Budeč: Liškomág Evžen

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

„Zatím jen fantóm, ale snaží se znovu získat tvář. Kdyby to dokázala, zhmotní se. S vlastním tělem už nebude vázaná jen na dům a budeme mít na krku volného démona. Potěš nás pak Libuše,“ šeptá Evžen. „Někde tu musí být kotva. Něco výlučně jejího. Našel bych to a zničil, jenže... “
„Pryč odtud.“ Darek se třese nervozitou. „Pomozte mi vyrazit dveře.“
„Nevíte, čeho jsou schopní." Milan bezmocně vzdychne: "Zatočí s člověkem jak s hadrovým panákem.“
„Zabije vás. Co ji rozptýlit, abyste měl volné ruce,“ uvažuje Lada. „Chce jeho krev. Co jí vyhovět?“
Těžké rozhodování. Evžen se zamyšleně mračí.
Darek začne křičet.

„Jmenovala se Hermína Dervanová, provdaná Machatá,“ naváže Lada.
Evžen překvapeně zvedne obočí. Zná Mojmíra Dervana. Učí magii kamenů v Budči.
„Ano, z té rodiny,“ přisvědčí Lada. „Když si vzala obyčejného, příbuzní se s ní přestali stýkat. Proslýchá se, že zneužila svůj magický vliv na obyčejné a čarodějnické schopnosti, aby rychle zbohatl. Rok po svatbě zahynula. Prý při alchymistickém pokusu, ale …“
Náhlé zamrazení jí vezme slova.
Čarodějka. Zamilovaná do obyčejného. Udělala by cokoliv…
Zavadí pohledem o bledého Milana. Zírá se stejným děsem, jaký možná naháněla Hermína svému muži. Cítila stejnou úzkost?
Darek napětím nedýchá.
Evžen to vysloví: „Zradil ji. Zavraždil ji.“

Donucen nátlakem převyprávěl Darek nikterak pohnutý příběh svého krátkého života, neopomenuv zmínit studia a pobyt v Anglii, do něhož zasáhl otec způsobem, jemuž se neodvážil odporovati. Získav totiž zpět majetek jeho zvěčnělého děda, Machatý starší, zaneprázdněn řízením dřevozpracujícího závodu a zcela pohlcen smolnou vůní trámů skřípajících pod zuby pil, rozhodl povolat nejmladší výhonek rodinného kmene a svěřiti mu správu nemovitostí, doufaje, že syn přeleští zašlé rodinné stříbro k jeho plné spokojenosti.
Tu k Evženově úžasu vložila se do rozpravy Lada; vzpomnělať si, že příjmení Machatý jí není neznámé, za což vděčila své účasti v rozplétání rodinného sporu jistého čarodějnického klanu.

„Nic jsem neprovedl! Prostě nic, co vás to popadlo?“
Darek se div nezalkne úzkostí. Doufá, že se co nevidět probudí z nesmyslného snu.
Tolik užaslých, žádostivých, zmatených i rozhořčených pohledů okolo…
Divné oči panovačného zrzka srší napětím.
Všichni čekají, až něco řekne, jenže on nemá ponětí, co chtějí slyšet!
Nejradši by odsud utekl jako malý kluk.
Kdyby za křivolakou rytinou (zničili drahou dlažbu, panebože!) nečíhala neviditelná, ale strašlivá síla, co prý lační po jeho krvi.
Jestli z tohohle šílenství vyvázne bez úhony, přísahá si, marjánky se už nikdy nedotkne, dá prachy na charitu…
A barák prodá. Nikdy sem už nevkročí.

