybraní dobrovolníci žádoucího vzhledu a povahy spolu plodili potomstvo a patřičně je vychovávali k naší velké budoucnosti.
Třetí generace již byla připravena. Přesunula se na strategická místa, kde vzbudila pozornost a byla přijata do lidských domů.
Nyní nastal den našeho triumfu. Já, roztomile strakatá a chlupata velitelka domácnosti, sleduji zpoza skříně, kterak se pán tvorstva plazí po špinavém koberci, šišlá a prosí mě, abych se uráčila vylézt a vrátit zpátky do klece.

"Nechápu, bratře. Proč by ses měl chtít usadit v téhle provinční díře. Už půl století je zcela demodé. A ti lidé – malí, oškliví...," rozhrnul vyšívaný závěs.
"Jen by se váleli. Prolévají se pivem, německy přinejlepším nesouvisle žvatlají a nevěřil bych jim ani nos mezi očima. Jen vzpomeň, jak se Ferdinandovi pod rukama vzbouřili."
Rudolf se po celou dobu pobaveně usmíval.
"Drahý bratře, nerozumíš tomuto městu. Pod prachem září zlatem. Ti lidé z lásky dokážou zázraky, jen mají vlastní hlavu."
"Stále se mi zdají malí a oškliví."
"Ne bratře. Jsou mezi nimi velikáni krásných duší." ovšem ty je patrně nikdy nespatříš.

Probudilo ji jemné šimrání na noze. Strnula, skoro nedýchala. Pohybovalo se to vpřed, cítila každý krok.
Odkopla peřinu a rozsvítila lampu. Záhy sebrala odvahu a peřinu odhrnula.
V tom se houf pavouků dal na ústup a rozutekli se ke skříni, protahujíc se skulinami dovnitř.
Chtěla ječet, vřískat, ale šok jí bránil.
Vzala knihu a statečně se vydala ke skříni. Měla v plánu tu malou, ošklivou havěť rozmáčknout. Avšak našla něco horší.
Zírala na obřího pavouka.
„Jsem Aragog!“ zaskřípal klepety a vrhl se na ni.
* * *
S ječením se probudila, až Tajemná komnata odletěla z postele. Zase usnula při čtení, jak typické.