Budeč: Liškomág Evžen

Blesk přináší senzační zprávu o záhadných úmrtích v jedné pražské ulici. Zdá se, že zlo se soustředí v domě, kde bydlí přítel Lady Durmanové. Lada se proto obrátí o pomoc na specialistu na odklínání začarovaných domů.
Fantóm

Vodní hladina klokotavě zavíří.
„Je to kluk!“ hlásí Xénie vesele. „Lydie se má dobře. Evženka posílá pusu. Vypadáš unaveně, moc práce?“
„Ukotvený fantóm v jednom domě ve městě,“ usmívá se Evžen. „Už je po všem.“
„Tak odpočívej. Pozítří budeme doma.“
Evžen pošle vzdušný polibek a spokojeně se vrátí k leštění malachitů.
Vtom cinkne zvonek.
Vchází Martin Rapos a cizí muž s vyjukaným výrazem.
„To je Aleš Drábek, náš nový soused. Staví garáž a pořád se mu to bortí.“
„Technicky je všechno v pořádku,“ dodá Drábek nervózně.
„Nezjistil jsem co, ale něco tam vězí. Můžeš?“
Evžen sáhne po cedulce PŘIJDU HNED.

Milan otupěle zírá na díru v podlaze.
Velká konvice na sporáku šíří omamně kořenitou vůni.
Lada přihodí ještě štipku bylinek. Kouzlem odvar zchladí.
„Co děláš?“
„Lekt… čaj. Rozdám ho nájemníkům. Všichni se uklidní, uvolní a dobře se vyspí. Ráno si nebudou nic pamatovat. Bude to tak lepší,“ nutí se Lada do úsměvu.
Milan si okusuje nehet. Včera večer se poprvé po dlouhé době cítil spokojeně a bezstarostně. Poprvé od rozvodu zadoufal ve šťastnou hvězdu.
„Dlažbu opravím, žádný strach.“
Milan rázně vstane. Pořádně si lokne přímo z konvice.
Lada mlčí.
Roznese lektvar, konvici nechá na chodbě.
Zaklapne za sebou domovní dveře.

Evžen na ulici nastaví tvář chladnému větru.
Lehce se dotkne omítky. Starý dům s úlevou usíná.
Darek vyjde vzápětí: „Tohle mi nikdo neuvěří.“
„Tak to nikomu neříkejte.“
„Jsem zvědavý, jak vysvětlím pojišťovně tu podlahu…“ Darek se náhle rozesměje. „Víte co? Vykašlu se na to. Mně totiž něco došlo.“
Popojde k zaparkovanému autu.
„Tenhle job není pro mě. Nač marnit život papírováním a sháněním řemeslníků, když nevíte dne ani hodiny? Vrátím se do Anglie. Plánovali jsme s klukama založit kapelu… Chcete někam hodit?“
Evžen s úsměvem zavrtí hlavou: „Hodně štěstí.“
Darek nastartuje, rozjařeně pustí hudbu.
Chce zamávat, ale ulice je prázdná.

Plamen krvavě zrudne.
Zčerná do fialova.
Zbělá do ledova.
Vyhasne.
Lada pečlivě smete hrstičku popela do dlaně.
Popel odvane noční vítr.
Okna i dveře jdou otevřít. Žárovky svítí. Telefony se rozpípají nahromaděnými zprávami. Někde v patře zařve televize a rozbije šokované ticho.
Lidé malátně vstávají, podpírají se navzájem, ohledávají pohmožděniny. Starší paní požaduje doktora. Mladík s krvácejícím nosem loví další kapesník. Jeden člověk se nešťastně zapletl do zábradlí, zlomené prsty připomínají obscénní gesto. Černovláska s modřinou pod okem hystericky vzlyká. Další soused hodlá roztrhat nájemní smlouvu. Evžen zmoženě sedí na zemi s hlavou v dlaních.
Lada se pustí do práce.

