Selská jízda

Tři kluci se sklánějí nad potrhaným americkým filmovým plakátem.
To je šťabajzna!
Mrkejte na ty nohy, kluci! To nejsou nohy, to jsou NOHY!
Ale je to škoda, že to u nás v bijáku nedávaj, co?
Ani dávat nebudou, volové, se nebojte.
A co znamená ten název, Rudi?
Seven year, to je sedum let. Ale itch, co by to mohlo... Kouknem do slovníku.
Tady to je. Itch: svrab.
No jo, vypadá to, jako by se holka škrabala.
A hele, jak se kření. Jak když jí poštípaly blechy.
Jó hoší, to maj nejspíš emerikáni ňákou zdravotní propagaci.
To nebude vo co stát.

nedaleko státní hranice, podzim 1950
Opatrně klopýtají mezi stíny nočního lesa. Spěch je žene, těžce oddechují. Kmeny stromů skřípají v sílícím větru. Každé křupnutí větvičky pod nohama přesto zní hlasitě jako výstřel.
Náhle, jakoby z ničeho, zhmotní se před nimi tmavá silueta. Pohraničník. Srdce vynechá několik úderů. Ostré "Halt!" zní jako rajská hudba.
Celníci ho předali americké vojenské kontrarozvědce. V kamnech útulně praská oheň, z rádia hraje jazz, americký důstojník nabízí kubánské doutníky a švýcarskou čokoládu. Ptá se na poměry v republice, na případné kontakty ochotné ke spolupráci.
Venouš ochotně vypovídá. Pak si všimne, že důstojník používá český psací stroj.

Štíhlé kmeny rezatých borovic se kolébají ve vánku. Letní podvečer voní pryskyřicí a od vody doléhá skřehotání žab. Na tmavé hladině jezírka klímají čírky, z rákosí se ozývá bekasina. Blata rozkvetla růžovými džbánečky kyhanky, ďáblíkem a vachtou, začíná dozrávat krvavá klikva. Kateřina opatrně vybírá cestu. Každý krok může být zrádný, země pod nohama se občas zhoupne.
Ve stříbrozeleném rašeliníku se ukrývá rosnatka. Její kulaté listy s červenými paličkami připomínají sluníčka, a na nich se blyští droboučké krůpěje. Proto jí také staré babky říkají sluneční rosa. Je to výborný lék na černý kašel, ale roste málokde. Pro ni si Kateřina přišla.

Starý Bašta se zpumprlíkoval v hospodě a pustil si pusu na špacír. Někdo doběhl pro tu jeho, ať si ho odvede domů, než něco provede, jenže Baštovi v krevním řečišti obíhá pár štamprlí odvahy, nedá si říct. Baštovka ho tahá za rukáv, prosí, zapřísahá ho, Jeníku, proboha živýho, psst, buď zticha, ty dědku plesnivej, ale chlapi se smějou, jen to řekni, Jendo, přece ti ženská nebude poroučet. A Bašta se nenechá dvakrát pobízet: Koně mi sebrali, mašinu mi sebrali, ale zadnici mi nesebrali, abych se na ně moh´...! Rozjařená hospoda se otřásá v základech.
Ještě tu noc ho někdo udal.

Občané, POZOR!
Nepřítel použil novou
ZLOČINNOU ZBRAŇ!
Letadly rozsévá amerického brouka, nebezpečného
škůdce brambor. Žravé larvy mají způsobiti hladomor.
Vyrazme proto do polí, najděme a zničme každého brouka!
Je vlasteneckou povinností každého občana zúčastnit se hledačky!
Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s broukem!
Řekněme "Nikdy více!" mandelince!

Mlátička jede celou noc.
Oči už sotva držím otevřené.
Z ječmenného prachu svědí kůže po celém těle.
Rozvazuju povřísla, ruce se mi klepou únavou.
Slávek krmí mašinu.
Naše dlaně se občas potkají. Když se to stane, Slávek se na mě usměje.
Mlátička lomozí a natřásá se s námi, motor rachotí.
Žárovka nade vraty do plevníku poblikává, asi nemá dost proudu.
Jen aby nebyl výpadek!
Slávek má krásné ruce. Silné, jisté ruce s dlouhými prsty.
Zvířený prach škrabe v krku.
Jazykem navlhčím rozpraskané rty. Jsou slané.
Slávek rychle uhne očima.
Jak asi chutnají ty jeho?
Najednou mi je horko.
Začíná svítat.

Babička měla cimřičku na vejminku vypulírovanou jako klícku. Na okně škrobené firhaňky, duchny na štrozoku přikryté lajntuchem s vyšívaným rantlem a vedle postele festovní cinkostn, co jí nebožtík dědeček zrychtoval na verštatě. Přes zimu babička od rána do večera fajrovala v kamínkách, až byla rozhicovaná jak drajfus, sedávala u nich na štokrlátku a loupala jablíčka nebo louskala ořechy. Někdy mi na nich ukuchtila šmorn nebo šusku. A někdy jsem jí udyndala, aby mi vyprávěla, jak to bylo, když před válkou sloužila ve Vídni.
Vyprávěla jazykem, kterému jsem pořádně nerozuměla, ale který mě okouzloval romantickým duchem starých časů, které se nevrátí.

Prokurátor: Tedy vy tvrdíte, že jste nedodal dost vajec, protože ve vsi byl slepičí mor.
Obžalovaný: Ano.
Prokurátor: Kdybyste se o svůj chov staral, mohl jste nemocné kusy vybít a nasadit zdravé. Proč jste to neudělal?
Obžalovaný: Pane prokurátore, z toho důvodu, že nový chov se musí nasadit od kuřat a ty vám začnou nýst až po žních.
Prokurátor: No?!
Obžalovaný: No, z čeho bych plnil dodávky vajec?
Prokurátor: Kdybyste se o ten chov staral, mohl jste ho mít zdravý!
Prokurátor byl ještě loni dělníkem. Věřil, že mrkev se dá sít jako ozim, a práva se u něj nikdo nedočkal.

Dále obžalovaný Skala František v roce 1953 na plánovaný stav šest kusů vepřového dobytka měl pouze dvě prasata, v důsledku toho z 540 kg masa 260 kg nedodal. Na svou obhajobu uvádí, že mu čtyři prasata uhynula na obrnu. To jej ovšem neomlouvá, naopak svědčí to o nedbalém hospodaření.
...
Obžalovaný je tedy vinen, že úmyslně nebo z nedbalosti mařil činnost podniků závislých na jeho výrobě, tím spáchal trestný čin pobuřování proti republice a trestný čin ohrožení jednotného zemědělského plánu.
Pro prokurátora byl případ jasný. Otec nesplnil povinné dodávky. Že úrodu ovlivňují proměnné, které hospodář nezmění, soud pochopit nechtěl. Odsoudili ho.

Pomalu stoupáme úvozem ke statku. Na stráni svítí slzičky Panny Marie, omamně voní mateřídouška, luční koníci nám skáčou až do pasu. "Kdyby si sedláčku chcíííííp!" píská strnad jako kdysi.
U kapličky táta zastavuje, kopeček ho vyčerpal; sotva lapá po dechu. Odtud je stavení poprvé vidět: bílý štít, lavička, muškáty v oknech.
Jenže to dávno není pravda. Stodoly i chlév jsou zbourané; jezeďáci z jejich kamene postavili ve vsi kravín. Zbyla jen chalupa, a i ta se rozpadá. Okna vytlučená, střecha propadlá, opěrná zeď puklá. Všechno obrůstají kopřivy.
Zdá se mi to, nebo táta opravdu píská: "Kdyby sem tenkrát radši chcíp!"