DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

Ozvaly se dva výstřely a Rosina klesla k zemi. Na břiše jí vyrostla rudá květina. Nedýchala, jen vytřeštěně zírala na Jaromírka. Ten na ni hleděl zpátky, stejně vytřeštěný, stejně bez dechu. Tak uplynulo několik nehybných sekund.
A pak, jako by ta informace, že je mrtvá, konečně doputovala do jeho pomalejší hlavy, začal šílet. Řval jako pominutý, klesl na kolena a objímal nehybnou Rosinu. Ruce jí bezvládně ležely podél těla. Chytl ji za ruku a políbil ji, jako by se ji snažil tím gestem oživit. Ale byla pořád stejně mrtvá. Samodruhá a mrtvá.
Komisař ho odstrčil. Jaromírek se nemohl naposledy rozloučit.

Někdy se zdá, že je snad všude temno
a člověk má chuť křičet, skoro řvát -
tehdy se ujistím, že jsi tu pořád se mnou
a stisknu ruku vedle na peřině.
Za křídly noční můry číhá chlad
ale jsi tu, a když se dívám vině
do očí, přímo, přestávám se bát.
Jenže ty říkáš, že ti chybí Cesta.
Hluk větru ve vlasech a nebe plný hvězd
a že máš pocit, jako bych tě trestal,
že čeká tě křik racků nad horami
a širý moře, činy pro pověst
Vím lidi občas zůstávají sami
Tak leť už, Vlaštovko, leť a nech se nést

Králík se díval na nehybné králičí tělo na zemi. Opravdu se to stalo?
OPRAVDU. NEMĚL JSI SEDĚT UPROSTŘED DÁLNICE.
Vedle něj stál Smrť, ale nebyl jediný. Přiskákal velký černý králík. Tvářil se naštvaně a při pohledu na Smrtě bušil nohou do země.
Postav bylo najednou více a více. Tvářily se zmateně a začaly se hádat. Mladá žena s pomalovanou tváří, shrbená stařena a dokonce cosi, co vypadalo jako krysa s kosou (KVÍK?).
Králík to nechápal, ale jedno mu bylo jasné – ať si pro něj přišel kdokoli, musel se dát na cestu. Tak pac a pusu a nashledanou v dalším životě.

Zelený ušatý chlapeček hupsl pod postýlku.
Ukryl se v nejzazším rohu.
„Najít mne nesmí,“ šeptal.
„Yodo!“
Dívala se všude. Do skříně, pod polštář i peřinku.
Zavřu-li oči, zmizím, zadoufal marně.
„Tady jsi!“
Naučeným chvatem jej vytáhla ven.
Nevzpouzel se. Věděl, že prohrál.
Odvedla ho ven, kde čekal vysoký muž v hnědém plášti.
„Maminko, já s cizincem tím odejít nechci.“
„Jít musíš. Rytířem budeš.“
„Já rytířem nikdy nebudu,“ pípl. „Raději klukem obyčejným zůstanu.“
„Obyčejným klukem tys nikdy nebyl.“
Z hubinky udělal nešťastný rohlíček: „Já ustýskám se, vše končí.“
„Ty neboj se nic,“ pohladila ho po tvářičce: „Končí-li něco, též něco začíná.“

A story should end in a wedding or in a funeral. Granted, a wedding feels more like a beginning.
I stand hidden in the shadow of the confessional, in a different church than the one where I’ve once worked. Hundreds of people are packed inside.
My father struts down the aisle as though this day was all about him. Peacock.
Ah, there she is.
I smile.
My little sister, head to toe in white, nervous but grinning at the man who takes her hand as they both face their future together.
I stay until the kiss. I’ll toast them privately.