Evžen rozzuřeně mávne rukou.
Ladu zabrní celé tělo, těžko říct, jestli chtěl poslat povzbuzení nebo štulec.
Vzchopí se, vřítí se do Milanova bytu.
Kuchyně. Podlaha.
Rychle!
Chvatně vysype bedničku s nářadím, popadne dláto.
Nemilosrdně páčí dlážky, rozrývá tvrdou maltu, dloube v cihlách, roztlouká spečený štěrk. Pomáhá si kouzly, netrpělivě mění ztupený nástroj za jiný, hrabe do krve rozedřenýma rukama.
Nedbá palčivého potu v očích.
Úzkostí téměř nedýchá.
Selže a všichni tu umřou.
Démon vyrazí z prokletého domu rozsévat smrt do ulic.
Roztřesená ruka nahmatá úlomek šedavé kůstky.
Sálá magií jak žhavý uhlík.
Klid! Soustředit se!
Rituální čáry.
Zažehnout očistný oheň.

Přízrak ustupuje před výtryskem zapuzovacích kouzel.
Vzápětí se opět rozpíná, zběsilá temnota vyplňuje každou skulinku.
Evženova kolena se podlamují únavou, gesta váznou. Bojuje z posledních sil. Při každém útoku má pocit, že se zhroutí a už nikdy nevstane.
Zoufalá Lada neví, kam dřív skočit, komu pomáhat, koho chránit...
Tady někdo omdlel… Jedna paní zvrací… Mladý muž se zpanikařeně snaží zastavit proud krve, co se mu řine z nosu… Kde je Milan? Tamhle… Choulí se do klubíčka…
Celý tenhle příšerný barák se asi za chvíli zřítí…
Evžen něco křičí, co chce?
Tělo zkamenělo, mysl ochromil šílený děs.
Lada se nedokáže pohnout.

Temná postava vykročí z pasti.
Z prázdného obličeje šlehají plameny.
Slepá hrůza rozstřelí bezbranný hlouček.
„Zůstaňte, kde jste!“
Ochranné čáry se zbortí. Ladin marný výkřik zlomí vzlyk.
Prastarý pud lidi žene do úkrytu tmavých koutů.
Ve stínech však místo spásy číhá čirý syrový děs.
Zahlcuje smysly, rdousí hrdla, mrazí krev.
Evžen přeskakuje bezvládná těla, nastavuje sám sebe jako hráz, z jeho dlaní srší modré blesky.
Přízračné pařáty míří na srdce.
Dům zoufale sténá, chvěje se v základech jako tvor ve smrtelné křeči.
A Evžen náhle ví.
„V kuchyni pod podlahou.“
Byl to výkřik? Zašeptání? Myšlenka přehlušená třeskotem lámaných zaklínadel?
„Lado!!!“

Přízrak nabývá pevnějších obrysů.
Svíjí se v solném kruhu.
Jedno zrníčko soli se rozpustí v kapičce krve.
Nářek týraného domu drásá duši.
Ostré pařáty slepě tápou.
Druhé zrníčko soli se rozplyne.
Kamenný práh hryže jak vzteklý pes na rozžhaveném řetězu.
Zlehka drolit smyčku za smyčkou nesnesitelně bolí, nelze však přestat.
Za rány vlídnost, za odmítnutí pohlazení, za jed upřímnost.
Fantóm za magickou hrází vzlyká a naříká děsivě lidským hlasem.
Třetí zrníčko soli zanikne.
První záchvěv důvěry. Dům se podvoluje.
Zhnisaný vřed se podebírá.
Otrávená tříska se dere na povrch.
Kapka krve vypije čtvrté zrnko soli.
Vznikne nepatrná skulinka.
Přízrak zaútočí.

Kamenný břit tenký jako vlas protne Darkovu dlaň. Nasáklý kapesník ve středu rudé spirály poslouží jako nejistá návnada.
Bez dechu čekají, počítají údery srdce.
Od podlahy se zvolna zvedá neurčitý oblak temného dýmu.
Dychtivě vsává krvavou stopu. V záblescích fialového světla mohutní, sílí, roste.
Lada hbitě sype hrstičky soli do kruhu jako hráz.
Evženovým úkolem je získat dům na svou stranu.
Najít a vyrvat kořen.
Horká dlaň přilne k ledovému prahu.
Jemně rozhrnuje jedovaté cáry nenávisti, odlamuje ostré bodavé trny, hladí staré rány, rozehřívá krustu zla, něžně budí zakletý dům z těžké noční můry.
Slibuje očištění od mrazivých pařátů nenávisti.