Budeč: Liškomág Evžen

Bořek převrátil oči v sloup. To je zlý sen.
Zrovna teď, když neví, kde mu hlava stojí, protože musí roztřídit tady tu hromadu mrňavounkých kamínků, přijdou za Radkou její pitomé kamarádky, co nemají nic lepšího na práci, než se roztahovat po celé kuchyni, kdákat a štěbetat a otravovat.
„Bořku, co je tohle za kámen? Předveď s ním nějaké kouzlo!“
„Jé, ten je hezky růžový!“
Radčiny omluvné pohledy mu nejsou nic platné, proč si ten svůj zatracený kurník neodvede někam ven? Táta slíbil, že ho vezme s sebou do města, ale co když nepočká? Čas letí, aby ty nány čert vzal.

Vážený pane Vulpesi,
Dovoluji si obrátit se na Vás s uctivým dotazem, zda se Truchlící kámen, který jste mi před časem nabízel, dosud nachází ve Vašem držení. Vyskytl se totiž zájemce o jistý vzácný astroláb, jímž pro změnu disponuji já, otvírá se tedy možnost, že Vaše finanční požadavky budou plně uspokojeny díky této dvojnásobné mnou zprostředkované transakci. Srdečně Váš tudíž zvu do svého obchodu na Malé Straně tuto sobotu odpoledne.
V dokonalé úctě Libomysl Kaček, klenotník.
Evžen pergamen složil a spokojeně se ušklíbl: „Já věděl, že mu to nedá.“
Bořek obdivně prohlížel impozantní pečeti: „Tati, že můžu jít s tebou?“

Xénie padne do smrtelné pasti. Evžen zápasí s časem a mnoha nástrahami. Podaří se mu Xénii zachránit?
Kompletní seriál najdete na budečských stránkách

„Jak jsi všechno tak rychle zjistil?“ prohodí Xénie cestou na hřbitov.
„Trochu jsem se poptával. Náš nebožtík nebyl poslední z rodiny, ale všichni ho opustili. Byly v tom nějaké rodinné spory, nejmíň dvě vzájemná prokletí… myslím, že i ta prapodivná ježčí hůlka v tom hrála nějakou roli,“ vypráví Evžen. „Asi by stálo za to líp ji prozkoumat, ale shořela.“
Xénie se usměje: „Já si nestěžuju.“
Evžen úsměv opětuje, ukáže rukou: „Tady je to.“
Uctivě vloží urnu s nápisem BOLESLAV JEŽEK do kamenného výklenku. Zapálí svíčku a oba se mírně ukloní.
Na pískovcovém obrubníku opodál se vyhřívá zmije.
Souhlasně pokyvuje hlavou.

Evžen sedí u cesty unaveně opřený o kmen třešně, hrst plnou přezrálých plodů.
Hladí Xénii schoulenou v náručí, jeho ruka nechává na tváři červené šmouhy, možná od ovocné šťávy, možná od krve.
Na tom nezáleží.
„Sněz jich co nejvíc,“ nabádá jemně. „Musíš trochu nabrat sílu, abys zvládla přemístění.“
Xénie vyčerpaně přivírá oči. Poslední paprsky pohasínajícího slunce kreslí na bledém obličeji zvlněné stíny.
„Vnímáš mě?“
„Evženka…“ probere se Xénie závanem větru.
„Je u Raposových. No tak,“ šeptá Evžen. „Ještě trošku. Doma tě nakrmím pořádně.“
Třešňově zbarvené rty se prohnou v matném úsměvu: „Uvaříš?“
„To víš, že ano.“
„Slepičí polívku?“
„Tu nejlepší.“

Vyšlehnou černé plameny.
Zem pod nohama se začíná lámat a propadat, z prasklin stoupá dým.
Probodnuté tělo se škvaří ve slábnoucím řevu umírající čarodějnice.
Evžen popadne Xénii do náruče.
Potácí se, klopýtá, boří se do zrádných děr, zakopává o trčící kořeny a obrovské převrácené drny, lapá po dechu. Soustředí všechnu energii jen na to, aby dokázal udělat aspoň ještě jeden další krok, a přitom své drahocenné břemeno nepustil.
Přebrodí mělký potok, ohlédne se.
Vybičuje zbytek sil. Sešle poslední kouzlo.
Hromady těžké zeminy se nahrnou na spálené zbořeniště, zdusí poslední plameny, rozmetají cáry kouře.
Mezi poklidně šumícími stromy prolétne vyplašená žluva.

