Budeč: Liškomág Evžen

Hlomoz a chaos, odkudsi ze tmy křik a výtrysky kouzel. Rozbité vitríny se kácejí přes strašidelné kulisy, na perský koberec se sypou lesklé plíšky z převrácené truhly. Skrčenec je hrne do pytle stejně lačně jako drahocenné náhrdelníky a zlaté mince.
Zdivočelé figuríny rejdí sem a tam, nelítostně rozbíjejí všechno v dosahu roztočených paží.
Na dlážce cinkne zakutálená náušnice s tygřím okem.
„Tu měla Elvíra na sobě,“ hlesne Bořek. „Koukni, je falešná.“
„To je teď jedno,“ zasyčí Evžen. „Tudy, hni sebou.“
Než se stihnou přesunout, chatrný úkryt se rozpadne.
Bezhlavý rytíř švihne mečem. Není kašírovaný. Je z pravé a nabroušené oceli.

Tichý hlas někde za zády: „Proměň se, liškomágu.“ Napůl rada, napůl magická formule. Bořek bez uvažování poslechne. Liščí tělo se vysmekne z tuhého objetí a dopadne na tvrdou podlahu. Bolestné zakňučení okamžitě zdusí známá dlaň.
Evžen Bořka rychle zatáhne do tmavé skrýše za závěsem, prohmatává a zběžně napravuje nejhorší pohmožděniny. Sám si se zaťatými zuby kouzlem rovná přeražené předloktí. Už teď se mu ježí chlupy při představě, jak bude Xénie ruku lámat znova, aby ji vyléčila pořádně. Prozatím to musí stačit takhle.
„Můžeš se hýbat?“ šeptá nervózně.
Bořek váhavě přikyvuje: „Kudy ven?“
„Nikudy. Musíme najít ty tři a pomoct jim.“

Bořek se choulí na podlaze, zpočátku se neodvažuje ani dýchat, natož mrknout. Pak opatrně vzhlédne škvírkami mezi prsty.
Vidí stíny černých postav. S neuvěřitelnou hbitostí se vrhají na zaskočené čaroděje, někam je vlečou. Mužík pokřiveně sehnutý a otrhaný jako žebrák pavoučími prsty hrne všechny klenoty do velkého pytle.
Bořek nevěřícně vytřeští oči: Vždyť to jsou loutky z muzea!
Neurvalé škubnutí za vlasy ho zvedne, paže vyztužené tvrdým železem obemknou jak svěrací kazajka, bolest je neuvěřitelná, oživlý panák ho rozmačká na paštiku! Bořkův křik zdusí nějaký hadr nasáklý prachem. Oslepený a bezmocný marně lapá po vzduchu.
Takhle asi vypadá počátek konce.

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra vyděšeně ječí.

Ticho prořízne ostrý hlas: „Sama jsem to kouzlo prověřovala a bylo v pořádku!“
Liškomágové se náhle ocitnou mezi elegantními třpytivými vitrínami.
Po naleštěné mramorové podlaze přibíhá holohlavý muž v černém sametovém hábitu. Nervózně mžiká: „Odpusťte tu nepříjemnost, nechápu, co…“
„To nic,“ usměje se Evžen.
„Velenínský, k vašim službám,“ uklání se druhý čaroděj.
Černovláska z pokladny postaví na mahagonový stolek broušenou karafu s koňakem a skleničky: „Prosím, pánové, můžete přejít k jednání. Já sama se postarám o mladého pána.“
Bořek neví, kam koukat dřív. Na sloupky zlatých mincí na stolku? Na překrásné karneoly na jemné saténové podušce? Do výstřihu květovaných šatů?

„Je tu někdo?“
Nikdo neodpovídá.
Zkoumají kašírovaný labyrint křivolakých uliček. Vyhýbají se pitvorným zjevením, obcházejí trámy.
Vrzání podlahy z dřevěných prken doprovází zvláštní ozvěna, chvějivý zvuk tiché neurčitě ponuré melodie, trochu jako hudba, trochu jako vzlyky a tlumené sténání. Nečekaně zesílí v pronikavý skřek.
Bořek nadskočí leknutím.
Evžen netrpělivě luskne prsty a je ticho.
Bořek vydechne úlevou. Nahrávka, to by ho nenapadlo. Ve světle nově nabyté kuráže se začíná bavit. Panáci z papírmaše jsou legrační, ne děsiví. Tamhleten má místo ruky rezavé dráty, krvavá louže je barva. Nedorozumění se jistě brzo vysvětlí a kdyby něco, táta si zaručeně dokáže poradit.

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

V klidnější postranní uličce Evžen vyřkne spásné „jsme na místě“ a Bořek si připadá jak upachtěný parník, co vplul z bouře do přístavu, ale vzápětí udiveně vykulí oči.
Nad otevřenými dveřmi černý nápis zve do muzea strašidel.
„Má podobné krytí jako já,“ vysvětluje Evžen. „Trvale ukotvené kouzlo ukazuje obchod jinak pozvaným čarodějům a jinak náhodným zákazníkům.“
Pečlivě upravená černovláska za sklem zatřepotá předlouhými řasami. Sáhne po vstupenkách: „Dospělou a studentskou?“
Evžen zavrtí hlavou: „Jdeme za Libomyslem Kačkem.“
„Ach ovšem, promiňte, pan Vulpes, že? Račte, manžel vás očekává.“
Kamenné schody klesají do tajuplného příšeří.
Evžen se zarazí. Něco není v pořádku.

Bořek se omámeně rozhlíží.
Ulice se hemží spoustou hlučných lidí. Nezbývá než kličkovat a obcházet skupinky shromážděné kolem vztyčených deštníků. Všichni nesrozumitelně brebentí, hned se noří do krámků s pestrými nesmysly ve výlohách, vzápětí zas vybíhají ven. Uskakují před netrpělivým ječením klaxonů. Ze strakatých kelímků cáká barevné pití a rozteklá zmrzlina.
Starobylé domy by měly vyzařovat nezaměnitelnou čarovnou auru, ale Bořkovi se zdá, že magie zahlušená křiklavými vývěsními štíty se trhá a bledne.
Nejradši by se chytil táty za ruku, ale to by přece nešlo, copak je malé děcko?
Evžen se jemně dotkne jeho ramene. „Vydrž,“ zašeptá, „už tam budeme.“

Víčko kovové krabičky odskočí. V závějích soli melancholicky probleskují fialové plošky.
„Nesahat,“ varuje Evžen. „Býval to osobní kámen jedné paní, která umřela. Ametyst po ní truchlí.“
„Co to znamená?“
„Jestli k někomu znovu přilne, stane se nesmírně mocným pomocníkem, ale každého jiného zničí. Mně se nehodí, vystavit ho taky nemůžu, a protože je vzácný a velice drahý, potřebuju ho poslat dál. Kaček se na něj jen třese.“
„A klenotník si ho nechá?“
Evžen se usměje: „Kdepak, taky ho prodá. Jeho zákazníci jsou bohatší než moji.“
„Kdo ví, kam ametyst nakonec doputuje,“ dumá Bořek.
„Doufejme, že někam, kde mu bude dobře.“