Budeč: Liškomág Evžen

Je těžké se soustředit.
Z kopce rachotí modrá Avia, div se nerozsype.
„Cítíte to?“ vydechne Evžen.
„Jaroušku, za ručičku!“ křičí nějaká matka.
Lada zavrtí hlavou: „Nic.“
Evžen zaváhá: „Měla byste vědět, do čeho jdeme.“
Obtloustlý mladík s funěním tlačí kolo.
Evžen Ladě naznačí, ať se dotkne zelené fasády.
Blíží se dvě přítelkyně v důvěrném rozhovoru.
„Já nevím, furt se ujišťuje, že něco beru…“ špitá zrzka s předkusem.
Evžen přikryje Ladinu ruku svou dlaní.
„Tys mu řekla, že jo?“
Lady se bez varování zmocní pocit, že se noří do palčivé lávy.
Zděšeně odskočí, narazí do kolemjdoucích žen.
„Kam koukáš, ty krávo?“

Úzká ulice křivě stoupá k čilému dopravnímu ruchu. Ani tady není klid. Vysoké domy, průjezdy a matná skla polykají prach.
Měkké podrážky hladí temena kočičích hlav. Lehké kroky mapují neviditelnou spletitou pavučinu. Amulet na hrudi prudce tepe jak vyděšené srdce. Vražedná temnota protéká spárami v dlažbě, prameny zlovolné síly se stáčejí k jednomu místu.
Schody ke vchodu pod úrovní chodníku chrání zábradlí. Zbrusu nová světlounce zelená fasáda a vyleštěná okna vypadají důstojně, ale to je jen maska.
Omítkou probublává zběsilost jak svíjející se červi.
Evžen zatím netuší, co v tom vězí. Ale nikdo se už nesmí stát hrdinou senzačních zpráv.

Evžen se zaujatě opře lokty o pult: „Kde to je?“
„Kousek od Pavláku. Restituovaný činžák, luxusní byty. Milan tam dělá domovníka nebo co. Začarované domy nejsou můj obor, ale černou magii jsem cítila zřetelně. Mám na tom osobní zájem, tak jsem vás chtěla poprosit… Už je v tom jedna mrtvá…“
„Pátá.“ Evžen vytáhne poskládaný Blesk.
„Za měsíc čtyři pozdní chodci nalezeni mrtví. Žádné násilí, zdánlivě přirozená smrt. Ale všichni s divným zraněním obličeje. Stržená kůže, chybějící obočí… Strašně podobné případy.“
„Takže mi pomůžete?“
Evžen přikývne: „Jasně. A vyrazíme hned. Protože jakmile si to přečte Dmýšek, bude tam jak na koni.“

„Kristepane, to je Soumarová z druhého patra! Syn se jim nedávno zabil na motorce a teď tohle! Soumar je chabrus na srdce, složí se z toho!“ běduje Milan.
Zatímco zbrkle shání kalhoty a telefon, Lada přiklekne k ledovému a ztuhlému tělu.
Nikde ani kapka krve.
Prohlédne si pečlivě naondulované mahagonové vlasy a lehký kožíšek se vzorem leoparda či nějaké podobné kočky. Zaťaté prsty pevně svírají ucho neporušené kabelky.
Opatrně mrtvou obrátí. Masivní zlatý řetěz na krku strašidelně zachřestí.
Silnou vrstvu líčidla poničila křeč, černé linky se rozpily do vrásek. Zatekly do prázdného důlku.
Z pomačkané tváře vytřeštěně zírá jediné oko.

Parkety, vysoký bíle omítnutý strop, nábytku pomálu. Fotka asi třináctiletého děvčete na nočním stolku.
Lada už zažila mnohem méně uspokojivá probuzení v cizím bytě. Přesto se v jejím nitru ozval varovný hlásek. Neměla by tu být.
Ve sprše přemýšlí, kde se bere neodbytný pocit, že je ve špatnou chvíli na špatném místě. Co se děje? Proč nevnímala žádné ohrožení večer? Potlačila ho?
Možná. Teď ale čarodějnický instinkt jednoznačně velí zmizet.
Milan si rozespale prohrábne rozježenou čupřinu.
„Ty už jdeš?“ zívá.
Lada energicky dopne sukni: „Musím. Uvidíme se později.“
Otevře dveře na chodbu a strne.
Na černobílých dlaždicích leží nehybné tělo.

Číšník už s významným pohledem strhává ubrusy z prázdných stolů.
Zvednou se k odchodu.
„Prima večer,“ prohodí Lada hlasem ochraptělým od cigaret a smíchu.
Milan si už posté projede prsty rozježené vlasy, vpředu krátce sestříhané a na krku dlouhé podle poslední módy. Narovná překroucenou klopu pomačkaného fialového saka.
„Co zajít ke mně na ještě jednu skleničku na dobrou noc?“ navrhne předstíraně nedbalým tónem. „Není to daleko.“
Lada s úsměvem vzhlédne k jeho tváři.
Počínající váčky pod očima snadno překryl vřelý klukovský úsměv. V modrých očích se skrývá dojemně nesmělá prosba.
Jarní vítr zatančí v rytmu blikajících neónů.
Přikývne: „Proč ne?“

Xénie naposledy zkontroluje sbalenou tašku a podá Evžence bundičku.
„Slíbila jsem sestře, že zůstanu tři dny, ale je možné, že tam budeme déle, záleží, kdy se jí to narodí.“
Evžen se usměje: „Vždyť vím. Neboj, já tu přežiju. Pozdravuj a dej vědět.“
Vyprovodí ženu a dcerku před dům. Dívá se za nimi, dokud nezamávají a nezmizí.
Nemá chuť zavřít se hned v šerém krámku.
Vychutnává si svěží jarní větřík a jasně modré vysoké nebe s načechranými beránky. Ten pohled v něm vždycky vyvolá zvláštně slavnostní prázdninovou náladu.
Ze zasnění ho vytrhne rozčilená listonoška: „Pane Vulpes, už jste četl dnešní noviny?“