Evžen odtáhne Milana do bezpečí ochranných čar a Ladiny péče.
Vyděšení nájemníci se vzájemně přou, jestli došlo k technické závadě, zda v domě straší nebo se stali obětí nejapného vtipu.
Darek Machatý zápolí s mrtvým telefonem: „Volám policii.“
„Nechte to být!“ vyštěkne Evžen. „Jste majitel. Co o domě víte?“
„Netuším, na co si tu sakra hrajete, ale přijde vás to draho.“
Darek ve snaze zachytit signál vyrazí k oknu.
Jakmile překročí hranici magického kruhu, dům se zachvěje v základech.
Vlna drtivé síly zaplaví prostor jak tsunami.
Evžen Darka okamžitě strhne zpátky.
„Je to jasné, jde po vás. Co jste provedl?“

Evžen odmrští šokovaného Milana stranou a zaútočí.
Přízrak se svíjí v trnitém houští čar.
Evžen ví, že stačí sebemenší náznak slabosti, nepatrné zakolísání a černá zloba ho přemůže. To nesmí připustit. Zatají strach, uzavře všechny skuliny, soustředí veškerou vůli jako zbraň.
Co chceš?
Kotva je příliš pevná, duch lpí v samém srdci stavení.
Dům. Tvář. Krev.
Zaříkací formule šlehne jako bič.
Přízrak se vsákne do zdí.
Evžen zvolna vydechne, vděčným dotekem konejší rozjitřený amulet.
Souboj vyhrál, jenže bitva teprve přijde.
Dům bobtná nesmiřitelnou nenávistí.
Vypuzovací rituál nepomůže. Přízrak vyrostl z touhy po pomstě.
Musí zjistit víc, aby ho dokázal zničit.

Roztříštěná mozaika.
Osleplé oko, kus líce, útržek rtu se přelévají v temném oparu.
Milan otevře ústa k výkřiku, nevydá však ani hlásek.
Chce utéct, nohy těžké jako centy neudělají krok.
Chce se bránit. Paže ochable visí podél ochromeného těla.
Chce stisknout víčka. Oči se zalévají palčivými slzami.
Postava kráčí blíž a blíž, ne, nekráčí, lehce se vznáší, aniž by se dotkla podlahy.
Do uší se tlačí tichý nenávistný šepot.
Jako žaloba beze slov, jako nevýslovná hrozba.
Neznámá strašlivá moc vyplňuje prostor, zotročuje každý pór jeho zmrtvělého těla, každou buňku zmučeného mozku.
Silné ruce s drápy zezadu dopadnou na Milanova ramena.

Když zhasla světla a vypukla vřava, Darek Machatý vyběhl z garsonky zjistit, co se stalo.
Milan ho chtěl následovat, ale zakopl o kabel od lampy.
Zůstal ležet na parketách.
Co se to děje? Hučení v hlavě, náhlá slabost, místo svalů roztřesená želatina.
Těžko říct, jak dlouho ho nepochopitelná síla tiskne k zemi.
Z chodby probleskne chabé světlo.
Milan rozezná u okna vysokou a štíhlou ženskou siluetu.
Nehybně stojí, dívá se ven do tmy. V klamném šeru vypadá jako přízrak. Tenounká průhledná skořápka vyplněná černým dýmem.
„Hej! Paní?“
Užaslý Milan konečně vstává, šourá se blíž.
Žena se pomalu obrátí.
Nemá obličej.

Pazourkové ostří kvílí a sténá.
Spleť čar nelítostně rytá přímo do dlažby chlemtá kapky krve.
Zář rudých znaků přebíjí přízračné fialové blesky. S každou další jizvou smrtihlavů ubývá, až zmizí docela.
Ochranný kruh je hotov.
Baterky svítí.
Vyděšený hlouček je prozatím v bezpečí.
Evžen se narovná, hřbetem zakrvácené ruky otírá zpocené čelo.
„Byla to jen iluze. Jsou tady všichni?“
„Milan tu není!“ Lada se rozhlíží, oči rozšířené leknutím: „Milane!“
Žádná odpověď.
Lada se chce rozběhnout. Musí ho najít!
Evžen ji prudce strhne zpátky: „Zůstanete tady. Ručíte mi vlastní hlavou, že nikdo nevystrčí z kruhu ani malíček. Já vám ho přivedu.“