DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

Milé a drahé DMD,
píši ti, jelikož se blíží chvíle našeho odloučení a já tuším, že mi budeš chybět. Na druhou stranu s blížícími se zkouškami určitě trochu času navíc ocením stejně jako odreagování, které jsi mi poskytlo, když to bylo nejvíce potřeba.
Díky ti moc. Bylo to úžasné. Příští rok si to rozhodně zopakujeme.
Nyní však již nastal čas vrátit se k letošní tvorbě. Přečíst, co jsem nestihla. A dát všem vědět, že se jim to velmi povedlo.
A poslední poznámka, kterou jsem nechtěla zmiňovat, ale... Každopádně si myslím, že se mohl aktualizovat Jediland. Tak.
Pac a pusu.
LaylaTB

Allaiy byl velmi přizpůsobivý. Vždy se naučil všechny zvyky a vzorce chování lidí země, kde zrovna pobýval. Těžší to bylo s jemnými nuancemi jazyka. I přesto byl však k nerozeznání od domorodců. Skoro vždy.
Nyní byla ve středu jeho zájmu angličtina. Seděl v knihovně a snažil se jazyk vstřebat za pomoci malé, světlovlasé kitsune.
"Takže když mi někdo řekne: 'Brake a leg', tak není nezdvořilý a ani nejde o lámání nohou?"
"Přesně. Nebrat to doslovně. Jako tenkrát když si té holce dal na rozloučenou cizí ksich a štěněcí tlapku. Vzpomínáš si?"
Allaiy se ošil. Na 'Pac a pusu' dlouho nezapomene.

Nechtěla šmírovat, jistě, že ne.
Byla na sebe pyšná za to, že svému synovi dávala volnost.
Zahlédla ho čistě náhodou cestou z práce v nákupním centru a chtěla ho jít alespoň pozdravit.
Jenže v tu chvíli jí došlo, že není sám.
Stál vedle něho kamarád.
Nebude ho přece ztrapňovat, když se zjevně dobře baví.
Na jejich gestech a postoji bylo něco zvláštního.
Teprve po chvíli zaznamenala ruce spojené propletenými prsty.
Když pak jeden druhého se smíchem krmili zmrzlinou, prokládanou polibky, usoudila, že viděla už dost.
"Myslím, že nám náš syn brzy přivede někoho představit," sdělila svému muži potutelně u večeře.

"Pac a pusu!" políbila ho na čumáček a usmála se. "A teď běž! Šup!" vystrčila ho z okna do houstnoucí tmy. Povzdechla si. Černé vlasy si spjala do culíku a připnula si plášť. Když už poslední, tak ať vypadám aspoň dobře. pomyslela si. Pak vzala do rukou velkou knihu a s dalším povzdechem ji hodila do ohně. Smutně se dívala, jak plameny pomalu okousávají stránky, zničeně pozorovala mizející písmo. Nakonec otevřela klec a pustila tři černé myšky ven. "Utečte." V tom se ozvalo rána. Tak už jsou tady. Zvedla se ze země a otevřela dveře.
"Je to čarodějnice! Upalte ji!"

Když si k tomu člověk poprvé sedne, neuvědomuje si, jak je to těžké. Já nebyla výjimkou. Obrazovka se změnila v bojiště a já v generála. V generála, který se zoufale snaží získat převahu nebo alespoň přehled, což se mi málokdy podařilo. Má hotová díla byla jen změtí písmenek namísto vytoužených vyrovnaných šiků. Postupem měsíce jsem ale zjišťovala, že mi chaos naopak vyhovuje, že nejlepší téma mě napadá hodinu po půlnoci a že čas potřebný na sepsání drabble je menší než deset minut. Myslím, že kdyby soutěž pokračovala dál, naučila bych se napsat sto slov i za minutu.
Zase za rok!

"... úkrok do strany, úklona, úsměv..."
Amy se zazdálo, že je na vojenském cvičení. A že se novou oblíbenou hláskou Mrs General stalo ú.
"... podat ruku pánovi... Ale slečno Amy!"
Malá Dorritka poplašeně stáhla ruku zpět.
"Ten pohyb musí být ladný, něžný, hřbet ruky elegantně oblý, aby pána nenuceně vyzýval k drobnému polibku, jak se sluší."
Amy pominula zjevný protimluv v afektovaném projevu ctné dámy a pokusila se celé gesto provést znovu.
"Ale ne, slečno Amy!" cvakla generálka vějířem.
Pohleďte..." předvedla směšně vyumělkovaný pohyb.
Malá Dorritka se otřásla a s jistou smutnou závistí si vzpomněla na ohromné packy páně Gowanova psa.

"I'm sending your students to the Moon!" Celestia said.
Luna felt as if the air was knocked out of her.
Surely she can't be serious!
Of course Celestia was joking that day.
Now there was a beautiful shiny new school waiting in the Crescent Moon Valley - and Luna couldn't ask for a better place. But as the first students boarded the train that will take them there, her heart was heavy.
For one last time she checked everyone was on board.
Then turned to her sister, to say goodbye.
Celestia hugged and nuzzled her: "Take heart, Luna. You'll do great."

"Sedni! No tak, sedni! Nedělej Zagorku. Sedni! No, hodnej pejsek, tady máš ňaminku"
*
"Dej pac! Pac! Dej pac! No konečně, vidiš, jakej si šikovnej pes."
*
"Míček! Pones míček. Míček! Sláva! No kdo je tady nejšikovnější? Tady hezky papej!"
***
"Jeje, ten váš pejsek je tak roztomilej a jak je chlupatej, úplně jako méďa,to je slaďoušek. A poslouchá?"
"Jo, umí sedni a přines a pac, ale jenom, když se jí chce."
"Jé, mně by stačilo, kdyby dala pac a pusu. Dej mi pušinku, ňuňu!"
Čaučáčí slečna jen protočila oči. Ti lidé! Ve svém inteligentním mozku už sumírovala pamflet o šišlajících dvojnožcích.

Nadešel den D, kdy měl být Aurelius předán novým opatrovníkům. Pankráce přepadla nostalgie, i když od počátku věděl, že Aureliův pobyt v jejich domácnosti byl jen dočasnou výpomocí.
Byla to nová zkušenost nejen pro Zdirada, ale i pro Pankráce, který doma nikdy žádné zvíře neměl. Na rozdíl od Jenovéfy. Nikdy by do sebe neřekl, že nechá tohoto tvora sdílet lože s ním a s Jenovéfou. Teď mu to ale už připadlo naprosto přirozené.
Aureliovy propriety jsou sbaleny, převozní taška připravena. Doufám, že ti tu bylo s námi stejně dobře, jako nám s tebou. Tak pac a pusu, milý kocoure Aurelie!

Zavřu oči. Otevřu oči. A ještě jednou. Přemýšlím, jestli má stav očí nějaký vliv. Docházím k názoru, že nemá.
Stojím nad propastí. Je nedozírně hluboká. Tajemná. Prázdná. Září nedotčenou bělostí vysokohorských údolí, kam nikdy nevkročila noha člověka.
Bojím se.
Je jasné, že se bojím. Protože když se podívám do propasti, propast se podívá do mě. Vzájemně působící efekt. Vysmívá se mi.
Trvá to moc dlouho. Nadechnu se. Skočím.
Tedy, skočím…
Všechno je metafora.
Udělám první čáru. Napíšu první slovo. Provedu první krok.
Započnu bolestivý proces tvorby.
Dokázala jsem to.
Pac a pusu bílý papíre, už se tě nikdy nebudu bát.