DMD č. 12. pro 12. 4. 2014. Téma: Malí a oškliví

„Oškliví! Maličcí! Bastardi!“ vyrážel ze sebe vztekle mistr Erestor. „Pijete mi krev! Nedáte mi spát! Nenecháte se chytit!“ lamentoval dál.
„Erestore, uklidni se a buď příkladem dětem,“ poučil jej Glorfindel, který se náhodou objevil ve dveřích spižírny. „Proč se vůbec rozčiluješ?“ zajímal se.
„Ráno tady byla celá mísa koláčů a teď zůstaly jen drobky. Stejně jako včera. A to jsem tady dal spoustu pastí a žádná se nechytila,“ vysvětloval Erestor.
„Opravdu? Tak to tady máme velmi chytré myši,“ řekl, zatímco pomalu couval ven.
„Nebo snad o tom něco víš Glorfindeli?“ otočil se na něj, ale zjistil, že mluví do prázdna.

Neuč se, to zítra doženeš.
Jedna sklenka je před řízením úplně vpoho.
Když se s ním vyspíš, nikdy se to nedozví a aspoň budeš mít nějaké srovnání.
Stejně jednou umře.
Jedno lízátko nikomu chybět nebude.
Zaslouží si lekci. Vlastně je to konání dobra.
Dáááh, tak neřekneš pravdu. Lže každý!
Má je každý z nás. Někdy se kreslí jako dáblící sedící na rameni s opozitem anděla, ale upřímně, oproti známénu poměru by jich tam ve skutečnosti proti jednomu hřadovalo aspon deset. Objevují se u banalit stejně jako u opravdových hrůz. Tiché, titěrné hlásky, našeptávající věci, které se nahlas nevyslovují.
Poslechneš je?

Stovky malých postaviček všude na světě stály na chodbách a pravidelnými pohyby košťat zametali. V na první pohled ošklivých tvářích se zračilo soustředění a jakási spokojenost. Život domácího skřítka by snad mnohým připadal nudný a těžký. Jistě, praní špinavých ponožek přijde málokomu vzrušující. Ale tak se na to nedívají. Jsou hrdí, když je dům, o který se starají dobře udržován. Někteří kouzelníci to ale nechápou…
Jeden domácí skřítek zrovna koštětem vystrkoval ze dveří Hermionu Grangerovou, třímající odznaky SPOŽÚS a s hlasitým „Děkujeme za návštěvu.“ zabouchl dveře.
Pak se obrátil na své pány:
„Odeberte se prosím do jídelny, podává se večeře“

Potkala ho na jaře v parku. Zeptal se jí na cestu a vypadal, že spěchá, ale když se usmála, spěchat přestal. Pozval ji na zmrzlinu a bylo to.
Když začínalo léto, vznášela se v květovaných šatech ulicemi, snad se ani země nedotýkala. Byl úžasný, milý, pozorný. Nosil jí květiny, držel ji za ruku a mluvil o budoucnosti.
Na podzim jeli k jeho rodičům. Dům voněl skořicí a čímsi cizím. Matka se na ni usmívala, ale oči měla studené. Tehdy se ozvaly poprvé, ale zaplašila je snadno.
Než napadl sníh, byly zpět. Tak jako u jejích vztahů vždycky. Malé. Ošklivé.
Pochybnosti.

„To je teda novinka, todleto. Děsný,“ rozčiloval se malý mužík nad svým teplým čajem s mlékem a třemi rumy.
„Nepřirozený to je, povídám. Fajn, zmodifikovali jsme fógly, takže recitujou vzkazy. Skvělý. Dikobrazy jsme udělali hebký... víte, jak nervózní teďka jsou? Kór kolem psů?“
„Aspoň osumnáct různejch zvířat se dá vycvičit, aby předpovídala počasí. Nejhorší jsou chameleoni, ty kolikrát ani nenajdete... tudle mi zmizela celá zásilka.“
„Kapybary, jo? Jsem na ně alergickej, ale dělat s nima musíme.“
„Ale nejhnusnější,“ prohlásil s pohledem na šinoucí se módně oděnou mladou dámu, která si nesla Miley Cyrus, „nejhnusnější je stříhat a barvit ty mini-mjůzik-nutrie.“

