Budeč: Liškomág Evžen

Aleš zkusmo pootevře. Ledový vichr ho zažene zpět.
„Jsme v pasti.“
Evžen odhodlaně vstane: „Zbůhdarma sedět tu nehodlám.“
Opustí dům a bouře okamžitě znovu zaútočí.
Přikrčí se pod krupobitím, přivírá oči před oslepujícími blesky, krok za krůčkem se plíží zpátky k ohnisku.
Tentokrát nepřichází jako nepřítel. Snaží se pochopit, nabízí vstřícnost.
Pavučina úporně vzdoruje. Žhavé kolo propaluje dlaň.
Pod zuřivým odporem narazí na výsměch a opovržení.
Ještě hlouběji najde uraženou pýchu.
Hořkou vrstvu starých křivd.
Zaťatou lakotu tvrdou jako kámen.
Zmatenou úzkost.
Drtivé zklamání.
Trpkost samoty.
Pod tím vším neutěšitelný žal.
Pak už nevnímá nic, ani Xéniinu ruku na čele.

„Protkala útočnou pavučinou celý pozemek. Nabila ji strašlivou mocí, v životě jsem nic podobného neviděl. Stáhla všechnu životní sílu, na kterou dosáhla. Vysála rostliny, živočichy, duši domu, nakonec i sama sebe...“
Po Evženových slovech jako by se v šerém prázdném domě ještě víc ochladilo.
Aleš má husí kůži. V jeho světě se žije moderně, rychle, nekomplikovaně. Kouzla věci ulehčují. Módní a žádaní odborníci nabízejí efektivní řešení čehokoliv… Všechno se dá prostě koupit za peníze.
Teď pošetile zabředl do krvavé bažiny černé magie.
Liškomágové k jeho hrůze nežasnou, nepanikaří, jen dlouze uvažují.
„Jak?“
Evžen zavrtí hlavou: „Ne. Správná otázka zní proč.“

Roztřesení, promočení a potlučení se dopotácejí pod nejistou ochranu neživé střechy.
Aleš zbytečně prudce zabouchne dveře.
Rozběsněné živly venku se rázem uklidní. Prozatím jsou v bezpečí.
Evžen se sveze na podlahu, opře se o zeď a zamyšleně pozoruje Martinovy marné pokusy o zažehnutí sféry. Musejí se spokojit s chabým blikotáním vzdálené pouliční lampy.
„Jak ti je?“ šeptá Xénie.
Evžen pokrčí rameny. Bolest odezněla, ale je mu mizerně, stejně jako ostatním. Nepřítomnost magie vyvolává pocit nesnesitelné ochromující prázdnoty.
Bůhvíproč vytane na jeho mysli Evina poznámka o zvadlých květinách. Mrtvý dům, mrtvý záhon…
Vtom se mu rozsvítí: „Celou dobu pokládám nesprávnou otázku.“

Rozběsněné blesky jako by protínaly zasaženou paži.
Evžen se hroutí ve žhavé výhni nesnesitelné bolesti.
Xénie se mu snaží ulevit, tišivý vánek se trhá v nelítostném vichru.
Eva zápolí s lijavcem, roztahuje zástěru, aby vytvořila stříšku, v tom okamžiku drží v třesoucích se rukou jen roztřepaný hadřík.
Martinův chabý pokus o štít šílení rozzuřených živlů jen umocní.
Ve víru nezvladatelných sil, napospas rozpoutaným hrůzám je každá obrana malá, nicotná, marná.
Aleš se plazí pryč, kryje si hlavu před padajícími kusy dřeva, dosáhne dveří, rve se s vichřicí.
Konečně se mu podaří otevřít.
„Sem!“ zahuláká do svistu a rachotu. „Poběžte sem!“

„Vaňková tu mívala záhonek,“ vzpomene si náhle Eva nad vyčištěným kruhem zeminy.
„Co tam rostlo?“ ožije Xénie.
„Obyčejné kytky. Tulipány a tak. Potom jednoho dne všechny naráz zvadly… Za tři dny nato umřela.“ Zmlkne, aby nerušila.
Tentokrát se Evžen hlíny sotva dotkne.
Vyšlehnou rudé plameny.
Země zasténá. Zachvěje se.
Nebe se strašlivým zavytím pukne.
Rozervaná oblaka se řítí k zemi, provazce ledové vody nemilosrdně bičují, trhané namodralé světlo nepřetržitých blesků změní zděšené tváře v přízračné masky, rachot hromů přehluší burácení vichru, s třeskotem sjíždějí tašky ze střechy, z roztříštěných oken se řinou střepy, chatrná zeď se rozsype jako dětská stavebnice.

