DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

Seděli spolu v údolíčku.
Drak jedl syrové kusy uloveného vepře.
Chcípáček vždy napích kus masa na meč, zvedl vysoko nad hlavu, a drak mu steak rychlým výdechem oflamboval.
„Paráda,“ liboval si Chcípáček, „ale došla mi sůl.“
„Skoč do města koupit.“
Drak nonšalantně mávl křídlem k jeskyni, kde se válela hromada zlatých mincí.
„Tak pac a pusu,“ poručil si ještě Chcípáček.
„Ále,“ drak zrudnul v obličeji, „myslíš, že se to hodí?“
„Budu pryč dlouho...“ naznačil Chcípáček.
„Tak jo,“ svolil drak a sklonil se ke svému příteli.
Zazvonil zvonec, pohádky je konec.
Pokud Chcípáček draku neusekl hlavu tehdy, tak tam žijí dodnes.

"Hydrofobní Mejdlo zahraje skladbu speciálně pro vás!" Konferenciérka se odkutálela do zákulisí, na scénu naklusalo Mejdlo. Bublání basy, kvílení kytary a zvuk zvrhnutého náklaďáku šrotu - Brajgl ve vrcholné formě.
Pod pódiem Áďa stíhala Pepanka; pokoušel se skrýt mezi pogujícími elfy. V koutě se Q dusil pralinkou. U baru do sebe Dude lámal panáky. Smečka slasherek mlsně obhlížela kapelu a kocour Fufán vše sledoval bezpečně přes webkameru.
Náhle ticho. Pohledy Mejdloboys se upřely na zpěváka.
"Co zase, kurva?!" hlesl Sidol.
"Magore!" zaryčel kytarista. "Napsal jsem - jdem, tak pac a pusu, ne - jsem jen placka hnusu!!!"
"Dyž to byl pak hovno punk..."

„Takže přišel čas se rozloučit. Co máš v plánu dělat, když všechno zase funguje?“
Princezna pokrčila rameny.
„Nevím, asi obluzovat prince... Nuda.“
„A co kdyby ses učila u nějakého mistra něco, co by tě bavilo? Nejsi přece úplně nešikovná...“
„Cože??? Já? Jsem princezna, nezapomeň!“
„Hm. Jak bych mohl.“
Tentokrát pokrčil rameny Artuš.
„Jak chceš. To já se budu mít skvěle. Ženy mě budou zbožňovat a budou se ke mě pravidelně vracet. Jejich manželé na mě budou žárlit a přitom budou platit moje účty. Bezva, ne?“
Princezna vykulila oči: „Ses zbláznil? Co chceš dělat?“
„Jen svoji práci – jsem opravdu skvělý kadeřník!“

„Tedy… Pac a pusu, přátelé. Děkuji vám za pomoc a péči,“ loučil se Vraspír. Obrátil se k Danielovi a jeho kolegům, kteří s ním stáli u dveří na konci deváté uličky.
„Pusu nechci!“ odmítl Jaroslav.
„Nashledanou, statečný bratře,“ pochechtával se Vraspír a stiskl Jaroslavovi ruku.
„Děkuji ti, příteli. Byla čest mít tě v boji po boku,“ řekl vážně Markovi.
Stanul před Danielem. Ten promluvil první.
„Rád jsem tě opět viděl,“ řekl s úsměvem.
„Bratříčku,…“ Vraspír ho objal a zmizel v tunelu.
„Hlavně se nenech do příště zabít,“ zabručel Daniel. Poškrábal se na krku, kde na okamžik ulpěly Vraspírovy měkké rty.

Leo si prestal robiť štatistiku o tom, koľkokrát mu Jim takmer umrel sotva mesiac potom, čo ho spoznal.
Doteraz mu nikdy nenapadlo, aké by to bolo, keby sa mu všetky tie momenty srdce zastavujúceho strachu nezmazateľne vrývali do pamäte. Zo svojej pracovne cez pootvorené dvere kútikom oka sledoval Vulkánca meravo sediaceho pri Jimovom nemocničnom lôžku.
Vlastne po prvýkrát Spocka ľutoval. Už sa mohli prestať báť, ale dotyk smrti zanechával jazvy.
A ak si Leo náhodou všimol, že Jim a Spock majú dlane pritisnuté k sebe, tentoraz bez bariéry medzi nimi, predstieral, že netuší, čo to gesto vo vulkánskej kultúre znamená.