Na větvi borovice opodál sedí žluva. Bezstarostně si natřásá křídla. Navenek nic neruší lesní ticho.
V magické bublině však zuří peklo.
Jako když na sebe narazí dva balvany a snaží se jeden druhý rozdrtit za ohlušujícího rachotu a třeskotu.
Záseky jako dýka břitkých čar.
Přízračná bažina plná jedu, stejně smrtící jako skutečná.
Zničující jekot nepříčetné čarodějnice, kdykoliv utrpí další zranění.
Spalující bolest.
Xénie se maličko pohne. Lehce se dotkne Evženovy ruky a vytrhne ho tím z transu.
Evžen se divoce rozhlédne, hmátne po ohnivé hůlce.
Ochromující protiútok mu brání udělat krok.
Mrští tedy po rozedraném liščím tělu hůlkou jako kopím.

Ježčí hůlka nevratně rozpáře bariéru, rozseká jedovatá tenata.
Než ho oslepí protiútok neviditelné čarodějky, jasně spatří ženu ležící uprostřed rozvalin.
Žhavá bolest protéká žilami, spaluje kůži, škube nervy.
Evžen se z posledních sil snaží obrnit. Hůlka rýsuje ostrou spirálu, zařezává se do vražedného vědomí.
Zahučí vír dusivého uragánu.
Náhle ve vichřici rozpozná důvěrně známou příchuť. Xéniina magie!
Bleskem pochopí, odkud nepřítel bere sílu.
Upustí cizí hůlku nabitou nepřirozenými kouzly. Zaboří ruce do vyschlé hlíny, hledá oporu u země, své věrné přítelkyně i vládkyně. Mocnou prastarou silou zvedá magické štíty.
Vichřice se rozplyne.
Evžen se vzchopí. Znovu se vrhá do boje.

Hůlka drásá dlaň jako tisíce žhavých jehel. Palčivá bolest se zařezává do duše, vpíjí se do nejtajnějších zákoutí, burcuje nejtemnější stránky magie, dosud skryté síly vytrysknou na povrch zničujícím plamenem.
Tajné runy se proplétají s ostrými blesky čar, každé gesto se zarývá stále hlouběji do zběsile vzdorující mysli.
Prostor se rozpoltí. Mihne se bezvládné Xéniino tělo, strašlivý pohled na svíjející se ostatky nějaké rozřezané kočky či čeho… Ještě krok a…
Křísne protikouzlo.
Ze země klíčí živé šlahouny, natahují se jak vrbové pruty, vmžiku srůstají v pevnou hráz.
Zuřivý jekot zraněné čarodějnice připomíná vřískot zdivočelých koček, zavrtává se do mozku, drtí.

Evžen si prohlíží hůlku. Je z tmavého dřeva, robustnější než hůlky, které vyrábí on sám, zvláštně hranatá jako nějaká páka, popsaná tajemnými runami a zakončená bodcem ostrým jako jehla.
Nikdy dřív podobný artefakt neviděl.
Na stěně za postelí se vynoří povědomý stín.
Evžen je odhodlaný zmocnit se hůlky za každou cenu, i kdyby ji měl z kostlivých prstů vypáčit násilím, ale rozhodne se zkusit to nejprve po dobrém.
Prosebně se dotkne čela mrtvého.
Prostor potemní. Zůstane jen třpyt zlatých očí, odlesk dlouhých vlasů, vřelost úsměvu, pohlazení jemných prstů.
Stín se rozplyne, ruka mumie se rozevře.
„Děkuju. Zařídím vám potom pohřeb.“