DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

Psal si malý Toníček
hodnotový žebříček:
"V prvé řadě chtěl bych husu,
by mi dala pac a pusu
a vzala mě pod svá křídla
- ne jen na chov pro kus jídla!"
Dospělí mu slibovali, pak ji ale oškubali.
"Upekli mou husu, nacpali si pusu."
Hledal kousek Všehomíra,
kde prý zeje pěkná díra.
Zubí se tam do prostoru,
Samota v ní mívá noru.
"Tam se spolu zavřeme,
budem tam než umřeme."
V horku, mrazu, každé slotě,
přemýšlel tam o životě.
"Došel jsem k závěru:
kompromis neberu.
Nechci dožít dospělosti,
olizovat husí kosti."
Tak v rozporu se světem,
do smrti byl dítětem.

"Mmmm, jistě miláčku, pááác... no dobře, i pusu... a mohla bych dostat tu krevetku?" Vrněla v náručí své malé holčičky.
"Fiflena votřepaná," ozvalo se ode dveří.
"Drž pysk, šňupáku," zasyčela.
S jakou melancholií na tu chvíli vzpomínal, když stál v divočině tváří v tvář odrostlým medvíďatům.
"Mámo, dívej, třeba s náma chce hrát paci-paci," brumlaly hnědé kožichy a Chancovi nezbylo, než zdrhat.
Za stým osmým kopcem byl skutečně domov.
"Ó, Sassy!"
"Miláčku, Sassy nemůže dýchat!"
"Chancííí!"
"Petře! Jak jsem se o tebe bál! Pusu, můj chlapče! Ne, prosím, na tu packu mi nesahej."
Dokázal je dovést zpátky k jejich lidem.

„Lehni. No tak lehni,“ ukázala prstem k zemi a po tváři se ji rozlil úsměv, když její mazel udělal to, co mu řekla. „Přetoč se, přetoč. Ještě jednou. Ty seš ale šikovnej kluk!“ pohladila a poplácala ho po čumáku. V krbu praskalo dřevo, plamínky vášnivě tančily a ona byla neživě krásná. Aby ne, když to byla upírka, Selen ap Cappalienti, Princezna noci.
„Tady, granulku,“ vložila mu do tlamy psí pamlsek a zase ho pohladila, když ho rozkousal a polknul. „Dáš mi pac? Dáš paničce pac?“ chytla do ruky podávanou tlapu.
„A teď pusinku,“ nastavila tvář a vlkodlak ji poslušně oblízl.

„Já se tak těším do toho cirkusu,“ řekla kočička pejskovi.
„Snad do cirku,“ opravil ji pejsek.
„Do cirku?“
„Měli bychom hovořit spisovně. Neříká se do cirkusu, ale do cirku. Stejně jako se neříká na globusu, ale na glóbu. Us se prostě neříká.“
„Ty jsi ale fišk. Víš o tom, že máš tuhle zlomený vo? Vypadáš jako kakt.“
„Ano, ano. Zlomil jsem si ho při nástupu do autobu.“
„A kam jsi jel autobem?“
„Do divadla. Byl to takový hok pok s panem Lábem.“
„A jaké to bylo?“
„Výborné, jeden apl za aplem.“
„Počkej, už mi jede trolejb, tak pac a pu.“

Chodbami Imladris se prohánělo listí. Bylo tu prázdno. Většina elfů již odplula na Západ a i ti poslední se chystali do Šedých přístavů.
„Jen tu něco dokončím a můžeme vyrazit,“ oznámil Erestor Glorfindelovi.
„Co tam ještě sepisuješ?“
„Poslední záznam do kroniky. Třeba sem někdo za sto let zabloudí a bude chtít vědět, co se s námi stalo,“ vysvětlil.
Glorfindel nahlédl druhovi přes rameno.
„Sepsal Erestor Ilwion,“ přečetl nahlas, „Nemůže to mít trochu záživnější konec?“
Pak vytrhl Erestorovi brk a na konec stránky napsal Pac a pusu, Glorfindel.
Erestor se zasmál, vzal si pero zpátky a pečlivě k větičce přikreslil prase.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No, a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, že celý mesiac pri Internete sedíš.
- Musím predsa, pamätný dar chcem získať.
- Pamätný dar? A aký?
- A vari sa nepamätáš? Však som ti hovoril, že ak každý deň sto slov napíšem, tak ho dostanem. A ešte ma aj na piknik pozvú.
- A to ti tam dajú aj najesť a napiť?
- A čo ti ja viem? Mohli by.
- No, Pištík, to by sa aj mne pozdávalo.
- Teraz by ti už len pac a pusu poslali. O rok môžeš aj ty písať skúsiť.

Pod tíhou problémů přestávám snít.
Teď s rozštěpem srdce učím se žít.
Jsi vlídný, laskavý a tak tě znám,
rány mně pofoukáš jenom ty sám.
Myšlenky mám temné, rozeklané,
s obavou čekám, co dál se stane.
Do mého nitra mi přinášíš klid.
Jen k tobě bez bázně vždy mohu jít.
Opatrně vyhýbám se čemukoli,
co ránu jitří, co ještě tolik bolí.
Tvá starostlivost mně na rameno klepe,
dáváš mi jistotu, že zas bude lépe.
Když si naděje hraje na schovávanou,
moje mysl potemní – ty nejsi stranou.
Budeš se mnou, kdykoliv si budu přát,
když tě neopustím, budeš při mně stát.

I see my brother beside me, so tiny and peaceful, my mirror image. Our time together is drawing to a close – I can feel it, there's not enough space for both of us anymore, it's time to leave.
Suddenly terrified, I touch my brother's arm with the tips of my fingers, kiss him lightly – he looks back at me, large eyes blown larger by fear.
Goodbye, brother. I look at him one last time, cocooned in our cosy private sanctuary, and then I'm gone, quickly losing sight of him.
I was born first. My twin brother followed five minutes later.

Když se to tenkrát stalo, Tony (který jako jediný tušil, která bije, protože Thorovi ukazoval v rámci seznamování se s cizí kulturou mimo jiné i kreslené seriály) odolával asi pět vteřin a potom propukl v huronský smích. Naopak Steve jen hrůzou třeštil oči, neschopen jiné reakce, a jediná Nataša dokázala - by se značnými obtížemi, jak později přiznala - zachovat vážnou tvář.
Pak si Thora vzal Bruce stranou a jemně mu vysvětlil, jak to na Zemi s těmi pozdravy je a že loučit se s předsedou vlády Spojených států amerických při ukončení těžce oficiální schůze slovy "pac a pusu" není úplně nejvhodnější.

Už nějakou dobu jsem to tušila. Osvald byl večer za večerem mlčenlivější a občas se neobjevil vůbec. To sice dřív taky - vždycky říkával, že si musel zařídit nějaké bubáčí záležitosti, když jsem se ho na to ptala - teď ale plynuly i celé týdny bez jeho přítomnosti.
Bylo mi dvanáct a půl, když po pár měsících přišel a já už při pohledu na ten smutný úsměv věděla, co bude nasledovat. Přišel se rozloučit, protože on byl pořád bubák, ale já už malá holčička ne. Pak jsme si - naposled - povídali až do rána, on mi pak dal pusu na čelo... a zmizel.