Do oken se tlačí tma.
Evžen se vzchopí. Nemůže si dovolit nechat se drtit úzkostí. Minuty neúprosně letí.
Všichni ho následují ven.
„Naposledy jsem se dostal někam sem,“ ukazuje na hromadu cihel. „Ohnisko bude pod tou zbořenou zdí. Uděláme místo.“
Chopí se lopaty, začne cihly odhrnovat stranou. Martin i obě ženy se k němu přidají.
Aleš bez lítosti opustil původní postoj objednal jsem si službu, tak se snažte. Jde o mnohem víc než vyčištění pozemku. V boji proti strašlivé smrtící síle se ocitl s místními čaroději na jedné lodi.
Lopata nezbývá. Popadne tedy namátkou největší fanku a přiskočí na pomoc.

Plameny blafnou. Spolknou zvadlou snítku černobýlu, stejně jako předtím šalvějové lístky a květ proskurníku. Na podlaze se mezi kapkami krve válí zakalený krystal, pazourkový nůž, zlomená svíčka.
Zaříkání nepomohlo, nic nezabírá.
Vyčerpaná do krajnosti, Xénie shrne zpocenou kadeř z bolavého čela.
Černá skvrna doputovala k hranici staré široké jizvy na předloktí. Hrozivě se šklebí uprostřed magických znaků, škrábanců a popálenin, stop Xéniina marného úsilí.
Kde se zastaví? Kde je ta mez? V srdci? V mozku? Skončí nezadržitelná plíživá cesta Evženovou smrtí? Nebo něčím ještě horším?
Vidí v jeho očích odraz němého přiznání své porážky.
Evžen nic neříká.
Oba to vědí.

Čas letí, smráká se.
Eva se vyklání z okna: „Nechte toho na chvíli, mám hotovou večeři. Vy taky, pane Drábku, jen pojďte.“
Dům Raposových voní sladkým ovocem. Zlatavé světlo malované lampy se odráží od tří rezavých hlav skloněných nad stolem.
Útulnou atmosféru ruší zachmuřené tváře i tichý znepokojivý rozhovor. Evžen probírá s Martinem další postup. Aleš klesá na mysli. Zdá se, že moc nadějných možností nezbývá.
Vtom se ozve zaklepání na dveře.
Eva běží otevřít, z předsíně zazní vzrušené ženské hlasy.
Vchází drobná tmavovláska. Se znepokojeným výrazem míří rovnou k Evženovi: „Co se ti stalo?“
Evžen sjede Evu vražedným pohledem.

Zpátky do přízračné krajiny.
Temnota se vpaluje do očí.
Hrozivé čáry se proplétají, rozlézají, rozpínají do všech stran, připomínaly by ledové květy, nebýt oslnivě, nesnesitelně černočerné. Ostré trny vyrážejí nečekaně jak vražedná kopí, zavinuté šlahouny se zákeřně vymršťují. Liány plné smrtících přísavek.
Netuší, zda bloudí v kruhu či míří správně do srdce nepřítele. Probíjí se dál a dál, vydrážděné nervy až drnčí, všechny smysly napjaté, síly vybičované do krajnosti.
Vtom se rozlije krvavě rudá jak nestvůrný květ.
Evžen bleskem pochopí, že se musí okamžitě stáhnout.
Vzápětí zmoženě sedí na zemi, těžce oddechuje.
Černá skvrna se posunula z dlaně na zápěstí.

Evžen konečně otevře oči, posadí se, usrkne posilujícího lektvaru. Zkouší vstát a zdá se, že už se úplně vzpamatoval.
„Moje chyba,“ vysvětluje zamyšleně. „Zaváhal jsem. Příšerné bludiště, všude pasti. Docela jistě čáry. Nemůžu je rozbít, dokud nenajdu ohnisko.“
„Jak to myslíte?“ hlesne Aleš.
Evžen pokrčí rameny: „Musím se tam vrátit a dostat se dál.“
„Nestačí, jak jsi dopadl teď?“ vyjekne Eva. „Víš, že jsme tě křísili skoro hodinu?“
„Máš snad lepší nápad?“
Vtom si s úlekem všimne kulaté černé skvrny na dlani. Nedá se setřít ani seškrábnout. Vpíjí se do čar v kůži, hrozivě se šklebí.
Jedovatý pavouk uprostřed pavučiny.