Narodilo jsem se. Malé a ošklivé.
Ostatní byli hezcí. Až moc. Neustále mi to připomínali.
Smáli se mi. Chtělo jsem to napravit. Chtělo jsem to změnit. Neexistovala možnost jak.
Pak mě vyhnali. Rodiče i sourozenci. Třeba mnou ostatní pohrdat nebudou...
Pohrdali. Všichni. Kachny. Husy. Slepice. I to rákosí. Celý svět.
Až se jednou v zimě objevil děda, který mě vzal k sobě domů. Do tepla. Domů. Po tak dlouhé době. Konečně.
Na jaře mě vypustil na jezero. Očekával... nevím co. Nic se nestalo.
A tak jsem zůstalo u něj. Malé. Ale s velkým srdcem. Ošklivé. Ale s krásou vycházející zevnitř.

„Jsou tady všichni?“
„Všichni,“ odpověděl sbor hlasů.
„Skvělý. Dostalo se k nám echo vo vobsahu nový příručky proti nám, kterou si voni pořídili.“
V noře to zabouřilo nesouhlasem.
„Prej se tam píše, že se zdržujem nejvíc v záhonkách, pak vám rozdám soupis, kterejch. Takže je to jasný: Dočasnej přesun jinam. Třeba mezi kořeny stromů. To voni nebudou čekat. Naše heslo?“
„VYHODÍ NÁS PŘES PLOT, VRÁTÍME SE BRANKOU!“
„Správně! Podívejte, tadyhle Hliňvoň! Vosmavosmdesátkrát už se vrátil!“
„A co jsem si posledně vyslech! Prej malý a vošklivý že sme. Von taky krásy moc nepobral, tedlecten Weasleyovic vytáhlej pihoun,“ dotčeně dodal zmíněný trpaslík.

"Byli malí a oškliví. Hrozně oškliví. A jak kleli, oh, jak strašně oni kleli," zašeptal farmář Vrtinoška a sevřel hlavu do dlaní. Vypadal, že se brzy rozpláče.
V hospodě bylo ticho. Chlapi se dívali jeden na druhého, až se jejich pohledy neomylně zastavily na starostovi. Starosta se podíval na hospodského, nesoucího kalíšek mačkadlice, a mírně zavrtěl hlavou. Ten se bezradně podíval na alkohol pomalu rozpouštějící šálek, a pak jej vypil sám. Starosta se obrátil na farmáře. "Hele, Eriku... Erm... Chceš nám říct, že tě napadli malí mužíci a odnesli krávu?"
"A byli modří!" zlomil se Vrtinoškovi hlas a rozbrečel se.

Čekala je dlouhá cesta podzimními rašeliništi. Na přípravu nezbývalo moc času. A chlapec neměl prakticky žádné vybavení.
Naštěstí...
Být Přeměněným, který pamatuje Začátek, má své výhody. Existovaly... zdroje. Vybavení by neměl být problém.
To si aspoň myslela.
Pevné kalhoty a nepromokavá bunda nebyly problém. Stejně jako košile a teplé ponožky. Ale...
Sehnat boty velikosti 36...
Po dlouhém pátrání jedny našla.
„Tyhle nemůžu mít,“ ohradil se chlapec, jen se na ně pořádně podíval.
Nechápala to. Velikostně i střihově seděly. Než z nich otřela prach, nic nenamítal. A teď najednou...
„Proč?“
„Jsou... holčičí! Růžový!“
Potřásla hlavou.
„Neboj. Za týden budou stejně hnědý.“

Chlapec vtrhl do stáje jako vítr a drobná chundelatá kobylka neurčitého plemene mu vesele zaržála na uvítanou.
„Světluško, viděl jsem královy koně! Jsou nádherní!“
Frknutí.
„Vysocí a ušlechtilí, jako sen.“
Kobylka odvrátila hlavu a začala soustředěně tahat seno ze žebřin.
„Tak krásné koně jsem nikdy neviděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu.“
Razantní kopanec do pažení.
„Světluško?“
Ticho.
„Víš, oni jsou hlavně vystrojení, čabraky, postříbřené postroje a tak. Bez nich by to zas takový pohled nebyl. A jezdci jim hodně přitahují uzdu, aby nesli hlavu vysoko, tak vypadají vyšší. Jinak jsou... no, koně.“
Trochu mírnější ticho.
„Světluško, chtěla bys zaplést hřívu?“