Budeč: Liškomág Evžen

Aleš mačká ve zpocené ruce nepravidelně broušený křišťál. V duchu si úzkostlivě opakuje Evženovy pokyny pro případ, že by se cokoliv přihodilo.
Jenže jak to má poznat?
Liškomág se choulí na zemi, nevidomé oči upřené kamsi do neznáma, neslyší, nereaguje na dotyk… dýchá vůbec?
Minuty se zvolna mění v nekonečno.
Vtom se Evženovo tělo napne jako v křeči. Bez hlesu se zhroutí.
Aleš zpanikaří.
Tiskne křišťál na čelo, třese s ním, snaží se o křísící kouzlo.
Zoufale křičí o pomoc.
Martin Rapos už běží: „Evo! Připrav návratový elixír!“
Za oknem se mihne Martinova žena v bílé naškrobené zástěře. Horlivě přikyvuje.

Evžen luskne prsty. Ani zrnko prachu se nepohne. Umřela tu i magie.
Ohnisko musí hledat kolem domu. Bezový detektor je k ničemu.
Spatřit pozemek protkaný spletí černých čar vlastníma očima. Prohmatat vlastníma rukama. Naslouchat vlastním srdcem.
Poshledat amulety. Nakreslit na zápěstí ochranné znaky. Připravit jištění.
Poklekne uprostřed dvora.
Pravou dlaň položí na studenou zem, levá svírá divoce pulsující rudý kamínek.
Zlehka jako vánek vstoupí do temnoty.
Citlivé prsty přebírají zrníčka ledového písku. Vnímá ostré skály.
Kapka vody. Topí se v přehluboké tůni.
Prach. Zápasí se zběsilou bouří.
Blátivá hlína. Bublání zrádné bažiny.
Mazlavá smyčka mrtvé žížaly. Jedovatá kobra zaútočí.
Uštkne.

V holé světnici jen umakartový stůl a odpojená litinová kamna.
Světlejší obrysy na zašedlých stěnách působí přízračně. Jako duchové. Jako by si šílená stařena vzala celé obydlí s sebou do hrobu.
Zdi ušmourané, ale žádné pavučiny.
Rozvířený prach škrábe v krku.
Evžen si odkašle.
Zarazí se divným dojmem nepřirozena.
Zatleská a už ví.
Není tu ozvěna.
Dotkne se stěny.
Zamrazení projede celým tělem.
Jako sáhnout na lepkavou kůži umrlce.
Zardousila čarodějka duši domu svými příšernými kouzly?
Prý zemřela ve spánku. Obklopena chladnou pustinou, nekonečným tichem, nehybnou nicotou, nedokázala nebo nechtěla se už probudit.
Zničila dům i sebe.
Dům je mrtvý.

Evžen zatne zuby. Zachmuřeně potřese hlavou. Začíná to zatraceně špatně.
S odporem shrne mrtvé červy na hromádku. Přihodí hrst šalvějových lístků. Vykřesá oheň.
Oba muži tiše pozorují černý čmoud unášený větrem.
„Máte sůl?“
„Co… cože?“ Aleš zápasí s nevolností, žaludek se svírá obavami, v hlavě zmatený vír.
„Aha. Ne. Musíme do obchodu.“
Evžen netrpělivě mávne rukou. Stejně jako předtím Martin přeskočí rovnou přes plot k Raposovým. Vmžiku se vrací s pytlíkem soli.
Zasype zničený práh tlustou vrstvou.
Sůl odpuzuje magii. Na zadržení zlého kouzla není nic lepšího.
Teď už si snad může troufnout začarovaný práh překročit.
Napětím zadrží dech.
Vstoupí.

„Podívejte, nejsem doktor vysoké magie. Obchoduju. Výhodně koupím, dobře prodám, Jsem k zákazníkům zdvořilý,“ zdůrazní Aleš.
„Když je zákazník vrták…“ vzdychne Evžen. „Nezkusil jste ani běžná detekční kouzla?“
„Samozřejmě zkusil. Neodhalila nic.“
„Vaňková byla mistryně temných čar, dokud černá magie neovládla ji. K stáru byla čím dál nevypočitatelnější, paranoidnější, až úplně zešílela. Mohla tu nastražit cokoliv.“
Aleš zbledne: „Dokážete mi pomoct?“
„Nevím.“
V tomhle nebezpečném stavu ale dům nechat nemůže.
Pootevřené domovní dveře skřípou v průvanu.
Došeda sešlapaný dřevěný práh potřísnily kapky vápna.
Obezřetné gesto, jemný dotek kontaktní čáry.
Dubový trámec s třesknutím praskne. Zevnitř se vyhrne chumel mrtvých červů.