Kristián vrkal do telefonu jako nějaká zatracená hrdlička. Upřímně, nejen, že jsem to nechápala, bylo mi z toho na blití. Když se konečně rozloučili, měl můj žaludek co dělat, aby neemigroval na druhý konec světa.
„Pac a pusu? Pac a pusu?! Jsi jeho pejsek, že se s ním loučíš takhle?“ vypěnila jsem.
„Je to roztomilý!“ bránil se Kristián.
„Roztomilý! Já padnu!“ zavrčela jsem a hraně klesla do peřin na jeho posteli.
„Podívej, Malví, co je na tom? Vy s Petrem nic podobnýho nemáte?“
„Nemáme. Krucinál, Kristý, my jsme vrazi! Copak to nechápeš? My ostatní zdravíme jedině hasta la vista, baby!“

Edvin se rozhlédl po bitevním poli a viděl, že je to dobré.
Jasně, všude se válely mrtvoly, hromady kostek a krvavé cáry z karet, ale vypadalo to tak nějak elegantně. Šklíba si pohrával s ptáčkem z mrtvého esa, Abrosius olizoval kostičky a zase se zmenšoval a Satan otvíral portál do normálního světa.
„Tož dělej,“ pobízel kníže pekel bludného Fina a ukazoval na jeho dva společníky, „chlapákovi pac, dámě pusu a mazej, nemáme na to celej den.“
Portál se rychle zmenšoval a Edvin nesnášel dlouhá loučení, takže mu návrh přišel vhod.
A vzhledem k časovému presu to vlastně popletl jenom trochu...

Pozoruji Tě jak spíš. Pokaždé, když jsi přišel z venku, dohadovali jsme se, zda se půjdeš umýt, než usneš, ale byl jsi tak unavený. Jakmile se tvé nohy přestaly dotýkat země, už jsi byl v říši snů. Milovala jsem ten okamžik, jen tak tě pozorovat. Jediná věc, která mi dokázala přivodit do duše kousek klidu.
Dnes to ale vypadá, že tvůj spánek nedoprovázejí žádní strážní andělé. Převaluješ se a zdá se, že tě tíží noční můry.
Omlouvám se. Nedošlo mi to. Tebe jsem tady nechat nechtěla. Ještě tě pohladím, ale zase přijdu, zlatíčko. Pac a pusu. A nezapomeň, miluju tě.

DMD se letos zúčastnil poprvé a hned mu úplně propadl. V polovině měsíce přišla krize, ale statečně ji překonal. Pak už to nešlo zastavit. Psal, komentoval a s nervozitou závisláka čekal leckdy do noci na nové téma.
Třicátého dubna ráno něco nebylo v pořádku. Jasně. Na dnešní téma už drabble odeslal, takže dneska nemá VŮBEC CO DĚLAT!! Napadlo ho napsat si jedno jen tak pro radost, ale zavrhl to. Bez bodování to nemá smysl.
Napsal do komentářů k poslednímu tématu TAK PAC A PUSU ZA ROK, vymazal sosáckou stránku z Oblíbených a vytáhl kolo, které měsíc zanedbával.
Venku bylo krásně.

Neodcházelo se mi lehce, člověku se tak moc změnil svět. Připadala jsem si jako bez rukou, najednou jsem to byla jen já, sama za sebe. Rozhlížela jsem se kolem sebe a zkoušela najít, v čem se svět změnil. Ale svět se nezměnil, to já samotná. Už nikdy se nebudu cítit jako dřív, byla jsem jiná zevnitř.
Ona už začínala být samostatná, maminka jí nestačila a toužila objevovat okolí. Bude to pro mě hrozně těžké, ale je to nejlepší, co pro ni můžu udělat.
A tak jako teď v květnu drabblíkům, i ji budu muset někdy říct – tak pac a pusu.