Jakub se Semenem se vzbudil spoutaní a odzbrojení uprostřed skupiny neandrtálců. Byli v nějaké jeskyni. Neandrtálci ho pošťuchovali a používali kopí s pazourkovým hrotem. Šaman mezitím mumlal nějaké zaklínadlo a poskakoval okolo ohně. "Zjev se Mywu, náš velký medvědí bože." Za chvíli se ozvalo bručení a ve vchodu se postavil medvěd na zadní. Jakub pochopil, že není času nazbyt. Překulil se k ohni a polil medicínu svěcenou vodou. Oheň vyhasl a šaman zbledl. "Mywu přišel jsi mezi nás, pomoz nám s tímhle bezvěrcem." Medvěd šlápl na doutnající ohniště, zařval a pobil všechny neandrtálce mezitím, co Jakub a Semen hráli mrtvé.

Když ztichne rádiový signál, Eve zavře oči. Tohle už jednou zažila.
„Agent down?“ zeptám se. Nikoho z našich lidí mi zatím nezabili v přímém přenosu.
„To už by byla fakt smůla, co?“
„Není mrtvý,“ odpovím. „Zemřít doopravdy není jeho styl.“
„To bych řekl.“ Obraz i zvuk náhle naskočí. Vidíme 007 kdesi v podzemí na pozadí šlehajících plamenů.
„007, jak těžce originální,“ zabručím. „Udáš svoji polohu dobrovolně, nebo tě máme najít podle požárních sirén?“
Neodpoví, jenom se zašklebí a pošle na kameru polibek. Suše se ušklíbnu na Eve.
„Jako malí.“
Eve tázavě povytáhne obočí.
„Proč myslíš, že to bylo na mně?“

"Pac a pusu, ty můj kloučku!" řekla znenadání.
Dům se zavlnil.
"No, co. Musím přece vědět, jak ho oslovit, kdyby přišel."
Světnička se o něco zmenšila.
"Tak se hned nečerti, on je jiný než ty. Lidské mládě."
Dvě okna změnila místo.
"Ano, možná nepřijde, ale musíme být připraveni."
Dům mlčel.
"Víš, ráda bych to říkala svým vlastním dětem. Ale to nejde."
Prkna zavrzala.
"I já vím, že mám ještě tebe. Ale jedno mi musíš slíbit. Že se o moji dceru budeš dobře starat. Jako ses staral o mě. Slib mi to."
Dům se usmál.
Bastián zrovna došel k Proměnlivému domu.

“Barnabáši, dej pac!”
“Zmlkni, Švando! Tahle stodola stojí přímo uprostřed Sudové! Chceš, aby tě někdo slyšel?”
“Ale podívej, jak mu to jde,” jásal Švanda, i když trochu tišeji, a rumploval tlapou krysáčího mláděte. “Je to rozenej talent!”
Ferda Kůstek ztěžka dosedl na balík slámy. Nešlo mu to na rozum.
Krysáci jsou nebezpeční tvorové s vražednými instinkty. I mládě je mohlo vmžiku rozsápat na kusy. Tak jak to že Švandovi právě olizuje nos?
Je to snad nepovedený krysák, ostuda svého rodu?
Nebo je to Švandou, který ke každému přistupuje naprosto bez předsudků, připravený být přítelem komukoli?
Barnabáš olízl nos i jemu.

Frodo a Sam opouštěli Dno pytle zrovna, když se Růža s Elanorou vracely z procházky.
"Tatíí," zavýskla malá hobitka nadšeně a rozeběhla se k němu. Sam ji zachytil a vyzdvihl si ji do náruče.
"Ty vážně odházíš?" zajímalo se děvčátko. Hlavu přitom položilo Samovi na rameno a kulilo na něj velká kukadla.
"Musím, ale je to naposledy," slíbil Sam a pohladil dcerku po vláscích.
"A vrátíš se brzy?"
"Tak brzy, jak to jen půjde," slíbil Sam a podal dcerku Růže. Obě pak políbil na rozloučenou.
Frodo stál opodál a vše s úsměvem pozoroval. Takhle si chtěl Sama i Kraj pamatovat.