Evžen ztuhne mezi sloupky otevřené branky, všechny chlupy zježené.
„U Želmíra, co je tohle za svinčík?“
Zdivočelá magie vrčí jak vzteklá šelma, hotova drápat, drásat, hryzat.
Aleš nervózně polkne.
Hnědé liščí oči jiskří hněvem:
„Za prvé: Když kupuju barák, tak si zjistím co? Co byl zač ten, kdo tam bydlel dřív!
Za druhé: Když nevím, kam lezu, dávám si co? Bacha! Nehamstám jak slon!
Za třetí: Prozkoumat ukotvená kouzla, než všechno rozhrabu, je co? Zásadní!
Za čtvrté: Když to neumím, tak co? Požádám někoho, kdo to umí, než nadělám katastrofální bordel!“
“Ehm…“ Martin nenápadně couvá. „Kdyby něco, budu u sebe…“

Jako když se strhne zaschlý strup a vybublá páchnoucí žlutozelený hnis.
Martin náhle vnímá jen hořkou mlhu. Zdá se mu, že z obrovské dálky slyší žlučovitý šepot staré čarodějnice. Že cítí palčivý jed sesílaných kleteb.
Strašlivá síla zákeřného kouzla prosákla rozbláceným pískem, poleptala rašící trávu, rozprskla se po zvetšelých zdech, otrávila kapky vody, rozptýlila se ve vzduchu.
„Hej! Přišlo vám zle?“
Drábek s ním vylekaně zatřese a vytrhne ho z ochromující bubliny.
„Já… jo… dík, nic mi není.“
Martin se snaží vzchopit. Promne zamžené oči. Dvakrát odkašle, aby vyčistil stažené hrdlo.
„S tímhle si neporadím,“ přizná. „Musíte si najmout odeklínače.“

„Stará Vaňková umřela předloni. Jak jste k té chalupě vlastně přišel?“
„Řádně jsem ji koupil,“ naježí se Aleš. „Přes realitku. Dědic – jediný syn - žije v Austrálii. Poslal plnou moc, všechno notářsky ověřené, platba přes banku… Co se vám nezdá?“
Martin se zachmuří: „To jsou mi novoty. Pro čaroděje odjakživa platilo magické zpečetění. To vy mladí už dneska neděláte?“
„Na dálku asi těžko,“ odsekne Aleš. „Máme novou dobu, středověk skončil.“
Liškomág nesouhlasně potřese hlavou: „Rituály byly vždycky důležité.“
Letmo stáhne ze vzduchu obláček páry, jemně ho promne mezi prsty.
Přičichne.
Ochutná.
Zhnuseně si odplivne.
Zírá na Aleše náhle bledý jako stěna.

Soused upřeně zírá. V zeleném kabátě se zlatými knoflíky vypadá jak knížecí myslivec, jen klobouk s pírkem chybí.
Drábek se mrzutě snaží odklidit z dohledu.
Vtom se muž překvapivě lehce přehoupne přes plot. Nedbale napřáhne ruku:
„Martin Rapos. Bydlím vedle. Vám to tady teď patří? Co tu vyvádíte? Snažíte se to přestavět kouzly? Co vás to u krále Zikmunda napadlo? Uvědomujete si, že ty vaše černé vlny přelézají až ke mně? Nebo jste otevřel něco, co jste neměl?“
Zkoprnělý Aleš se dovtípí, že má před sebou jednoho ze zdejších proslulých liškomágů. Urazit ho by bylo velmi neprozíravé.
Začne zdráhavě vysvětlovat.

Chyba, tak strašná osudová chyba, a padá jen na jeho hlavu!
On, zkušený obchodník, co se vyzná, umí v tom chodit a jen tak nenaletí!
Přitom měl ještě jednu nabídku, dražší, ale zato mnohem solidnější.
Jenže manželka se na první pohled zbláznila do téhle příšerné barabizny, že prý měla jasnovidný sen, že tenhle dům jim přinese jen samé štěstí, že ho musí, musí, musí koupit!
Neslyšela námitky, zaslepeně trvala na svém.
A tak ustoupil a hned šlo všechno ráz naráz.
V životě neuzavřel žádnou smlouvu tak hladce.
Aleš Drábek křečovitě stiskl zuby.
Úporně se snažil přemoct chuť řvát bezmocným vztekem.